Jan Hus a husitství – 1415/2015

Před 600 sty lety, 6. července 1415, vzplanula v Kostnici popravčí hranice pod českým teologem Janem Husem. Pro většinu přítomných přihlížejících se jednalo pouze o standardní způsob popravy kacíře a sotva kdo tušil, že plameny stravující mistra pražského vysokého učení zakrátko zažehnou na téměř jedno století střed Evropy.

 

Jan Hus, jehož jméno se přeneslo na celé husitské hnutí, pocházel z Husince u Prachatic, kde se na počátku poslední třetiny 14. století narodil. Od svých šestnácti let studoval v Praze na Karlově univerzitě, kde postupně dosáhl titulů bakaláře, mistra svobodných umění a v roce 1400 též kněžského svěcení. Husinecký rodák se však stal kazatelem a univerzitním pedagogem ve velmi vypjaté době – společnost pozdního středověku byla již delší dobu poměrně frustrována trvajícím papežským schizmatem a dlouhodobými nešvary v církvi, jakož i leckdy nemravné či nemorální chování představitelů vyššího i nižšího kléru. Prohlubovala se rovněž existenční propast mezi nejníže postavenými příslušníky nižšího kléru, tedy obyčejnými faráři a výše postavenými příslušníky církve.

Potřeba nápravy církve byla pociťována všeobecně, avšak z pozic samotných prelátů se její provedení jevilo velmi obtížným. Věci příliš nepomohl ani koncil v Pise, který ve snaze o ukončení schizmatu zvolil roku 1409 nového papeže Alexandra V., což ovšem nijak nepřimělo již soupeřící papeže Benedikta XIII. a Řehoře XII. k odstoupení – a tak se dvojpapežství změnilo v trojpapežství.

Na půdě Karlovy univerzity zhruba v témže období probíhaly diskuse a spory ohledně učení anglického reformního teologa Johna Wicliffa – či česky Jana Viklefa – ve vztahu k reformování církve. Viklefovo učení, přijímané českými mistry, však bylo díky převaze hlasů německých mistrů zapovězeno v roce 1403 jako kacířské. Čeští mistři nakonec přiměli krále Václava IV., aby vydáním tzv. dekretu kutnohorského 18. ledna 1409 změnil poměr hlasů univerzitních „národů“ ve prospěch Čechů. Tento akt, rušící rozhodovací monopol Němců, byl však draze zaplacen masovým odchodem mistrů i studentů z Prahy a úpadkem pražského vysokého učení na úroveň provinční univerzity.

Šíření Viklefových myšlenek ve vztahu k nápravě církve ze strany Jana Husa a dalších spřízněných teologů, jmenovitě Jeronýma Pražského či Jakoubka ze Stříbra, však vyvolalo další negativní odezvy z vyšších míst – pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka a posléze i papež Jan XXIII. Husa v roce 1411 exkomunikovali, o rok později na něj byla uvalena klatba a nakonec byl kvůli němu vyhlášen zákaz církevních obřadů – interdikt – nad všemi místy, kde bude pobývat. Proti Husovi se postavila i pražská teologická fakulta v čele s děkanem Štěpánem z Pálče a jeho učení označila v roce 1413 za bludné. Jan Hus se na druhé straně těšil jisté podpoře ze strany Václava IV.

Celý spor kolem Husova učení měl být vyřešen v rámci koncilu v Kostnici (1414-1418), který byl na nátlak císaře Zikmunda Lucemburského svolán Janem XXIII. Vystoupení před koncilem, jež sám Hus považoval za disputaci, se rovnou změnilo v soudní proces, v němž ochranný glejt císaře Zikmunda, vydaný pro cestu do Kostnice, neměl žádnou platnost. Mistr Hus, v průběhu procesu zbavený osobní svobody a uvržený do žaláře, byl nakonec odsouzen jako kacíř k upálení. V rámci koncilu pokračovala dále jednání o ukončení schizmatu, jež nakonec skončilo sesazením všech tří papežů a volbou nové hlavy církve, Martina V.

Upálení Jana Husa a dodatečně o rok později 30. května 1416 i Jeronýma Pražského však vyvolalo v Českých zemích silně negativní odezvu. Husovo učení žilo a šířilo se dále, symbolem hnutí se pak stalo přijímání podobojí – tedy i z kalicha – nejen u duchovních, ale i u laiků. Přetrvávající výbušnou náladu v zemi chtěl zmírnit i král Václav IV., ale události první pražské defenestrace 30. července 1419 již zastavit nedokázal a krátce na to zemřel. Útok na novoměstskou radnici v Praze, vyvolaný zatčením některých novoměstských husitů a částečně snad i plánovaný, se stal rozbuškou husitské revoluce.

Ta uvrhla České země do víru husitských válek, probíhajících plnou silou v letech 1419-1434. Husité, od umírněných až po radikály, byli nuceni čelit sérii křížových výprav. Během těchto válek se zrodil legendární fenomén vítězné české taktiky vozové hradby, který byl ve střední Evropě v rozličné míře napodobován a používán až do počátku 16. století a ve východní Evropě se tak dálo i o něco později.

Definitivní konec husitských válek přinesl s porážkou polních vojsk radikálních husitů u Lipan 30. května 1434. Soupeření husitů s katolíky však pokračovalo a ve druhé polovině 15. století se promítlo do válek českého krále Jiřího z Poděbrad, který byl opět nucen čelit vpádům křižáků a svému zeti, uherskému králi Matyáši Korvínovi. Války definitivně skončily až za krále Vladislava Jagellonského Olomouckou smlouvou roku 1479 a v rámci stabilizace soužití katolíků a kališníků v Českých zemích kutnohorským náboženským mírem v roce 1485.

Husitství, v průběhu vlády Habsburků upozaděné, se po vzniku Československé republiky stalo jedním z nejvíce oslavovaných období českých dějin. Symbolika husitství a husitského vojenství byla ostatně spjata již s československými legiemi a její používání pokračovalo i v průběhu druhé světové války a po ní. Důraz na glorifikaci husitství měl však za následek upozadění zjevných negativních vlivů husitských válek, tedy vyčerpání Českých zemí a dočasnou hospodářskou i kulturní stagnaci. Komunistická propaganda druhé poloviny 20. století navíc upravovala klíčové prvky Husova učení a husitství tak, aby zapadaly do stranické ideologie a vytvářely obraz husitů jako nositelů proletářských tradic ve středověku.

Husitství však v každém případě zůstává významným fenoménem českých dějin, stejně jako Jan Hus zůstává součástí pantheonu českých historických osobností.

 Jan Biederman

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha