Jaroslav Boháč

Účastník prvního i druhého odboje, dlouholetý pracovník Památníku odboje v Praze, jenž se specializoval na výzkum dějin čs. dobrovolnického hnutí ve Francii.

 

Narodil se v rodině učitele Antonína Boháče a jeho ženy Marie, rozené Petrů. V letech 1908–1913 navštěvoval reálné gymnázium s českou vyučovací řečí v Táboře, kde také v červenci 1913 složil maturitní zkoušku. Poté ve studiích pokračoval v Praze, kde r. 1914 absolvoval český abiturientní kurz při Českoslovanské obchodní akademii, který byl přípravou pro budoucí bankovní úředníky.

V květnu téhož roku byl odveden a vojenskou službu nastoupil na základě mobilizační vyhlášky z 24. srpna 1914. Prezentován byl jako jednoroční dobrovolník v chorvatské Pule. Hned během prvního nasazení na ruské frontě byl v březnu 1915 na karpatském úseku fronty zajat. Po několika pokusech o vstup do čs. dobrovolnických jednotek byla jeho přihláška přijata koncem srpna 1917, kdy byl zařazen k 5. čs. střeleckému pluku. Koncem září 1917 byl zařazen do tzv. Husákova transportu a spolu s dalšími jedenácti sty muži odjel posílit budoucí čs. jednotky ve Francii.

Po příjezdu do Francie byl začleněn do 22. čs. střeleckého pluku v posádce Cognac. Zúčastnil se bojového nasazení čs. jednotky na alsaském úseku fronty a později v Argonne. V boji se osvědčil jako rozhodný velitel roty, jenž jednal s rozvahou po celou dobu bojového nasazení na frontě. Za skvělé výkony v poli byl dekorován francouzským vyznamenáním Croix de Guerre 1914. Do nové vlasti přijel mezi prvními příslušníky čs. zahraniční armády koncem ledna 1919 a v březnu 1919 byl povýšen na kapitána pěchoty. Od dubna do září 1919 působil na Těšínsku. V roce 1919 byl vyznamenán Čs. válečným křížem 1918 se dvěma lipovými ratolestmi. V roce 1920 se oženil s Miladou roz. Paskerovou, s níž měl tři děti, které ale zemřely v raném věku.

Na šest let potom zakotvil na Slovensku (pobočník velitele 24. pěší brigády v Michalovcích, velitel 10. polní roty pěšího pluku 17 v Hlohovci, velitelství 9. pěší divize v Trnavě). Opakovaně byl hodnocen jako velmi způsobilý pro další povýšení a r. 1924 dokonce pro mimořádnému povýšení. Měl dobré předpoklady pro slibnou vojenskou kariéru důstojníka ve vyšších štábech. Vzhledem k výborné znalosti francouzštiny ho Ministerstvo národní obrany zapsalo na seznam tlumočníků, jež mohla armáda využít v případě válečného konfliktu. Na dobré úrovni též ovládal německý jazyk.

Boháčova profesionální dráha se významně změnila v lednu 1927, kdy v hodnosti štábního kapitána nastoupil do pražského Památníku odboje v Praze, přímo řízeného Ministerstvem národní obrany. Dalším důvodem jeho zařazení do stavu konceptní služby bylo rovněž jeho vleklé srdeční onemocnění. Vzhledem ke své legionářské minulosti se stal referentem francouzských legií v Archivu čs. zahraničních vojsk, který byl jednou ze součástí Památníku odboje. V tomto archivu, jenž se tehdy nacházel v prostorách Národního muzea, působil do konce r. 1929. Ještě předtím byl na konci roku 1928 povýšen na majora. Od konce října 1929 se datuje počátek existence Památníku osvobození (dále jen PO), do něhož byly sloučeny již existující odborné státní instituce s převážně vojensko-historickým zaměřením. Archiv čs. zahraničních vojsk Památníku odboje se stal jednou ze zakládajících součástí II. archivního oddělení (vojenský archiv) PO. Se vznikem nové instituce byl J. Boháč ustanoven správcem 1. skupiny II. oddělení.

Kromě povinností spjatých s výkonem funkce vedoucího oddělení se věnoval rovněž vědecké, editorské, publicistické a popularizační činnosti. V centru jeho badatelské pozornosti stál rozsáhlý autorský projekt dějin čs. dobrovolnického hnutí ve Francii. Kvůli značné rozsáhlosti rozdělil zpracovávané téma do dvou projektovaných svazků. První z nich, čítající téměř šest set tiskových stran, vyšel r. 1938 pod názvem Kronika československé legie ve Francii s podtitulem Rota Nazdar 1914–1916. Druhý, který měl být nazván Československé vojsko, již nestačil vzhledem k válečným událostem publikovat.

Hluboké vlastenecké cítění a vědomí povinností důstojníka, legionáře, přivedly J. Boháče k zapojení do protinacistického odboje bezprostředně po 15. březnu 1939. Ještě během března 1939 navázal kontakt s dr. Z. Mejstříkem, jehož prostřednictvím byly předávány materiály z Prahy do Paříže přes likvidační místo francouzského vyslanectví. V květnu 1939 navázal pravidelnější kontakt s prof. V. Klecandou, s nímž se znal ze státní archivní školy, a jeho prostřednictvím pak i s dr. J. Jínou z rodícího se Politického ústředí. Na počátku léta 1939 rozšiřoval poselství E. Beneše a rovněž ještě před zrušením PO navázal spojení s Obranou národa. Náležel do okruhu vlastenců, kteří v PO redakčně připravovali ilegální časopis V boj. J. Boháč byl zatčen 15. prosince 1939, tedy ještě před jeho převedením pod Ministerstvo školství a národní osvěty, které mělo proběhnout na počátku roku 1940. Při výsleších byl pražským Gestapem veden jako příslušník tzv. skupiny Mejtřík-Jína-Boháč.

Po dobu následujících téměř tří let byl vězněn. V září 1942 byl postaven před Lidový soudní dvůr v Berlíně, jehož 1. senát jej odsoudil za přípravu velezrady ke dvanácti letům káznice, ztrátě nároku na výplatu penze, zaopatřovacích dávek pro příbuzné a zákazu používat u svého jména bývalé hodnostní označení. K výkonu trestu byl odvezen z věznice v Alt-Moabit přes Wohlau do káznice ve slezském Briegu, dnes Brzegu. Významnou oporou mu po celou dobu věznění byla jeho manželka Milada. Ta se také v březnu 1944 písemně obrátila na tehdejšího říšského protektora Fricka se žádostí o prominutí, nebo alespoň přerušení, zbytku trestu. Svou žádost odůvodnila jeho špatným zdravotním stavem, zejména zhoršujícím se onemocněním srdce. Její žádosti nebylo vyhověno a J. Boháč nebyl přeložen ani do vězeňského lazaretu.

J. Boháč zemřel v Briegu na následky trýznivých výslechů a několikaletého tvrdého věznění 24. dubna 1944 ve věku nedožitých padesáti let. Po osvobození byly jeho zásluhy a hrdinský skon oceněny a uctěny povýšením do hodnosti pplk.konc. in memoriam.

Karel Straka

 

PROJEKT 300 – 100 LET je jedním z příspěvků Vojenského historického ústavu Praha k letošnímu výročí sta let od vzniku samostatného Československa. Projekt představuje vojenské osobnosti, zbraně a události se vztahem k české historii zahrnující století 1918 – 2018.

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha