Horké léto 1915 na Jadranu

Námořní válka na Jadranu v letech 1914 – 1918 nebyla příliš intenzivní, protože rakousko-uherské námořnictvo, v jehož řadách bylo i několik tisíc Čechů, muselo být proti přesile dohodových spojenců velice obezřetné a využívat ochrany svých dobře situovaných základen v Pule a Boce Kotorské. Nejaktivnější tak byly na rakousko-uherské straně ponorky a rychlé torpédoborce.

 

Šlo však často o drobné incidenty, mezi které patřil v červenci 1915 boj o Palagružské ostrovy. Ty tvoří dva ostrůvky Velká a Malá Palagruža (italsky Pelagosa), které leží na strategicky výhodném místě uprostřed Jadranu mezi Korčulou a Garganským poloostrovem. Kdo ovládal Palagružu, mohl kontrolovat průjezd celým mořem. Větší ostrov měří asi 1 300 x 250 metrů, menší potom 400 x 130 metrů; od sebe jsou vzdáleny pouze necelých 300 metrů.

 

Počátek konfliktu

Do počátku července 1915 zde mělo rakousko-uherské loďstvo malou posádku určenou k obsluze a ochraně majáku. Po vyhlášení války mezi Římem a Vídní se však italské velení námořnictva rozhodlo Palagružu obsadit a zřídit tam velkou signální stanici s opěrným bodem pro ponorky. Obsazování Palagruži bylo zahájeno z Brindisi 10. července 1915 večer, kdy křižník Quarto se čtyřmi torpédovkami zajišťoval transport i vyložení předvoje, zatímco pomocný křižník Cittá di Palermo, zajišťován sedmi torpédoborci a jednou torpédovkou, přistál za ranního rozbřesku 11. července na Velké Palagruži. Francouzské torpédoborce Commandant Riviére a Bouclier potom zajišťovaly výsadek blokováním nejbližšího dalmatského ostrova Lastovo, kde další dva torpédoborce, Magora a Bisson, vysadily třináct mužů, kteří přerušili kabel, vedoucí na Palagružu. V nastalé přestřelce zde byl však potom jeden francouzský poddůstojník zabit.

Mezitím vysadili Italové na Velké Palagruži bez jediného výstřelu posádku v síle 3 důstojníků, 1 lékaře a 90 mužů s dvěma 7cm děly, několika těžkými kulomety a další výzbrojí. Poblíž kaple sv. Michala, stojící na skalnatém vršku, zřídili radiostanici a ve skalách a v kamenném poli vybudovali ochranné zákopy a sruby. Kolem Palagruži začala trvale hlídkovat italská ponorka. Šest rakouských strážců majáku, kteří se před přesilou pokusili schovat v jeskyni na jižním svahu ostrova, bylo objeveno až dalšího dne a vzato do zajetí.

Rakušané se zatím po opravení kabelu na Lastovu marně snažily navázat s Palagružou spojení. Proto tam 13. července dopoledne vyplul na průzkum torpédoborec Tátra. Chvíli po něm odstartoval i hydroplán L 51, který záhy na Tátru ohlásil, že ostrov je obsazen Italy. Torpédoborec proto zahájil na Palagružu palbu, poškodil radiostožár a jednu z benzínových nádrží. Také pilot hydroavionu shodil na ostrov pumy a ostřeloval jej z kulometu. Italové sice prostřelili hydroplánu nosnou plochu, ale jinak se příliš neozývali. Tátra se nakonec dala na rychlý ústup před ponorkou, jejíž periskop objevil pilot L 51.

 

Rakouská odveta

Rakušané po té začali chystat odvetu a odpoledne 27. července 1915 v Šibeniku vyhlásili bojový poplach, po kterém s příchodem večera vypluly na moře lehké křižníky Saida a Helgoland a s nimi šest torpédoborců (Csepel, Tátra, Lika, Triglav, Balaton a Orjen), torpédovky Tb.80T a 81T a také menší torpédové čluny 10. divize s velitelským dělovým člunem Komet v celkovém počtu devíti malých torpédovek.

Lodní svaz minul ostrovy Zlarin, Obonjan a za velkým ostrovem Žirje se vydal k jihu na širé moře. Za rozbřesku 28. července doplul k italskému přístavu Vieste, kde Helgoland svými děly zničil semafor a budovu radiostanice. Teprve po té se rakousko-uherské lodě obrátily na sever a vyrazily k Palagruži. Asi 10 mil jihovýchodně od ostrovů potom křižníky Helgoland a Saida zaujaly postavení proti případnému nebezpečí z válečného přístavu Brindisi.

Posádka Palagruži byla zatím odříznuta od světa, spojení s pobřežím přerušeno a jako první ji začal ostřelovat z jihozápadu torpédoborec Lika. Dalších pět torpédoborců pálilo zatím ze všech zbraní na severní část ostrova Velká Palagruža, protože podle průzkumu věděly, že Malá Palagruža je neobydlena. Palba se soustředila na radiostanici spolu s kaplí a granáty poškodily i dům s majákem. Italové však neodpovída¬li a svoje postavení stále tajili.

To již byl na torpédoborcích připraven výsadek námořní pěchoty v síle 4 důstojníků a 104 mužů, kterým dal rozkaz k útoku velitel Csepelu fregatní kapitán Janko Vukovič de Podkapelski. Od boků Tátry, Liky, Triglavu, Balatonu a Orjenu odrazily výsadkové čluny. V té chvíli se na scéně objevila francouzská ponorka Ampére a vystřelila na Balaton torpédo. Cíl však minula o několik metrů. Rakouské torpédovky, které dosud kroužily kolem, okamžitě vyrazily k ní a ponorku tak donutily k ústupu.

Torpédovka Tb.11, na které v její dvaadvacetičlenné posádce sloužili čeští námořníci Bohumil Brkl a Bohumír Petrla, se tehdy zdržovala vedle torpédoborce Lika, a její námořníci mohli z její paluby pozorovat průběh celé akce. Výsadek, kterému velel šestadvacetiletý poručík řadové lodi Heinrich Bayer von Bayersburg, se veslováním rychle blížil k ostrovu, když se náhle z dobře zamaskovaných a krytých italských postavení na ostrově rozštěkaly kulomety a pušky…

Ještě před přistáním byli na člunech z Liky a Triglavu první dva smrtelně ranění a dalších osm těžce raněných. Výsadek se nakonec přece jen dostal na břeh a v rojnicích začal postupovat vzhůru ke kapli. Mimo to výsadek z Csepelu, útočící samostatně, postoupil dokonce téměř až k nejvyššímu místu ostrova, kterým byla kóta 75.

Když však rakousko-uherští námořníci dosáhli po travnaté ploše úbočí skal, spustila se na ně shora nová prudká palba. Mariňáci se vrhli odvážně vpřed, ovšem lodní děla jejich svazu musela vzápětí zastavit podpůrnou palbu, protože kameny, padající po výbuších granátů dolů ze skal, ohrožovaly útočící námořníky. Ti z Csepelu se sice již dostali v tu chvíli málem až na vrchol ostrova, ale nakonec museli být Bayerem staženi zpět pro nebezpečí obklíčení.

 

Rakouský ústup

Na ostrově se vytvořila souvislá linie. I když se podařilo námořníkům z Balatonu, útočícím s fregatním poručíkem Eckardem Obwurzerem na pravém křídle, proniknout jen na třicet kroků ke střeleckému zákopu protivníka, bylo již jasné, že posádka ostrova je silnější, než útočníci předpokládali, a že dobytí – pokud vůbec je možné – by si vyžádalo vysoké ztráty. Proto signál z torpédoborce Csepel výsadek nakonec odvolal. Jeho ústup kryl oddíl poručíka von Jediny z Triglavu. Po poledni se nakonec celý svaz i s oběma křižníky vydal zpět k Šibeniku.

Akce skončila fiaskem a Rakušané ještě mohli mluvit o štěstí, protože v Biševském kanálu byl při návratu Helgoland navíc napaden nepřátelskou ponorkou. Vystřelené torpédo však naštěstí i tentokrát minulo svůj cíl a ponorka rychle zmizela ve větší hloubce.

Rakušané se však nehodlali Palagružských ostrovů vzdát a po další dva týdny proti Palagruže vysílali zatím alespoň hydroaviony a ponorky, které někdy na půl cesty vyprovázely z Šibeniku torpédovky. První úspěch se dostavil až 5. srpna 1915, kdy rakousko-uherská ponorka U 5 pod velením poručíka řadové lodi Trappa u jihovýchodního cípu Palagruži potopila italskou ponorku Nereide.

Ale i na druhé straně byly ztráty, když například 7. srpna při návratu z náletu na ostrov explodoval ve vzduchu rakouský létající člun L 44. Slabší útoky Rakušanů pokračovaly až do poloviny srpna, kdy například torpédovky z Šibeniku vyplouvaly většinou před náletem námořních letounů, aby v případě havárie zachránily letce, nebo při nouzovém přistání odtáhly jejich stroj do přístavu. Občas se však torpédovky vydaly až k Palagruže, aby palbou svých kanónků zneklidňovaly její posádku.

 

Znovu do boje

Další velká akce v čele s křižníky Saidou a Helgolandem a dalšími lodními jednotkami 1. torpédové flotily s podporou jednotek šibenické pobřežní obrany (10. torpédová divize – 9 torpédových člunů s velitelským dělovým člunem Komet) začala 16. srpna večer, kdy vyplul za sebou v kýlové čáře početný lodní svaz opět proti Italům na Palagruži.

V šest hodin ráno 17. srpna zahájil palbu na ostrov tentokrát sám křižník Helgoland. Pak se 1. torpédová divize přiblížila k břehu. Ostatní lodě vytvořily kolem útočníků jakýsi ochranný oblouk, zajišťující je především proti ponorkám.

Palba na ostrov začala houstnout. Byl přeražen stožár s anténou, stanový tábor rozmetán, dělo u majáku zničeno, kaple těžce poškozena; další dělo dostalo plný zásah z Orjenu. Velebit a Dinara rozstřílely italské čluny na břehu.

Apokalypsa na Palagruže pokračovala a po sedmé hodině se k Helgolandu přidal svými děly i křižník Saida a oba z bezpečné vzdálenosti dokonaly na ostrově svými 10 cm děly dílo zkázy. Zákopy a kryty byly v troskách, sklad potravin a cisterna s pitnou vodou byly rovněž rozbity.

Rakušané se však tentokrát už k výsadku neodvážili. Bylo jim jasné, že ve skalních úkrytech je posádka ostrova přece jen těžko zranitelná a že při pěším útoku by se opět mohla houževnatě a úspěšně bránit. Odhad to byl správný, protože Italové skutečně přežili i toto masivní bombardování v jeskyních jen s nepatrnými ztrátami, které představovali 4 mrtví, 1 těžce raněný a 2 lehce ranění. Zařízení na ostrově však vzalo za své a tak příštího dne večer musela být Palagruža za početného nasazení italských, francouzských a anglických lodí vyklizena. Vše, co nebylo možné odvézt, bylo zničeno.

 

Hořký návrat

Rakouské velení však o tom dlouho nic nevědělo. Ještě 6. září získal při třech přeletech nad Palagružou pilot hydroavion L 58 dojem, že ostrov je ještě obsazen, a proto večer 8. září vyplula 1. torpédová divize ze Šibeniku již na třetí „trestnou výpravu“, aby příštího rána zahájil Helgoland nové ostřelování ostrova.

Po chvíli se k němu přidala celá divize a nad Palagružou opět létaly gejzíry kamení až do doby, kdy byl létající člun L 58 opět vyslán nad ostrov, aby tentokrát ohlásil, že nejsou vidět ani lidé, ani kanóny. Po určitém váhání proto vysadil torpédoborec Dinara na břeh průzkumný oddíl, který definitivně zjistil, že ostrov je opravdu opuštěný.

„Vítězný návrat“ rakousko-uherských lodí do Šibeniku však u dalmatského pobřeží náhle narušil ostrý výbuch. Na přídi staré torpédovky Tb.51T (ex-Kaiman) vyšlehl plamen. Torpédo, vystřelené z francouzské ponorky Papin, ukryté u ostrůvku Sokol, urvalo předek lodi. Loď se sice nepotopila, ale výbuch zabil 17 a zranil 5 členů posádky. Pouze 8 mužů zůstalo nezraněno.

Zatímco ostatní „mořští psi“ se marně snažili ponorku zneškodnit, torpédoborec Csepel vzal těžce poškozenou Tb.51T do vleku a táhl ji mimo minová pole k Rogoznici. Ostatní lodě zatím proplouvaly minovým polem a vplouvaly do Šibenického kanálu. Mezi posledními byla i torpédovka Tb.11, jejímž námořníkům ještě dlouho zněl v uších výbuch torpéda, který rozlomil dvěstětunovou „jednapadesátku“ jako hračku. Nechybělo mnoho, aby šla ke dnu. A stejně málo chybělo, aby si ponorka vzala na mušku jinou loď, třebas právě i tu jejich „jedenáctku“. S takovými či podobnými úvahami vystupovali na molo členové posádky torpédovky a šli do přístavu, který byl spolu s kotvícími rybářskými bárkami oázou klidu a bezpečí.

Palagruža až do konce války, vyjma malé průzkumné akce z obou stran, zůstala „zemí nikoho“. Za zmínku v této souvislosti stojí i fakt, že torpédovka Tb.51T přes své těžké poškození byla záhy opravena a již 8. prosince 1915 opět zařazena do služby.

Jindřich Marek

 

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha