Jaro národů 1848

Revoluční vlna roku 1848 zasáhla většinu Evropy, což vedlo k povstáním a válkám, které se nevyhnuly ani našim zemím. Z revolučního kvasu vzešly změny státních i sociálních systémů, které ovlivnily svět.

 

Export revoluce

V těchto dnech si připomínáme velké a významné výročí. Asi všem zůstal ze školních lavic v paměti letopočet 1848 spojený s revolucí, respektive s revolucemi. A nebylo jich věru málo. Evropa zůstávala po roce 1815, po definitivní porážce císaře Francouzů Napoleona I., vítěznými mocnostmi zakonzervovaná ve „starém“ světě, který se snažil tvářit, že předchozí francouzská revoluce a většina jejích výdobytků neexistuje. Svatá aliance vítězů byla ochotna připustit pouze dílčí změny tak, aby se události nevymkly kontrole.

Jak se ale průběžně ukazovalo například v Itálii, Francii či Polsku, tento stav nebyl dlouhodobě udržitelný. Již roku 1830 proběhla Evropou menší vlna revolucí, jejichž spouštědlem byla revoluce ve Francii. V ohlasu na ni pak proběhly další revoluční události v Belgii, v Polsku, v Itálii i jinde. Společnost vyžadovala změny a rozpor mezi konzervativci a pokrokáři byl postupně větší a větší. Růst národního uvědomění a romantického nacionalismu pak k rozporům, které ve společnosti léta bujely, jen přispěl. Výbuch tedy nutně musel přijít a stalo se tak roku 1848.

Již v předchozím roce 1847 proběhla, bez velkého povšimnutí zbytku Evropy, revoluce a malá občanská válka ve Švýcarsku, v lednu vypukla revoluce na Sicílii a v únoru v Bavorsku. Revoluce byly zpočátku úspěšné, ale na další vývoj v Evropě měly jen minoritní vliv. Zlomem se ale stala únorová revoluce ve Francii, neboť inspirovala další revoluční hnutí napříč celou Evropou. Uherská revoluce následovala vzápětí, když 3. března ohlasů na zprávu o revoluci ve Francii plně využil na uherském sněmu Lajos Kossuth ve své řeči, v níž přišel s požadavkem na konstituční uspořádání Rakouského císařství, odvolávajíce se na naděje vkládané do „našeho milovaného arcivévody Františka Josefa“. Sklidil obrovský úspěch a během několika dnů se vydal s uherskou peticí ke dvoru do Vídně, kam dorazil 13. března. Jeho příjezd vzbudil ohromné pozdvižení, neboť byl vítán jako hrdina.

Souběžně v tento den došlo ve sněmovně k jednání o petičních požadavcích rakouských liberálů a studentů, což doprovázely masové demonstrace. Když proti nim zasáhlo vojsko arcivévody Albrechta Rakousko-Těšínského, nabraly události rychlý spád, neboť tím vypukla první vídeňská revoluce. Téměř souběžně s Vídní proběhly demonstrace také v Pešti, a tak do 15. března císař Ferdinand I. ustoupil téměř všem petičním požadavkům. První vídeňská revoluce uspěla, což dalo jasný signál napříč všemi habsburskými državami. Zároveň s revolucí v Rakouskou propukly nepokoje i jinde, například v Berlíně.

 

Dominový efekt

Dominový efekt pak pokračoval do lokací spadajících do sféry vlivu revolucí zasažených mocností. Zatímco Berlín byl konfrontován s velkopolským povstáním na Poznaňsku, v Miláně (18. března – po vyhlášení příslibu konstituce) a poté v Benátkách a na dalších místech Lombardska-Benátska vypuklo otevřené povstání proti Radeckého vojákům. Ti byli nuceni po pěti dnech tvrdých pouličních bojů vyklidit Miláno a rakouská „italská“ armáda zahájila ústup do pevnostního čtyřúhelníku. Po tomto velkém úspěchu povstání se do čela italských snah o sjednocení postavil sardinský král Karel Albert Savojský a vytáhl na pomoc povstalcům – revoluční válka o severní Itálii začala. Revoluce tím ale neskončila.

V dubnu se aktivizovali revolucionáři v Haliči, přičemž v Krakově došlo k pouličním bojům. V květnu proběhla druhá vídeňská revoluce, v červnu byla na týden ochromena Praha svatodušními bouřemi, atd. Starý řád se sypal jako domeček z karet a během následujícího roku více či méně hořela většina Evropy. Zasaženo bylo Dánsko, kde propukla první válka o Šlesvicko (tam německá většina požadovala připojení k německému spolku), většina Německa (revoluce a revoluční boje proběhly v Bavorsku, Falci, Bádensku či v Sasku), celá Itálie, neboť do sardinsko-rakouské války se vydali dobrovolníci ze střední a jižní části země, a po Království obojí Sicílie propukla revoluce i v Římě, ale i ve Valašsku a Moldavsku. Menší nepokoje zasáhly Švédsko, Irsko či Belgii. Ozvěny evropských revolucí dolehly i přes oceán, do Kanady, Nové Granady či Brazílie.

Kapitolu samu pro sebe pak tvořily Uhry, kde nejprve došlo k povstání Srbů, Chorvatů a nakonec i Slováků a Rumunů proti nově ustanovené uherské vládě. Byl to důsledek uherských dubnových zákonů, které mimo jiné zaváděly jako úřední jazyk maďarštinu (dosud jím byla latina), což většina minorit (které dosud revoluci podporovaly) chápala jako jasný pokus o maďarizaci, a proto propukly národní revoluce proti uherské revoluci. Koncem září roku 1848 pak došlo k nutnému rozkolu mezi rakouskou a uherskou vládou a na podzim se tak z dosud legitimní uherské vlády stali povstalci a z dosavadních srbských, chorvatských a dalších povstalců procísařští loajalisté. To rozpoutalo uherskou válku za nezávislost, která byla stejně jako válka v severní Itálii z velké části vnitřním konfliktem (občanskou válkou).

 

Druhá třicetiletá válka a přepsání mapy Evropy

Na mnoha místech se tak revoluce přerodily do válek, jinde měly průběh klidnější. Většinou v bojích nakonec zvítězily konzervativní síly a revoluce byly potlačeny. Nicméně vrátit světu starý řád již nešlo. Nastartoval se proces změny státních i sociálních systémů a bylo třeba ustoupit vzrůstajícímu nacionalismu. Svět se měnil. Sice ne tak rychle, jak požadovali radikální revolucionáři, ale každopádně nevratně. Následovalo období takzvané druhé třicetileté války (1848-1878), tedy série velmocenských konfliktů (krymská válka, sardinsko-francouzsko-rakouská válka, tažení tisíce, 2. šlesvická válka, prusko-italsko-rakouská válka, německo-francouzská válka a slovansko-rusko-turecká válka) i řady více či méně známých povstání (např. polské lednové povstání 1863-1864, povstání v Dalmácii 1869, povstání v Hercegovině 1875 atd.), které přepsaly mapu Evropy a vytvořily tak podmínky pro následnou konfrontaci zcela netušených rozměrů.

Mgr. Zdeněk Munzar, BBus. (Hons.), DiS.

 

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha