Hřebec krále Petara a operace „Cowboy“

Hřebec krále Petara a operace „Cowboy“

30. 04. 2015

Před několika týdny jejich následovníci – dragouni z 2. jízdního regimentu – projeli při návratu ze cvičení v Pobaltí Českou republikou. Potomci plukovníka Reeda a jeho obrněných kavaleristů z 2. jízdní skupiny byli u nás přijati tak, jak si tradice této slavné jednotky zasloužila. Vraťme se do jara roku 1945 a oblasti západních Čech… 

 

Tento útvar bojoval v roce 1945 o Aš, železnorudský průsmyk, osvobozoval Klatovy, ale nejvíce ho u nás proslavila operace „Cowboy“ – záchrana vzácných koní, která se dokonce stala v roce 1963 i námětem hollywoodského filmu…

 

PATTONOVI DUCHOVÉ NA ČESKÝCH HRANICÍCH

Kapitán amerického jezdectva Thomas M. Stewart si vzal od doktora Rudolfa Lessinga – veterináře v uniformě kapitána německého wehrmachtu otěže hřebce jugoslávského krále Petara a vyhoupl se do sedla. Jeho partner, který znal umístění zátarasů, minových nástrah i strážních a bojových stanovišť německých jednotek v okolí, nasedl na druhého koně. Oba muži potom vyrazili po lesní cestě přes bavorsko-českou hranici na východ…

Dlužno říci, že kapitán Stewart měl s klasickým jezdectvem jen málo společného. Byl sice příslušníkem 42nd Cavalry Reconnaissance Squadron, ale jeho „eskadrona“ jako část 2. jezdecké skupiny byla ve skutečnosti motorizovanou průzkumnou jednotkou. Útvar, který měl bojovou přezdívku Patton´s Ghosts (Pattonovi duchové), používal ke stíhání nepřítele místo koní především obrněné vozy M8 Greyhound a lehké tanky M24 Chaffee.

Skupina, kterou tvořily squadrony č. 2 a 42 (každá v síle motorizovaného průzkumného praporu), dorazila do Francie 19. července 1944 a jako součást XII. sboru se zúčastnila tažení Francií, kde prošla nejtěžšími boji u Luneville, i bojů v Ardenách a v Německu, kde 25. března 1945 překročila Rýn a pokračovala se sborem v postupu na východ. Dne 15. dubna se skupina významně podílela na dobytí bavorského Bayreuthu, odkud o dva dny později obě squadrony „Pattonových duchů“ vyrazily k českým hranicím.

Jako první na české území vstoupila 42. squadrona 20. dubna 1945 u Aše, za jejíž dobytí zaplatila čtyřmi mrtvými, dvěma desítkami raněných a tankem, který byl zničen pancéřovou pěstí poblíž městské plynárny. Němci však ztratili v Aši na 100 padlých a 300 zajatých vojáků.

Na americké straně padli v boji o Henleinovo město seržant Truman A. Perfect, a techničtí poddůstojníci Robert G. Hanchey, Clarence R. Shoupe a Arthur G. Rentell. Těžce zraněn do kolena a břicha byl velitel roty (Troop C) kapitán Charles E. Harris a velení po něm musel převzít poručík Robert C. McCaleb.Vedle lehce zraněných byl v boji také vážně zraněn vojín Thomas L. Ward.

Z Aše se „duchařská kavalérie“ záhy vrátila do Bavorska, aby rychle podél českých hranic postupovala na jih až do městečka Elsarn, kde se její postup na čas zastavil a kde také začíná náš příběh. Jedním z jeho důležitých aktérů byl i velitel „druhé jízdní“ pětačtyřicetiletý rodák z Richmondu ve Virginii plukovník kavalerie Charles Hancock Reed.

Tento „jižan“ každým coulem již v sedmi letech tvrdil rodičům, že chce do vojenské akademie ve West Pointu, aby mohl být důstojníkem jezdectva. V dospělém věku se mu jeho sen vyplnil a Reed se skutečně kavaleristou stal. Sloužil postupně u různých jednotek a ve Fort Riley se poprvé setkal s 2nd Cavalry, prošel kurzem velitelů rot i prestižním Advanced Equitation Course. Jízda na koni byla jeho velkou vášní a tak se nelze divit, že se v letech 1930-1931 stal členem Army Horse Show Team, se kterým předváděl své jezdecké umění na různých místech Ameriky. Později se stal instruktorem v jezdecké školy, ale přibývající léta a plánovaná modernizace americké armády jej nakonec přivedla ke studiu na Command and General Staff College. Koncem roku 1942 byl potom Reed ve Fort Jacksonu v Jižní Karolíně jmenován velitelem 2. jezdecké skupiny (2nd Cavalry Group – Mecz.), což ovšem byl již jezdecký útvar jen v označení zkřížených šavlí s dvojkou jako v dobách války Severu proti Jihu 1961-1865, protože nyní šlo o moderní plně motorizovaný průzkumný útvar, se kterým se počítalo pro válku na evropském bojišti.

V lednu 1943 začal Reed s přípravou jednotky pro tento úkol. Zdálo se, že koně definitivně zmizí z jeho vojenské kariéry. Reed potom skutečně „druhé jízdní“ velel po celou dobu bojů na západní frontě. U Luneville byl sice těžce zraněn, ale díky jeho obratnému velení byl zde nečekaný postup německých tanků zastaven. Se ctí jako schopný velitel potom prošel celou válkou a za operační činnost v Evropě byl dekorován řádem Distinguished Service Cross, dvěma medailemi Silver Star, jednou Bronze Star a vyznamenáním Purple Hearth za zranění.

V době přechodného zastavení amerického postupu na českých hranicích, řešila jeho 2. jezdecká skupina především vedle strážní služby ve svém úseku pátrání po nacistické podzemní organizaci Werwolf (vlkodlak) a po důstojnících německé rozvědky, kteří by byli schopni prozradit nějaké závažné informace o plánech nacistů v závěru války – respektive po jejím konci.

Výslechy zajatých německých důstojníků se u Reedovy skupiny zabýval především kapitán Ferdinand Sperl, který v aktovce jednoho důstojníka Luftwaffe našel několik obrázků koní, které jej zaujaly především proto, že věděl o vášnivé lásce svého velitele ke koním, které mu již tři roky tak chyběly. Sperl proto neprodleně Reeda o svém nálezu informoval a ten fascinovaný obrázky okamžitě poznal, že jde o lipicány proslulé císařské Španělské jezdecké školy z Vídně, jejíž počátky sahají až do roku 1572. Tito koně byli známi svým pyšným chováním, elegantní chůzí a inteligencí a jejich výkony obdivovali milovníci koní z celého světa.

Reed pozval německého plukovníka na snídani a zde zjistil, že tančící bělouši měli být ještě nedávno ve Vídni, ale že jádro vzácného chovu lipicánů Němci shromáždili již před časem nedaleko od Elsarn – jen pár kilometrů za pohraničními kopci na české straně!

 

STOPY VEDOU DO HOSTOUNĚ

Šlo o obec Hostouň a blízké osady Svržno, Hostětice a Tasnovice, kde měla od ledna 1919 československá armáda remontní shromaždiště, které bylo v dubnu 1920 přejmenováno na Ústav pro chov vojenských koní a roku 1922 na Vojenský hřebčín Hostouň, z jehož chovu byl i Masarykův oblíbený kůň Hector. Původně šlo o jediný ústav pro chov koní československé armády, který v roce 1923 posílily stáje ve slovenských Horných Motešicích na Trenčínsku. Tam také byly z Hostouně v kritickém roce 1938, který vyvrcholil mnichovským diktátem a odtržením českého pohraničí od republiky, zdejší koně odvezeni.

Německá armáda stáje používala na konci války nejen k uskladnění 750 leteckých motorů, ale již od roku 1942 k postupnému soustředění „evakuovaného koňského materiálu“, který ovšem nacisté ukradli v Itálii, Jugoslávii, Rakousku a na území tehdejšího Sovětského svazu. Potvrzuje to mimo jiné i přípis čs. ministerstva národní obrany z 11. února 1947, který je ve fondech Státního okresního archivu Domažlice se sídlem v Horšovském Týně. Podle tohoto dokumentu bylo na Hostouňsku Němci soustředěno asi 670 koní (250 lipicánů, 65 koní arabských, 150 kabardinských, 90 donských, 60 koní tažných, asi 60 malých jezdeckých koní a 2 angličtí plnokrevníci), mezi kterými byli i koně jugoslávského krále Petara a německého ministra zahraničních věcí Ribbentropa. Na konci války se o ně mimo jiných staralo i několik desítek amerických a britských válečných zajatců.

Velitelem tohoto zařízení se 1. prosince 1943 stal rodák z blízkého Horšovského Týna šestačtyřicetiletý podplukovník wehrmachtu Hubert Rudofsky. Ten, obdobně jako Charles Reed, od dětství bláznil po koních. V době kdy maturoval, však již zuřila 1. světová válka a tak ihned po „zkoušce dospělosti“ osmnáctiletý důstojnický čekatel oblékl uniformu rakouského 2. dragounského pluku „Graf Paar“, se kterým prošel válečnými jatky v Haliči, rumunské Bukovině a nakonec v Itálii.

Po válce se Rudofsky stal československým občanem a protože se nechtěl loučit s uniformou, stal se i důstojníkem československé armády. Věnoval se, jak jinak u koňáka srdcem i duší, chovu vojenských koní – a to dokonce nedaleko svého rodiště v Hostouni. Až v roce 1927 byl přeložen na Slovensko, kde se záhy stal velitelem tamního hřebčince, ve kterém působil až do října 1938 v hodnosti majora remont. služby, kdy se vrátil domů a záhy s lehkým srdcem oblékl po uniformě rakousko-uherské a československé i říšskoněmeckou, která byla Hitlerovu obdivovateli a roduvěrnému Sudeťákovi přece jen nejbližší.

Vypuknutí 2. světové války zastihlo nyní již majora Rudofskyho v bavorském Bambergu u 17. jezdeckého pluku. Brzy byl vyslán do Polska, kde se s chutí pustil v hřebčínech Boguslawice a Debica do třídění „válečné kořisti“. Této činnosti potom zasvětil i další léta války, jejíž závěr jej zastihlo opět v Hostouni, kde nacisté shromáždili i uloupené koně z jugoslávských hřebčínů Lipica, Karadjordjevo, Vuvar, Demir Kapja, rakouského Piperu či vzácné chovné stádo 40 arabských hřebců z polského Janowa.

Koncem dubna 1945 však měl Rudofsky řešit velké dilema, co s nakradenými koňmi i spojeneckými zajatci v Hostouni. Stále věřil v zázrak a Hitlerovo vítězství a tak si myšlenky na kapitulaci nechtěl připustit. Zcela jiného názoru byli jeho dva mladí podřízení veterinární lékaři Rudolf Lessing a Walter Kroll. Byli již pevně přesvědčeni, že Hitlerova „třetí říše“ mele z posledního a že životy vzácných koní mají mnohem větší hodnotu než chiméry nacistických propagandistů. Jejich heslem bylo „válka končí, zachraňme koně“, protože doktora Lessinga mimo jiné trápila obsedantní myšlenka, že pokud do Hostouně proniknou jako první sovětští vojáci, skončí koně v kotlích s gulášem pro hladové vojáky.

Proto, když se americké jednotky objevily v nedalekém Bavorsku, začali oba veterináři pracovat s německo-anglickým slovníkem a učit se fráze typu „báječní koně – výborní koně – všechno dobří koně“…

Reed určil kapitána Stewarta, aby navázal styk s německým velitelem v Hostouni. Kapitán vyrazil po tmě do Hostouně vyjednávat, ale zde se ukázalo, že podplukovník Rudofsky nebyl příjezdem amerického kapitána nadšen a setrvával na loajalitě k nacistům. Chtěl nechat Stewarta dokonce zajmout, ale jeho realisticky uvažující podřízení mu udělali jakousi minivzpouru, po které se Rudofsky konečně umoudřil a začal vážně uvažovat o návrzích Američanů. O dva dny později potom obdržel plukovník Reed konkrétní návrhy na řešení „případu Hostouň“.

Kapitán M. Stewart svůj podíl na hostouňské akci krátce po válce popsal následovně: „Díky tajné informaci, získané v Karlbachu (hned za Elsarnem), jsme se dověděli o přítomnosti asi 200 válečných zajatců a to jak Američanů, tak také Britů a o stáji lipicánských a arabských koní ve vzdálenosti kolem 10 mil za českými hranicemi. Velitel skupiny plukovník Reed mne zavolal, abych se pokusil vyjednávat s Němci a ovlivnit propuštění válečných zajatců a v druhé řadě také koní do amerických linií.

Po předchozí domluvě přešel přes naše linie německý veterinář, který byl ochoten nám poskytnout potřebné informace pro cestu do Hostouně, místa zajateckého tábora i stájí. Stáje představovaly německé rezervy koní pro tuto oblast. Lipicánští koně pocházeli původně ze španělské jezdecké školy ve Vídni. Mezi koni byl také jeden, který patřil předtím Ribbentropovi a další kůň byl používán jugoslávským králem Petarem. Němci dali přednost předání koní Američanům raději než Rusům. Neumím německy, ale tomu jsem porozuměl.

Byla provedena opatření, abych mohl doprovodit německého kapitána přes linie tak, abychom se vyhnuli všem německým oddílům, silničním zátarasům, minám a pokusit se dostat na svobodu válečné zajatce a koně. Měl jsem se také pokusit vyjednat s německým velením odchod německých jednotek z této oblasti tak, aby naši muži mohli proniknout do oblasti a provést potřebnou práci.

Německý kapitán a já jsme odjeli do jednoho našeho předsunutého stanoviště v peepu a zde jsme osedlali koně, které pro tento účel přivedl německý kapitán. Mým koněm byl osobní hřebec krále Petara. Kůň patřil do jugoslávské královské stáje a po pravdě řečeno jsem byl asi první, kdo si na něj vyskočil…“

Koncem 90. let předseda veteránské organizace 2. jezdecké skupiny Louis Holz, který za války sloužil v hodnosti poručíka, o hostouňské akci prohlásil: „Přežívá mýtus, že akce byla provedena na přímý rozkaz generála Pattona, ale to není pravda. Zmocnit se koní bylo osobní rozhodnutí našeho velitele. Když 7. května 1945 žádal velitel vídeňské císařské školy lipicánů plukovník Alois Podhajsky v Bavorsku Pattona o ochranu jeho koní a škola byla Pattonovi předvedena, ten se teprve dozvěděl o úspěchu naší skupiny. Já byl tenkrát k tomu celkem lhostejný, moc mi to neříkalo. O všem rozhodla velká láska plukovníka Reeda ke koním. Každá jednotka mívá své hrdiny. Tím naším byl Reed. Přezdívali jsme ho „Frank Buck“ (něco jako český Franta Lupen – pozn. JM), protože nám velel tak, že jsme většinou zůstali naživu…“

Vraťme se však zpět do konce dubna 1945 k hostouňským koním. Operace na jejich záchranu dostala krycí jméno „Cowboy“. Zatímco v pátek 27. dubna 1945 došlo k boji jedné z čet Reedových kavaleristů s Němci u Waldorfu, ve kterém padl technický poddůstojník 5. třídy T. A. Johannessen a zraněn byl vojín Gilbert B. Wilson, příprava k obsazení Hostouně byla již v plném proudu.

Na záchranu spojeneckých zajatců a hostouňských koní velitel 42. squadrony podplukovník T. B. Hargis vyčlenil vojáky z Troop A (útvar v síle roty) kapitána Cartera N. Catletta s pěti tanky a kolonou nákladních vozů, která měla osvobozené zajatce okamžitě odvézt zpět za hranice.

V sobotu 28. dubna 1945 dorazil do Hostouně v deset hodin dopoledne jako první poručík William Quinnlivan se svou četou o 28 mužích a četou pěti lehkých tanků M 24 Chaffee. Zdálo se, že všechno bude bez problémů, zdání však bývá tak rádo klamné…

 

BEZ BOJE TO NEŠLO

Válka pokračovala, ale v okolí Hostouně byl klid, jakoby neexistovala. Zatímco 42. squadrona pokračovala v pohybu na jih, z odloučeného oddílu „Pattonových duchů“ z Troop A se stali chovatelé koní, kteří museli dohlížet na stáje, ale také na blízké okolí, protože klid v Hostouni byl jen fikcí, protože válka pokračovala jen několik kilometrů odtud…

V Hostouni zatím zdejší „kovbojové“ z Troop A zde žili v počtu 135 mužů při ostraze stájí v „zemi nikoho“, tak trochu zapomenutí a trochu na válku zapomínající. Proto se časně ráno 30. dubna 1945 velitel hostouňské posádky kapitán Catlett se svým radistou vydali v džípu pro instrukce na velitelství skupiny. Při vjezdu do bývalého Rosendorfu se však ocitli v palbě německé hlídky. Oba Američané se před sprškou střel ukryli v nejbližším domě, radistovi se však ještě podařilo vyslat zprávu o pomoc. Z Hostouně proto okamžitě vyrazilo několik obrněných vozů řádně naštvaných „Pattonových duchů“. V obci se rozpoutala divoká pětihodinová přestřelka, do které se zapojila z hlavní linie i posila z 387. pěšího pluku. To už oba Američané věděli, že jsou v nepříjemné pasti. Ukryli se totiž v domě, který byl zčásti obsazen německými vojáky, kladoucími zuřivý odpor jejich kamarádům. Nezbylo než tiše čekat na konec boje.

Po kapitulaci německé posádky vedle mrtvých a raněných padlo do amerického zajetí 100 mužů, zatímco do polního lazaretu americké sanitky odvážely seržanta Freda Foylese a jeho kamarády Malcolma Rhodese, Samuela Fletchera a Owena Suttona. Svobodník Raymond Manz měl méně štěstí. Stal se posledním padlým 42. squadrony v této válce…

Téhož dne se v boji vyznamenal také rodák ze Severní Karolíny štábní seržant Admiral D. Walker z Troop A, kterému bylo uděleno již podruhé vyznamenání Bronze Star.Se svou četou, které velel za nepřítomného důstojníka, byl odpovědný za kontrolu komunikace Železná – Újezd Sv. Kříže – Hostouň. Během hlídky narazila jeho četa na hájenou uzávěru silnice, narychlo Němci postavené v noci. Léčka však Němcům nevyšla, seržant Walker rychle přeskupil četu a silnou palbou z automatických zbraní paralyzoval německé stanoviště. Potom s částí čety provedl boční útok, který díky, slovy citace k vyznamenání „příkladnému a chladnokrevnému Walkerově hrdinství“, zahnal záškodníky na útěk a uvolnil silnici.

K poslednímu incidentu s Němci u Hostouně potom došlo 2. května 1945, kdy zde byl zraněn svobodník Lloyd E. Tunnel. V té době již hlavní síly Reedovy bojové skupiny vstoupily potřetí do Čech. Tentokrát železnorudským průsmykem, aby po bojích u Zejbiše, kde ztratila jednotka dva muže (vojíni Buttron a Ashley), válku ukončila v Klatovech, zatímco hlavní část Hargisovy 42. squadrony bez „hostouňské roty“ tehdy pročesávala šumavské lesy v okolí Prášil a Kvildy, kde ještě 5. května 1945 Němci u Neufrauenau němečtí záškodníci postřelili vojína Harolda E. Dickersona.

Zapomenutou hostouňskou partu z Troop A tehdy zajímal ovšem jediný problém – jak dostat v pořádku koně, které byly oceněny na tehdejší úctyhodné tři milióny dolarů, co nejdříve do Bavorska, aby odtud vybrané kusy vzácné kořisti pokračovaly přes německý Bremenhaven (podle jiných pramenů přes italský Janov) za oceán. A tak až po válce hostouňští „kovbojové“ z Troop A dorazili ke své skupině na Klatovsko, aby zde mohli naplno vychutnat naplno mír přátelském prostředí v podobě srdečného přijetí zdejšího českého obyvatelstva, které si i oni plně zasloužili.

 

OD LIPICE AŽ PO VIRGINII

V pondělí 7. května 1945 navštívil poblíž bavorského Řezna svérázný velitel americké 3. armády generál George S. Patton v doprovodu náměstka ministra války USA Judge Pattersona velitelství XX. sboru gen. Walkera, kde byli informováni, že sbor „zajal v blízkém zámku“ vídeňskou jezdeckou akademii. Po obědě pro ně Walkerův štáb uspořádal exhibici lipicánů, která bývalého závodního jezdce Pattona velice potěšila. Do svého deníku si toho dne samorost v generálské uniformě napsal: „Pro mne je cvičení koní rozhodně zajímavější než malířství nebo hudba.“

Nikdo se však již ten den neobtěžoval generála informovat o tom, že ještě více vzácných koní z tohoto chovu bylo ukořistěno daleko odtud v Hostouni a že zásluhu na tom mají „Pattonovi duchové“, kteří byli z XII. sboru. Malou lež štábu XX. sboru nahradila později lež ještě větší.

Po letech totiž někteří naši komunističtí publicisté obvinili Američany z loupeže koní, kteří prý patřili Československu…

Ještě v roce 1991 se v jedné publikaci psalo, že se po válce hostouňská causa „stala předmětem stížnosti čs. úřadů, neboť ve skutečnosti šlo o nedorozumění, když si Američané neuvědomili, že tito koně nebyli z chovu německého wehrmachtu, ale československé armády“.

Pravda byla však jiná. Nacisté zde koncem války zde soustředili za války koně ukradené po celé Evropě a Američané v květnu 1945 z tohoto stáda evakuovali přes Všeruby do Bavorska ve dvou transportech 380 koní. Dalších 260 koní z hostouňských stájí, kteří pocházeli z území Sovětského svazu, převzal k obnově slávy kabardinského a donského chovu 20. září 1945 major veterinární služby dr. Babarin z vojenské části Rudé armády č. 0331. Tažní koně a oba plemenní angličtí plnokrevníci – desetiletý Jeremy a dvanáctiletý Hollweg – zůstali čs. vojenské správě.

Lipicáni se vrátili i do slovinské Lipice. Stěžovat si však neměli Češi, ale Poláci! Američané si totiž ponechali stádo vzácných arabských hřebců a klisen z proslulých polských hřebčínů, mezi kterými byli i slavní koně Witez II, Lotnik, Chloe, Iwonka III, Litvania či Tarnina…

V roce 1946 se v deníku americké armády Stars and Stripes objevila fotografie těchto koní ve výcvikovém středisku US Army u Fort Royal ve Virgínii. Na snímku bylo i desetidenní hříbě, jehož otcem byl lipicánský hřebec Maestoso XVII. K tomu oslavný článek, že jde o největší stádo koní přivezených z Evropy k „ovlivnění budoucích generací amerických dostihových koni“. Na zásluhy „Pattonových duchů“ se v článku, jak jinak, opět trochu zapomnělo…

V roce 1963 sice režisér Arthur Hiller natočil hollywoodský válečný film „Miracle of the White Stallions“, kde v jeho závěru Reedovi kavaleristé bojovali o Hostouň jako diví, ale poněkud v rozporu s historickou realitou. Ale to už tak bývá, filmové limonády jsou příběhy z jiné kuchyně…

Jindřich Marek

 

Aktuálně



Studenti středních škol se setkali s novodobými válečnými veterány

Studenti středních škol se setkali s novodobými válečnými veterány

29. 03. 2024
U příležitosti 25. výročí vstupu České republiky do NATO se studenti středních…
Zahraniční studenty nadchly expozice Armádního muzea Žižkov

Zahraniční studenty nadchly expozice Armádního muzea Žižkov

27. 03. 2024
Jaké změny s sebou přináší války? Na tuto otázku hledali odpověď středoškoláci…
Velký útěk, kterého se zúčastnili i tři Čechoslováci, se uskutečnil před 80 lety

Velký útěk, kterého se zúčastnili i tři Čechoslováci, se uskutečnil před 80 lety

25. 03. 2024
Největší útěk z německých zajateckých táborů se uskutečnil před osmdesáti lety. V…
Březen 1945 – vznik třetího tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády

Březen 1945 – vznik třetího tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády

22. 03. 2024
Když na přelomu let 1942/1943 rozhodovaly naše vojenské autority v Londýně o dalším…
Němá barikáda – 7. vycházka z cyklu Místa bojů Pražského povstání

Němá barikáda – 7. vycházka z cyklu Místa bojů Pražského povstání

20. 03. 2024
Most Barikádníků zpopularizovala povídka Jana Drdy Němá barikáda. Přestože v ní spisovatel…