Hossbachův protokol – Hitlerův monolog, ne rozprava

Hossbachův protokol – Hitlerův monolog, ne rozprava

24. 11. 2017

V nedávných dnech uplynulo osmdesát let od události, která vyznačila počátek přechodu německého nacismu od revize versailleského systému k otevřené agresi. Adolf Hitler svolal na 5. listopadu 1937 pět nejvyšších politických a vojenských činitelů Německé říše.

 

Do budovy Říšského kancléřství v Berlíně se k němu tehdy dostavili generál polní maršál Werner von Blomberg, říšský ministr války, generál svobodný pán Werner von Fritsch, vrchní velitel pozemního vojska, admirál Erich Raeder, vrchní velitel válečného námořnictva, generál Hermann Göring, vrchní velitel letectva a svobodný pán Konstantin von Neurath, ministr zahraničních věcí. Zápis jednání pořídil plk. Friedrich Hossbach, pobočník říšského kancléře. Právě příjmení posledně zmíněného důstojníka se stalo klasickou součástí názvu klíčového dokumentu, jenž vstoupil do dějin jako autentický záznam cílů mocenské strategie nacismu pro nejbližší léta.

 

Od revize k agresi

Nacistický vůdce zaranžoval uvedené setkání jako svou schůzku s nejužším kolegiem mocenských představitelů Říše. Jak sám v úvodu jednání konstatoval, v jiných státech by se s ohledem na závažnost věcí, o nichž hodlal hovořit, sešla vláda v plném obsazení. On si však vůbec nepřál jednání širšího říšského kabinetu. Proč tak jednal? Odpověď na tuto otázku spočívá v naprosté výjimečnosti představ, plánů a výkladů, o nichž hodlal hovořit. Uchovat je chtěl v nejpřísnější tajnosti. Proto onen omezený okruh účastníků. Hossbachův protokol událost sice označuje jako rozpravu, ale Hitlerovi nešlo o výměnu názorů s podřízenými. Chystal v zásadě monolog. Jediná pravda byla jen ta jeho. O polemiku vůbec nestál. Její náznaky, pokud se během setkání vyskytly, v podstatě šmahem umlčel.

O co šlo nacistickému vůdci především, to bylo zvětšení významu německého národa. Tento cíl ovšem vyžadoval rozšířit podstatně takzvaný životní prostor. Řešení viděl v agresivním nástupu jihovýchodním strategickým směrem. V souvislosti se svými představami o budoucí mocenské roli Německa obsáhle uvažoval o vojenské a politické situaci západních evropských mocností.

Mnohomluvný monolog o těchto věcech však pojal jen jako obsáhlý úvod k tomu, aby sdělil to nejpodstatnější. Pojmenoval totiž dva nejbližší cíle příštích výbojů. Šlo o Československo a Rakousko. První z obou zemí v Hitlerovi vzbuzovala nenávist od počátků spřádání jeho chorobných představ o budoucnosti Evropy. Vadilo mu především to, že v sousedství jeho Říše stále existuje demokratický stát, jenž přes vzdor všem nepříznivým vnějším i vnitřním okolnostem a vlivům prosperuje a je navíc již několik let znám jako opora a zázemí celé škály německé emigrace. Nic také nenasvědčovalo tomu, že jeho vláda chtěla z vlastní vůle opustit myšlenku kolektivní bezpečnosti a obrany proti rušitelům míru.

Představy o příštím, tentokrát již válečném pochodu Německa středoevropským prostorem Hitler ovšem postavil na předpokladu, že Velká Británie ve skutečnosti nemá zájem na nedotknutelnosti vzdáleného středu Evropy. Ze subjektivní perspektivy britského impéria nebyl, snad s výjimkou Polska, významný pro jeho globální strategické zájmy. Říšský kancléř si rovněž dobře uvědomoval, že britský nezájem bude mít přímo určující dopad na vztah Francie k příštím osudům jejích středoevropských spojenců, Československa především.

Znal podmiňující funkci skutečnosti, že nepodpoří-li mocensky Británie Francii v jejích případných akcích proti nevyprovokovanému napadení Československa, Francie se nakonec kvůli své vlastní bezpečnosti neodhodlá k protiněmeckému zákroku. Říšský kancléř hodlal střední Evropu ovládnout ozbrojenými prostředky nejdéle v letech 1943‒1945. Za tím účelem předestíral přítomným činitelům varianty možných scénářů a uvažoval o podmínkách a šancích na jejich realizaci. Za určitých okolností ovšem připouštěl, že by československý případ mohl řešit nasazením síly již v roce 1938.

Hitlerovy vývody působily na první pohled strukturovaně. Podle účastníků rozpravy na Říšském kancléřství jim ovšem scházelo to hlavní. Smysl pro realitu. Několikrát se sice pokusili naznačit své pochyby, ale v žádném případě se nestavěli proti smyslu kancléřových cílů. Za vhodnější považovali dobudovat nejprve branné síly, upevnit Říši hospodářsky a mezinárodněpoliticky a pak s tímto zabezpečením podniknout akci. Obávali se nepředvídatelně tvrdých následků, které by mohlo způsobit předčasné rozpoutání války. Tato jejich logika byla však značně vzdálena impulzivnímu a krajnostmi poznamenanému myšlení nacistického vůdce. Ten si již několikrát v praxi vyzkoušel hru vabank, naposledy 7. března 1936, když zničil demilitarizované pásmo v Porýní. Opakovat ji chtěl i v nadcházejícím řešení československé a rakouské kauzy.

Ještě relativně nedávno bylo možné v české i zahraniční literatuře zaznamenat tvrzení o tom, že obsah rozpravy se nacistům nepodařilo udržet v tajnosti. Získat jej měla francouzská vojenská zpravodajská služba. Toto tvrzení se opíralo o více než čtyři desítky let staré paměti některých francouzských zpravodajských důstojníků. Odtud takové přesvědčení proniklo i do české historiografie, kde je podepřela zkreslená interpretace některých vlastních pramenů. Nejnovější mezinárodní výzkum však prokázal, že pro zmíněná tvrzení neexistuje žádná reálná a hodnověrná pramenná báze. Faktem však je, že spojenecké agenturní zdroje Francie i Československa identifikovaly pátý listopad sedmatřicátého roku jako den konání mimořádně závažného jednání na Říšském kancléřství. S odstupem osmi desítek let však lze konstatovat, že, se výklad informací o této věci rozcházel s objektivně doloženou realitou. Obsah rozpravy zůstal skryt až do konce 2. světové války.

 

Proč právě 5. listopadu 1937?

Naskýtá se otázka, proč se kancléř Hitler rozhodl sdělit své plány úzce omezenému okruhu mocenských činitelů právě na počátku listopadu 1937. Důvod nebyl, jak se zdá, jediný. Značný vliv měla jeho obava, že trpí nevyléčitelnou chorobou. Stíhala jej bázeň, že se jeho život krátí. Rozhodl se tedy zanechat pro svého nástupce plně zavazující testament, který by definoval příští cíle nacismu. Krční polypy, jimiž trpěl, však charakter fatálního onemocnění ve skutečnosti neměly.

Další příčiny svolání listopadového sezení je nutné hledat v několika okolnostech mezinárodněpolitického charakteru. Časově a z hlediska nacistů příznivě spolu synchronizovaly a měly synergický efekt. Na jaře 1937 se stal britským premiérem Neville Chamberlain. V Berlíně se jen utvrdili v přesvědčení, že britské zahraničně politické cíle v Evropě určuje snaha zachovat trvalý smír s Německem. Britové se nebránili dalekosáhlým modifikacím stávajícího stavu zejména ve střední Evropě. Když se takto vyjadřovali, měli na mysli především otázku budoucnosti svobodného města Gdaňsk, Rakouska a Československa.

V nejnovější mezinárodní situaci se takto nebezpečně aktualizoval jev, jenž byl zaznamenán již po uvolnění mezinárodního napětí v polovině 20. let, na počátku postlocarnské éry. Tehdy z evropského západu zaznívaly názory, které nasvědčovaly skutečnosti, že Francie a Velká Británie mají stále zájem zaručit bezpečnost menších států zejména v oblasti střední Evropy, nikoliv ale nedotknutelnost jejich státních hranic v té podobě, jak je ustavil versailleský systém. Na úrovni roku 1937 si britská vláda kladla podmínku, aby případné změny probíhaly pokojnou cestou.

Ve skutečnosti však Britové nebyli připraveni ani ochotni ji vymáhat silou. Směrem k německé diplomacii se právě v listopadu vyjádřili v tom smyslu, že jsou připraveni zavázat se k vyvíjení nátlaku na mírnění domněle „agresivní československé politiky” proti Sudetoněmecké straně (SdP), jak zaznělo v jednom z interních záznamů německého Zahraničního úřadu. Jinými slovy šlo o připravenost vměšovat se do vnitřních československých záležitostí bez jakéhokoli politického oprávnění. Nastíněné oficiální britské postoje byly potvrzeny nedlouho po rozpravě z říšského kancléřství.

V jejich duchu totiž hovořil Lord Halifax, britský ministr zahraničních věcí, před říšským kancléřem, jenž hosta přijal 19. listopadu 1937 v Berchtesgadenu. Z doby krátce před koncem daného měsíce pak tuto politiku verifikoval britský premiér ve velmi otevřeném osobním záznamu, když napsal: „Nevidím důvodu, proč bychom nemohli říci Německu ‒ dej nám uspokojivé záruky, že nepoužiješ síly, když se chceš vypořádat s Rakušany a Čechoslováky, a my ti dáme podobné záruky, že nepoužijeme síly, abychom zabránili změnám, budeš-li jich chtít dosáhnout mírovými prostředky.”

O určujících britských postojích, které dalekosáhle a v neprospěch Československa podmiňovaly francouzský postup, byl Hitler informován též jinou cestou. Jak se zdá, tak zásadní význam mělo sdělení z Prahy od tamního německého vyslance Ernsta Eisenlohra. Ve zprávě z 22. října 1937 oznámil, že Konrád Henlein, předseda SdP, krátce předtím důvěrně prohlásil, že „z anglické a pravděpodobně ani z francouzské strany není třeba se obávat žádné vážné intervence ve prospěch Čechů.” Tento názor předseda SdP opíral o svá zjištění, která získal během své nedávné návštěvy Velké Británie, konkrétně o rozhovor, jenž vedl se Sirem Robertem Vansittartem, stálým tajemníkem na Ministerstvu zahraničních věcí, tedy jedním z nejvýznamnějších a nejzasvěcenějších britských diplomatů. Henleinova slova, jak je do Berlína tlumočil Eisenlohr se nápadně shodují s klíčovým výrokem nacistického vůdce z 5. listopadu. Ten konstatoval, že „Anglie a snad také Francie se již se vší pravděpodobností mlčky Československa zřekly a že se již smířily s tím, že tuto otázku bude jednou řešit Německo.”

Pátý listopad 1937 byl v neposlední řadě rovněž nacistickou odpovědí na náznaky pokusů o integraci v Podunají. V roce 1937 tuto tendenci vyjadřoval Hodžův plán, tedy záměr předsedy československé vlády o sblížení zájmů Československa a Rakouska na hospodářském a posléze politickém základě. I když nacisté potenciální nebezpečnost této věci pro své zájmy přecenili, k diplomatickým sondážím skutečně docházelo. Neměly však pozitivní účinek. Nacisté se rovněž obávali návratu Habsburků k moci v Rakousku. V tom spočíval cíl rakouských legitimistů. Jejich činnost náležela, mimo jiné, k pozoruhodným „spodním proudům” protinacistické fronty v Rakousku s dosahem i daleko mimo něj.

Z členské základny tohoto hnutí pozoruhodně těžilo československé vojenské zpravodajství při práci proti Rakousku i Německu. Rakouští legitimisté pokládali poválečné mezinárodní uspořádání v Evropě již za neměnné. Své představy o restauraci Habsburků omezovali patrně jen na samotné Rakousko. V tomto smyslu zněla jejich přísně důvěrná sdělení pro československé příjemce. Na reálné naplnění legitimistických cílů ale nebylo možné pod tlakem z Německa ovšem pomýšlet. Jak integrační trend, tak i otázka Habsburků aktivizovala Hitlera k formulaci cílů nacistické agrese. V žádném případě nešlo pouze o kreslení vzdáleně budoucích představ. Scénář, jenž obsahoval Hossbachův protokol, se začal naplňovat bezprostředně, v řádu několika příštích měsíců. Po skončení 2. světové války byl tento dokument předložen Mezinárodnímu vojenskému tribunálu jako jeden z klíčových důkazů o přípravě nacistických úkladů proti míru.

Karel Straka

 

Aktuálně



Studenti středních škol se setkali s novodobými válečnými veterány

Studenti středních škol se setkali s novodobými válečnými veterány

29. 03. 2024
U příležitosti 25. výročí vstupu České republiky do NATO se studenti středních…
Zahraniční studenty nadchly expozice Armádního muzea Žižkov

Zahraniční studenty nadchly expozice Armádního muzea Žižkov

27. 03. 2024
Jaké změny s sebou přináší války? Na tuto otázku hledali odpověď středoškoláci…
Velký útěk, kterého se zúčastnili i tři Čechoslováci, se uskutečnil před 80 lety

Velký útěk, kterého se zúčastnili i tři Čechoslováci, se uskutečnil před 80 lety

25. 03. 2024
Největší útěk z německých zajateckých táborů se uskutečnil před osmdesáti lety. V…
Březen 1945 – vznik třetího tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády

Březen 1945 – vznik třetího tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády

22. 03. 2024
Když na přelomu let 1942/1943 rozhodovaly naše vojenské autority v Londýně o dalším…
Němá barikáda – 7. vycházka z cyklu Místa bojů Pražského povstání

Němá barikáda – 7. vycházka z cyklu Místa bojů Pražského povstání

20. 03. 2024
Most Barikádníků zpopularizovala povídka Jana Drdy Němá barikáda. Přestože v ní spisovatel…