Sovětský samopal PPD 34

 

Otázku vývoje automatické zbraně na náboje s malým výkonem sledoval hlavní štáb RKKA (Рабоче-Крестьянской Красной Армии – Dělnicko-Rolnické Rudé Armády) již od poloviny dvacátých let 20. století, kdy dělostřelecká komise Dělostřelecké správy RA vydala v říjnu 1926 technické podmínky pro konstrukci samopalů. V následujícím období vzniklo několik prototypů samopalů, avšak po specifikaci jednotného náboje 7,63 mm Mauser pro pistoli a samopal v roce 1928, se dostal do popředí zájmu vojenských odborníků prototyp samopalu konstruktéra Vasila Alexejeviče Děgťareva (1879–1949). Děgťarev zastával v té době místo vedoucího konstrukčního oddělení v Kovrovském závodě č. 2, jenž vyráběl lehký kulomet DP Děgťarevovy konstrukce. Přestože specifikace ohledně střeliva vylučovaly použití jiných nábojů, do komparativních zkoušek přijala zkušební komise prototypy V. A. Děgťareva a S. A. Korovina, zařízené na náboj 7,62 x 25 mm, ale také pokusný samopal F. V. Tokareva v revolverové ráži 7,62 mm Nagant. Zkoušky v červnu a v červenci 1930 však přinesly neuspokojivé výsledky, zejména z hlediska spolehlivosti, příliš vysoké teoretické kadence prototypů, ale také nedostatečné přesnosti při střelbě dávkou. V celkovém hodnocení komise navrhovala přechod na náboj ráže 9 mm Parabellum, od něhož v důsledku zavedení náboje 7,62 mm Tokarev do výzbroje společně s pistolí TT ustoupila, avšak trvala na konstrukci s maximální kadencí 500 ran/min., schránkovém zásobníku na 25-30 nábojů a hmotnosti zbraně do 2,5 kg.

Do dalšího kola zkoušek přepracoval Děgťarev svůj prototyp ve spolupráci s konstruktérem G. F. Kubinovem. Originálním rysem, typickým pro všechny sériově vyráběné samopaly Děgťarevovy konstrukce, bylo řešení pohyblivého úderníku, ovládaného otočným kohoutem při nárazu čela závorníku v přední poloze. Řešení eliminovalo problémy při zasouvání nábojů do nábojové komory. Ani další polygonní zkoušky v květnu 1932 nepřinesly jasného vítěze. Pokračovaly však i v roce 1933, kdy komise vyzkoušela celkem 14 různých prototypů domácích konstrukcí. V lednu 1934 hlavní štáb na základě celkových výsledků nakonec zkonstatoval, že Děgťarevova konstrukce dosahovala v průměru lepších výsledků než ostatní zkoušené vzory. V důsledku nižší kadence vynikal lepší ovladatelností při nepřetržité střelbě a z technologického hlediska se jevil pro sériovou výrobu také jako nejvhodnější. O rok později, 23. ledna 1935, dostal závod v Kovrovu objednávku na prvních 300 samopalů a 9. června byl samopal zaveden do výzbroje pod označením „7,62-mm pistolet-pulemjot Děgťareva obrazca 1934 goda“.

PPD 34 fungoval na principu uzavřeného (dynamického) závěru, stejně jako většina zbraní této kategorie. Na rozdíl od ostatních Děgťarevových samopalů měl schránkový segmentový zásobník s kapacitou 25 nábojů. Stavitelné klapkové hledí umožňovalo mířenou střelbu do vzdálenosti 500 metrů, což neodpovídalo reálnému využití potenciálu zbraně a náboje. Přepínač režimu střelby byl umístěn na pravé straně lučíku a jednotlivé polohy značil nápis na plochách „непр“ (nepřetržitá střelba) a „один“ (jednotlivé rány). Hlaveň byla uložena v ochranném perforovaném plášti s oválnými výřezy.

V roce udělení objednávky vyrobil závod v Kovrovu pouze 44 kusů, během roku 1935 v důsledku řady konstrukčních úprav zhotovil jen 23 samopalů. V následujících letech vyráběla zbrojovka pouze nevýznamná množství (911 samopalů v roce 1936, 1291 kusů za rok 1937, 1115 za rok 1938). V roce 1938 jej ve výrobě nahradila další varianta s označením PPD 1934/38.

Exemplář z roku 1936 získalo muzeum v roce 1995 převodem z Prototypy, a. s. Brno.

 

Ráž: 7,62 mm Tokarev

Celková délka: 775

Délka hlavně: 273 mm

Délka záměrné: 388 mm

Kapacita zásobníku: 25 nábojů

Hmotnost bez zásobníku: 3230 g

Teoretická kadence: 500 ran/min.

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha