Uherská husarská šavle, kolem 1700

 

Šavle se do Evropy dostala z východu a většího uplatnění dosáhla za tureckých válek, kdy se s ní seznámily národy bojující s Turky – Uhři, Rusové a Poláci. Turecké nájezdy v 16. století způsobily obrovskou oblibu turecké šavle typu kilidž, k jejímuž masovému rozšíření docházelo zejména v 17. století. Dominantní vliv kilidže trval až do konce 18. století, kdy napoleonské armády přivezly z Egypta perský typ šavle zvaný šamšir. Šamšir má ke hrotu se zužující čepel, zatímco kilidž má tzv. jelman, čepel v dolní třetině rozšířenou a opatřenou druhým (tzv. falešným) ostřím.

Tvarem tureckého kilidže je inspirována i tato uherská šavle. Její jednosečná čepel je mírně zakřivená a po obou stranách opatřena dvěma úzkými výbrusy. Dřevěná rukojeť je potažena kůží a zpevněna nýty ve tvaru rozet. Z přímé křížové záštity vystupuje na vnitřní straně palcový prstenec. Dřevěná pochva je potažena černou kůží a zajištěna železným kováním se čtyřmi závěsnými kroužky. V Evropě šavle zdomácněla, jakmile začaly jednotlivé armády zavádět pravidelné sbory lehké husarské jízdy.

Charakter této zbraně – menší hmotnost a značná účinnost – vyhovoval poslání lehké jízdy, která měla být velmi pohyblivá a bojovala tedy podobným způsobem jako turecké a tatarské armády v rozlehlých stepích.

Délka 932 mm, délka čepele 795 mm, šířka čepele 31 mm, hmotnost 734 g, hmotnost s pochvou 1222 g.

Šavle byla do sbírky VHÚ získána v roce 1955 darem od MNV Kraslice.

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha