Středověké opevnění v oblasti někdejší Iónie na západním pobřeží Malé Asie

Snímek, pořízený kolem roku 1911 rakousko-uherským námořníkem českého původu, zachycuje středověké opevnění v oblasti někdejší Iónie na západním pobřeží Malé Asie.

 

Řekové žili na východním pobřeží Egejského moře již v době bronzové. Během řecké kolonizace v prvním tisíciletí př. n. l. založili na maloasijském pobřeží celou řadu měst, v následujících staletích řecká kultura pronikla do vnitrozemí Anatolie. Malá Asie byla postupem času pořečtěna a po vpádu Slovanů a Bulharů na Balkán a Arabů do Středomoří představovala jádro Byzantské říše. I tak byla vystavena četným loupeživým výpravám muslimů. Teprve makedonská dynastie (867–1056) dokázala arabské útoky s definitivní platností zastavit a posunula byzantské hranice až do Sýrie a Arménie.

Po polovině jedenáctého století však na východní hranice Byzance začali útočit seldžučtí Turci, nedlouho předtím islamizovaní. Nejednalo se o soupeře, se kterým by si Byzantinci nemohli poradit – osudným se jim však staly jejich nekonečné intriky. Uprostřed rozhodující bitvy u Mantzikertu mezi císařem Romanem IV. Diogenem a seldžuckým sultánem Alparslanem roku 1071 uvedli Romanovi nepřátelé z řad byzantských aristokratů vojsko do zmatku, císař upadl do zajetí a v následujících letech zuřil v Byzanci chaos a boj o moc, v jehož důsledku se Turci postupně zmocnili celé Malé Asie. Do protiútoku byl schopen přejít teprve císař Alexios Komnenos (vládl 1081–1118), ale ani jemu a jeho dědicům se nepodařilo vytlačit Turky z maloasijského vnitrozemí. A to přesto. že původně jednotná seldžucká říše, sahající od Egejského moře až po Afghánistán, se záhy rozpadla. Nejvýznamnějším z tureckých států, jež v tomto období vznikly v Malé Asii, byl Rúmský sultanát s centrem ve městě Ikonion. Poslední vážný pokus o vytlačení Turků z Malé Asie podnikl císař Manuel I. Komnenos (vládl 1143–1180) roku 1176, avšak jeho vojsko bylo poraženo v průsmyku u Myriokefala nedaleko pramene řeky Meandru.

Dobytí Konstantinopole za čtvrté křížové výpravy roku 1204 vedlo k tomu, že se byzantská moc zhroutila, avšak ani křižákům („Latinům“) se nepodařilo ovládnout celé byzantské území – v severozápadním Řecku vznikl Epirský despotát, v severovýchodní Anatolii Trapezuntské císařství a v západní Malé Asii Nikájské císařství, jež představovalo největší hrozbu pro křižácké panství v egejské oblasti. Nikájská vojska roku 1261 osvobodila Konstantinopol a obnovila tak Byzantskou říši – ta však byla již jen stínem předchozí slávy.

Byzantinci, sužováni vnějšími i vnitřními hrozbami, nebyli schopni efektivně chránit svá zbývající maloasijská území, a to přesto, že se Rúmský sultanát rozpadl na mnoho státečků. Nejnebezpečnějším z nich se stalo panství Osmanů na asijské straně Marmarského moře. Roku 1331 padla do osmanských rukou Nikáia a roku 1337 Nikomédie – obě tato města nedaleko Marmarského moře kdysi sloužila jako sídelní města císařů. Zbývající byzantské državy v Anatolii byly ztraceny v průběhu čtrnáctého století. Již roku 1354 se osmanská vojska zmocnila města Gallipoli na evropském břehu Dardanel a v následujících desetiletích ovládla velkou část Balkánu, čímž odřízla Konstantinopol od zbývajících byzantských enkláv. Dobytím Trapezuntského císařství Osmany roku 1461 řecké panství v Malé Asii skončilo. Samotné řecké obyvatelstvo však v Malé Asii přežívalo i v následujících staletích a dočkalo se doby, kdy svitla naděje na obnovení svobodného řeckého státu.

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha