Kanon proti útočné vozbě vzor 38, 1940

Růst významu tanku ve třicátých letech dvacátého století nasměřoval pozornost všech armád a dělovek k lehkým dělům vysoké pohyblivosti a výkonnosti, k protitankovým kanonům. V československé armádě se tyto zbraně označovaly kanony proti útočné vozbě.

 

Požadavky na protitankovou obranu nebyly do počátku 30. let 20. století samozřejmostí. Dokazuje to nejen skutečnost, že chyběly speciální protitankové zbraně, ale že se i při vývoji polních kanonů nekladl požadavek střelby proti tankům. Pěchota měla k obraně proti tankům dlouho do třicátých let 20. století jen průbojné střelivo ráže 7,92 mm pro pušky a kulomety. Protitankový kanon se v československé armádě začal řešit až v roce 1933, když se v Německu dostali k moci nacisté. Velení armády si uvědomilo, že ve výzbroji chybí zbraň, která by byla schopná spolehlivě ničit obrněné pohyblivé síle o tloušťce pancíře 30 mm na vzdálenost 1000 metrů. Dělové i muniční konstrukční kanceláře Škodových závodů se tak rozjely naplno.

Již v červnu 1934 probíhaly rozsáhlé zkoušky prototypu 37mm kanonu A3. Ten splňoval základní požadavky na průbojnost. Zbraň dosahovala kadence 23 ran za minutu a byla schopna účinné střelby na cíle pohybující se rychlostí až 40 km za hodinu ve vzdálenosti 500 až 2000 metrů. Armáda jej okamžitě zavedla pod názvem 37mm kanon proti útočné vozbě vzor 34 (37mm KPÚV vz. 34). V roce 1935 se však ukázalo, že u zdokonalených pancířů je tento kanon schopen prostřelit 30 mm tlustý pancíř jen na vzdálenost 550 m. Armáda žádala nový typ o vyšším účinku. V Plzni okamžitě začali pracovat na vývoji výkonnějšího kanonu ráže 37 mm pod označením A4. Prakticky současně se také rozeběhl vývoj mohutnějšího kanonu ráže 47 mm pod označením A5. 37mm kanon A4 byl schopen prorazit nejkvalitnější pancíř o tloušťce 32 mm na vzdálenost 1100 metrů. Síla pancéřování tanků wehrmachtu byla u Pz I a II max. 15 mm, u Pz III a IV max. 30 mm. Kanon tedy stačil na pancíře všech tehdy zavedených německých tanků. V roce 1937 byl zaveden do výzbroje armády pod označením 37mm KPÚV vz. 37 a okamžitě byl dodáván jednotkám. V letech 1936 až 1938 dostala armáda zhruba 1100 děl ráže 37 mm vz. 34 a 37.

Práce na 47mm protitankovém kanonu A5, který byl vyvíjen ve spojitosti s konstrukcí pevnostního protitankového kanonu o zvýšeném výkonu, však probíhaly poněkud pomalejším tempem. Bylo využíváno čerstvých zkušeností získaných vývojem a zkouškami právě zaváděných protitankových kanonů vz. 34 a 37. V létě 1938 prošel kanon A5 vojskovými zkouškami. Oproti kanonu A4 měl větší účinný dostřel, 32 mm pancíř byl schopen probít na vzdálenost 1500 m. Na podzim byl tedy zaveden do výzbroje armády pod označením 47mm KPÚV vz. 38. Následovala objednávka 132 kusů u plzeňské dělovky. Československá armáda objednala kanony v provedení pro motorizované jednotky, tedy s diskovými koly na pneumatikách. Děla měla být dodána ve druhé polovině roku 1939. O tento kanon projevila také silný zájem Jugoslávie, která si objednala velkou sérii kanonů s dřevěnými loukoťovými koly. Ty se měly stát hlavní výzbrojí jejich budovaných protitankových jednotek. Sériová výroba se rozeběhla, bohužel k jednotkám československé armády se tento kanon již nedostal…

První dodávku 51 kusů z původní československé objednávky převzal již wehrmacht. Po odzkoušení této zbraně jej německá armáda zavedla do své výzbroje pod označením 4,7cm Pak 38(t). Německá armáda si uvědomila přednosti tohoto děla a nařídila pokračovat v jeho sériové výrobě. V roce 1940 bylo dodáno 202 kusů a v následujícím roce dalších 269. Výroba pak byla ukončena předáním posledních 68 kanonů v roce 1942. Německá armáda disponovala více než 600 kanony vz.38, které tvořily až do konce roku 1941 důležitou součást výzbroje protitankového dělostřelectva. V roce 1940 byl pro tento kanon vyvinut nový typ průbojného granátu, který byl schopen prorazit ve vzdálenosti 500 metrů pancíř o tloušťce 59 mm. Asi nejdůležitější bojové vystoupení této zbraně v řadách wehrmachtu bylo při invazi do Belgie, Nizozemí a Francie v květnu až červnu roku 1940. Zde se ukázaly přednosti této zbraně především v boji s francouzskými středními a těžkými tanky. Dá se říci, že tyto kanony byly do konce roku 1940 nejvýkonnějším protitankovým dělem německé armády. Kanon byl využíván wehrmachtem a jeho spojenci u prvosledových jednotek až do roku 1942, kdy byl postupně stahován a nahrazován výkonnějšími kanony jako např. Pak 40 ráže 75 mm.

4,7 cm Pak 38(t) existoval rovněž v samohybné verzi jako tankový stíhač. Z podvozků vyřazovaných německých tanků Panzer Kpfw I byla sejmuta věž a na jejím místě byl umístěn kanon A5 chráněný zepředu a z boku pancéřovými plechy o síle 14,5 mm. Tento stíhač byl pak do německé armády zaveden pod označením Panzerjäger I. Firma Alkett do května 1940 upravila 132 vozidel, z nichž část se ještě stačila zúčastnit bojů ve Francii. V Plzni pak bylo do počátku roku 1941 podobně vyrobeno dalších 70 vozidel. Protože Němci ukořistili velké množství francouzských tanků, bylo rozhodnuto část jich přestavět do podoby stíhačů tanků. Vybrán byl tank Renault R 35, jehož podvozek byl upraven podobně jako podvozky Pz Kpfw I. V továrně firmy Renault bylo takto upraveno 174 kusů tanků. Tato vozidla nesla označení 4,7 PaK (t) auf Panzerkampwagen 35R(f). Německá armáda oba typy stíhačů tanků, organizované do samostatných oddílů, úspěšně nasadila v bojích v severní Africe a především v počátečních fázích ruského tažení. Zde většina z nich dosloužila v průběhu roku 1942.

Vojenský historický ústav Praha má ve své sbírce jeden kus tohoto kanonu v provedení s diskovými koly na pneumatikách, který získal v roce 1957 převodem. Jde o zbraň vyrobenou v roce 1940 již pro německou armádu. Hlaveň nese označení R397 Vr Sg 70963 Rl 6956 Rh10A Fl 26248 Rh10A a symbol orlice, lafeta je značena L 397 1940 Rh10A. Kanon má ocelovou hlaveň s jednokomorovou úsťovou brzdou a svislým klínovým závěrem s poloautomatikou. Nad hlavní vystupuje výrazný válec brzdovratného zařízení. Horní lafeta je vybavena náměrovým a odměrovým řididlem, vyvažovači a ochranným štítem. Zvláštností štítu je jeho zvlněná linie horního okraje. To mělo usnadňovat maskování kanonu tím, že byl narušen pravidelný tvar, typický pro dělostřelecké zbraně. Spodní lafeta má dvě rozevíratelná ramena. Pro dopravu je možno konce ramen sklopit. Náprava s ocelovými koly a pneumatikami je odpérovaná s vyloučením pérování při střelbě. Obsluhu tvořilo šest mužů.

Jan Fedosejev

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha