Útok sovětské pěchoty a lehkých obojživelných tanků T-40

Snímek zachycuje útok sovětské pěchoty a lehkých obojživelných tanků T-40 v zasněženém lese, nejspíše v zimě 1941/42. Ve dnech jeho zveřejnění si připomínáme 75. výročí počátku sovětské protiofenzívy pod Moskvou, jež měla pro další vývoj druhé světové války, ano, i světa, zcela zásadní význam.

 

Počínaje 22. červnem 1941 utržil Sovětský svaz obrovské lidské i materiální ztráty a nacistické armády rychle postupovaly na východ. V srpnu však Hitler nařídil přerušit postup na Moskvu a soustředit se na zničení sovětských jednotek u Kyjeva a na levobřežní Ukrajině. Nejednalo se o nesmyslné rozhodnutí – na východní Ukrajině se nalézaly důležité hospodářské cíle a obrovské seskupení sovětských vojsk u Kyjeva by představovalo vážnou hrozbu na pravém křídle nacistických armád postupujících na Moskvu. 26. září 1941 bylo uskupení sovětských vojsk u Kyjeva zničeno a počátkem října byl postup na Moskvu obnoven; dostal název „Operace Tajfun“.

Sovětská armáda utržila další obrovské ztráty u Možajska, Volokolamska, Vjazmy i jinde, 15. listopadu byla zahájena poslední fáze ofenzívy, jež měla sevřít Moskvu v gigantických kleštích ze severu i z jihu. Jednotkám skupiny armád Střed maršála Fedora von Bocka se zprvu dařilo pronikat sovětskou obranou pod Žukovovým velením; na jih od Moskvy se sice nepodařilo ovládnout město Tulu, 23. listopadu však německé síly dobyly komunikační uzel Klin na severozápad od Moskvy a čelo německých sil dokonce postoupilo na dohled věží Kremlu. Vládní úřady byly evakuovány do Samary, pálily se archivy, obyvatelstvo Moskvy bylo zachváceno panikou – Stalin však zůstal ve svém hlavním městě.

Německý postup na Moskvu nejprve vázl v bahně. Poté přišly kruté mrazy. Němečtí vojáci neměli odpovídající zimní výstroj, nedostávalo se maziv vhodných pro hluboké mrazy, stroje nemohly nastartovat. Sovětská armáda byla mnohem lépe připravená – měla koneckonců draze zaplacené zkušenosti z Finska, kde její vojáci mrzli podobně jako němečtí pod Moskvou. Brutalita okupačních armád vedla k tomu, že se i Stalinův režim začal rozhodujícímu množství obyvatel SSSR jevit jako přijatelnější alternativa. Došlo k rozvoji partyzánského hnutí, což jen umocnilo německé logistické obtíže. Sovětské velení vrhalo na frontu dělnické milice z Moskvy i jednotky z Dálného východu; agent Richard Sorge v Tokiu získal informaci, že Japonsko prozatím nehodlá Sovětský svaz přepadnout.

Dne 4. prosince se německý postup na Moskvu definitivně zastavil. 5.–6. prosince 1941 zahájili Sověti rozhodující protiútok. Neměli velkou početní převahu ani dostatek munice, těšili se však letecké převaze a vyčerpaní nacisté jim nebyli s to odolat. Hitler rozhodně odmítl návrhy na dalekosáhlý ústup na západ a naopak trval na tom, že se německá vojska mají bránit na místě. 19. prosince 1941 se Hitler sám ujal vrchního velení, odvolával velitele, kteří s ním nesouhlasili, ale německému ústupu od Moskvy nedokázal zabránit.

Nejednalo se o jediný sovětský úspěch – již 29. listopadu sovětské síly osvobodily Rostov na Donu, Němci v zimních bojích ztráceli rozsáhlá území na frontě od Novgorodu až po Kursk. V důsledku sovětské protiofenzívy se fronta posunula až o 250 km na západ, velké množství německých vojáků padlo do zajetí nebo se bránilo v obklíčení – příkladem byl děmjanský kotel jihovýchodně od Novgorodu. Hrozba pro sovětské hlavní město ještě nepominula – Němci udrželi výběžek fronty u města Ržev západně od Moskvy a po mnoha neúspěšných sovětských útocích jej vyklidili až v březnu 1943.

Za konec bojů o Moskvu bývá považován 7. leden 1942. Německé ztráty během postupu na Moskvu a následné sovětské protiofenzívy činily možná 400 000 mužů, sovětské snad milion. V následujících měsících se sovětské velení neúspěšně pokoušelo o prolomení německé fronty, o vyproštění obleženého Leningradu a Sevastopolu, přičemž samo ztrácelo další obrovské množství vojáků.

Ještě koncem listopadu 1941 se zdálo, že Osa vyhraje válku. V následujících týdnech se situace zásadně změnila. Dobytí Moskvy bylo v nedohlednu a naopak nacistické síly čelily zuřivým sovětským protiútokům. Útokem na Pearl Harbor 7. prosince 1941 Japonci vtáhli do války Spojené státy americké. 11. prosince 1941 Hitler ve své pošetilosti vyhlásil USA válku. Pozornost Spojených států se tak od počátku upřela na evropské válčiště a Američané vyčlenili největší část svých kapacit na boj proti Německu a jeho evropským spojencům. Také sovětská zbrojní výroba neustále narůstala. Nacistická vojska i nadále představovala pro Sovětský svaz smrtelné nebezpečí, avšak prvotní nacistický nápor na SSSR byl zastaven a Německo muselo čelit zdlouhavé opotřebovávací válce, která čím dál tím více vyčerpávala jeho zdroje a nakonec skončila jeho zničením.

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha