Jak Španělé obchodovali a pak bojovali s československými letadly

Předválečné Československo vyrylo svoji stopu ve španělské občanské válce nejen účastí tzv. interbrigadistů, ale také vojenskou výzbrojí. Méně známé angažmá čs. letadel v tomto konfliktu nyní odkrývá studie z Vojenského historického ústavu Praha.

Celkem 22 stíhaček Letov Š-231 a 28 lehkých bombardovacích letounů Aero A-101 dodalo Československo do Španělska po vypuknutí zdejšího válečného konfliktu v roce 1936. S nimi putovaly i obsáhlé dodávky náhradních dílů, včetně čtyřiceti rezervních motorů pro oba typy letounů. Za tyto dodávky zaplatilo Španělsko přes 70 miliónů korun; dnes by to byl obchod v řádu více než jedné miliardy korun.

Tato čísla a mnoho dalších historických faktů, dokumentů i příběhů si můžete přečíst v článku „Export a využití československé letecké výzbroje v občanské válce ve Španělsku 1936-1939“, který vyšel v letošním prvním čísle čtvrtletníku Historie a Vojenství (vydává Vojenský historický ústav Praha). Autory článku jsou Jiří Rajlich z VHÚ a David Majtenyi. Jde zatím o první část celé studie, druhá bude zveřejněna v čísle HaV 2/2012.

Všichni posílali zbraně

Autoři hned na úvod článku nastiňují celkovou situaci na Pyrenejském poloostrově krátce po vypuknutí války. Ačkoli se ostatní státy zavázaly do konfliktu mezi vládou a povstalci nezasahovat, mnoho evropských zemí nakonec s oběma stranami čile obchodovalo či je jinak podporovalo. Rajlich s Majtenyim například píší: „Za dodávky zbraní, zprostředkované zpravidla krycími mezinárodními obchodními organizacemi, zaplatili republikáni Sovětskému svazu mj. více než 500 miliony dolarů ve zlatě. Mohli si to dovolit, neboť vládní strana měla výhodu v ovládnutí bank a především zlatých rezerv, které díky obchodnímu rozmachu za 1. světové války byly v té době čtvrté největší na světě.“

Důvodů pro porušování zbrojního embarga bylo více, ten rozhodující byl velmi prozaický: dodávky zbraní představovaly vítanou možnost zbavit se přebytečné či nevyhovující výzbroje a ještě na tom vydělat. A právě to byl i případ exportu československých letounů.

Ačkoli československý letecký průmysl byl po vzniku republiky v roce 1918 ještě v plenkách, ve třicátých letech už byl neobyčejně silný a schopný dodávat armádě vlastní země téměř veškerý letecký park. V roce 1936 také obdržela čs. armáda bombardovací letouny Aero A-101. Od počátku je ovšem provázely technické problémy, navíc letouny nebyly pro armádu z hlediska moderního vedení boje přínosem. Omezoval je především těžký motor. Když se tedy naskytla příležitost zbavit se jich, armáda toho využila.

Trochu jiná byla situace ohledně stíhaček Letov Š-231. Tyto stroje měly šanci stát se ve 30. letech hlavními stíhacími letouny čs. armády, ale nakonec si vojsko vybralo dodnes známé Avie B-534. Přesto byly vyrobeny tři desítky kusů dvojplošníků Letov Š-231, které armáda také odebrala. I tato letadla však velmi rychle nabídla k prodeji právě do Španělska.

Španělé potřebovali zbraně hned a v co největším počtu, a tak byli ochotni přistoupit na prakticky jakékoli finanční požadavky. Akceptovali třeba i to, že československá strana jim „vnutila“ kompletní soubor náhradních dílů i motorů; v Československu by ostatně po prodeji letadel byly k ničemu. Nakonec si česká strana ze sedmdesátimiliónového obchodu odnesla přes pět milionů korun zisku. Šlo přitom o vůbec největší exportní byznys s leteckou technikou za éry první republiky.

Přes Estonsko

Protože nebylo z politických důvodů možné dodávat letouny do Španělska přímo z Československa, využívalo se transferu přes Estonsko. Letouny se tímto krycím způsobem dostaly na španělskou půdu v průběhu roku 1937.

Je ale velkým paradoxem, že i když byly dodávky určeny republikánskému režimu, s lehkými bombardovacími dvouplošníky Aero A-101 nakonec létali především jejich protivníci z povstaleckých (frankistických) jednotek. Povstalci získali informaci o chystaném vyplutí transportní lodi Hordena z polského přístavu, načež Hordenu i s rozloženými letadly zajal ve vodách Biskajského zálivu křižník Almirante Cervera. Více než dvacítka aerovek tak padla do rukou straně, která za ně nezaplatila ani korunu (či spíše peso).

Aero A-101 byly nasazeny hned v červnu 1937. Rajlich s Majtenyim píší: „Protože se „stojedničky“ zcela zřejmě osvědčily, byly pak použity i v následujících bojích v oblasti La Granja, kde se snažily zastavit republikánský postup na sever, a v bitvě u Brunete v červenci. Dalším „stojedničkovým“ španělským paradoxem zůstává, že právě při krvavých bojích u Brunete patřila mezi jejich protivníky i protiletadlová baterie Gottwald, jednotka složená z československých dobrovolníků a dislokovaná na tomto úseku fronty.“

Letadla bojovala prakticky až do konce konfliktu v roce 1939. Autoři jejich účast shrnují: „Přes své zastarávání a postupné opotřebování prokázaly aerovky povstaleckému letectvu platné služby. Až do konce konfliktu ztratilo devět strojů, a to nejen při bojovém nasazení, ale hlavně při nehodách. Žádný však – pokud je známo – nebyl sestřelen vládním letounem.“

Naopak ta Aera A-101, která se dostala do „oprávněných“ rukou republikánských letců, u nich velké nadšení nevzbudila. Autoři citují svědectví Santiaga Capillase Goitiho, bývalého velitele letky Polikarpovů R-5 a R-Z: „Čekali jsme v Barceloně na dodávku moderních amerických strojů Vultee, ale místo nich dorazilo půl tuctu dvouplošníků Aero A-101. Tyto stroje jsem osobně vyzkoušel na letištích Figueras a Vergés. Jevily se mi jako velmi těžkopádné, špatně manévrující a s nedostatečnou rychlostí.“ U vládního letectva tedy na frontě nasazeny nebyly, náplní jejich operační činnosti byly rutinní hlídkové lety nad mořem. Nepřátelské letectvo zde prakticky neoperovalo a tak šlo o úkol hodný spíše turistických letadel.

Konec aerovek přišel s koncem občanské války na jaře 1939. Přeživší stroje byly postupně odepisovány, jednak z důvodů značné zastaralosti a pak také kvůli chybějícím náhradním dílům. V srpnu 1940 už nebyl veden žádný letoun jako provozuschopný. Do dnešních dnů se pak nedochoval ani vrak byť jediného stroje.

Text materiálu „Export a využití československé letecké výzbroje v občanské válce ve Španělsku 1936-1939“ i s četnými fotografickým doprovodem najdete na stranách 4-35 čtvrtletníku Historie a Vojenství číslo 1/2012. Výtisky v ceně 99 korun je možné koupit v běžných prodejních sítích, případně přímo ve Vojenském historickém ústavu Praha, v Armádním muzeu Žižkov. O osudech letounů Letov Š-231 pak bude pojednávat druhá část textu, který vyjde v Historii a vojenství 2/2012.

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha