Francouzská přilba M1915, 1918

Na počátku roku 1915 doporučil generál Joffre zavedení nové ocelové přilby pro pěchotu. Bojiště se přesunulo do zákopů a hlavy vojáků byly málo chráněné proti šrapnelům, střepinám a nejrůznějším úlomkům, padajícím do okopů v důsledku dělostřelecké palby.

 

Ministerstvo války proto 21. února 1915 rozhodlo o zavedení tohoto nového prvku do výstroje vojáků. Akutní potřeba přileb byla vyčíslena na 2 750 000 kusů. Prvním zkoušeným typem byla upravená přilba pro dragouny. Autorem nepříliš inovativního návrhu byl Georges Scott, který v podstatě pouze snížil vysoký hřeben existující jezdecké pokrývky hlavy. V neprospěch masové výroby Scottova typu však přispěla velmi vysoká cena. Zatímco standardní képi přišla francouzské erár na 3,80 franku, upravená dragounská přilba stála desetinásobek. Zároveň vyvstal problém s obstaráváním vhodné oceli a zavedení velkovýroby odhadoval hlavní potenciální výrobce, Franck a Siraudin, na několik let. V této patové situaci představil Louis Adrian svůj návrh vytvořený ve spolupráci s Luisem Kuhnem, vedoucím lisování kovu v továrně JAPY. Adrianova přilba byla připravena pro velkovýrobu za bezkonkurenční cenu 3,35 franku za kus. První dodávka na frontu – 30 000 kusů se uskutečnila v červenci. V souvislosti s přípravou velké zářijové ofenzívy v Champagni byly přilby primárně přerozděleny mezi pěší pluky a ženijní jednotky. Zdarma byly také přidělovány všem důstojníkům. Na konci prosince 1915 ich bylo v oběhu již více než 3 miliony a do konce války bylo vyrobeno téměř 20 miliónů přileb typu Adrian.

Přilba se vyráběla ze čtyř hlavních dílů – těla, předního štítku, chrániče zátylku a hřebenu. Tyto hlavní části se lisovaly z 0,7 mm tlustého ocelového plechu. Jednotlivé části se kompletovaly pomocí nýtů k oválnému zvonu přilby. Poté následovalo navaření čtveřice úchytů vnitřní vystýlky. Ocelové polotovary se vyráběly ve velikostech A, B a C, další dělení bylo možné pomocí tří velikostí distančních hliníkových vložek. Celkem tedy bylo k dispozici 9 velikostí (shodných s velikostmi képi), pokrývajících obvody hlavy od 54 do 62 cm. Podbradník se nejprve vyráběl z ovčí kůže, avšak tento materiál se příliš neosvědčil. Od září 1915 se podbradníky začaly vyrábět z kozinky, s regulovatelnou délkou pomocí železné přezky. Vnitřek přilby se vyráběl z černěné ovčí kůže s vlněným polstrováním. Vlněné pruhy látky byly získávány z vyřazených stejnokrojových součástek. Aby přilba nedoléhala těsně k hlavě, byly mezi vnitřek a zvon umístěny distanční vložky z vlnitého plechu.

Barva přilby byla zvolena s ohledem na nově zaváděný polní stejnokroj, tedy světlemodrá. Od prosince 1915 se začaly rozšiřovat kalikové potahy, které měly zabránit nežádoucím odleskům kovového zvonu. Je známo mnoho různých typů těchto kamuflážních prostředků, lišících se materiálem i barvou. Dělostřelečtí pozorovatelé a průzkumníci užívali i různobarevné nátěry, které měly za úkol rozbití typické siluety zvonu. Velmi častou improvizovanou úpravou bylo potírání přilby blátem, pro lepší splynutí s terénem. V říjnu 1916 však byly veškeré improvizované maskovací prvky na přilbách zakázány, jelikož nečistoty z bahna mohly v případě proražení zvonu působit infekce.

První českoslovenští dobrovolníci získali ocelové přilby pochopitelně na francouzském bojišti. Šlo o přeživší příslušníky proslulé roty Nazdar, kteří byly zařazeni k různým rotám francouzské cizinecké legie. Přilby barvou korespondovaly se hnědozelenými stejnokroji a nijak se nelišily označením od ostatních příslušníků cizinecké legie. Během roku 1916 se lze na dobových snímcích setkat s různým typem výsostného označení (pěchotním i koloniálním) ale i třeba s ochrannými maskovacími potahy. Když se v roce 1918 začaly formovat čs. střelecké pluky, bylo nutné doplnit přilbu novým typem označení. Tím se stal tzv. sdružený znak čs. odboje, tvořený čtveřicí zemských znaků. V této podobě byl znak užíván i na dalších pokrývkách hlavy nejen legionářů ve Francii.

Zdeněk Špitálník

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha