Karel Martinek

Statečný obránce Czajankových kasáren v březnu 1939 a příslušník partyzánské skupiny Bílá lvice.

 

Nouzová kasárna v bývalé Czajankově textilní továrně u silnice z Místku na Frýdek před mostem přes Ostravici armádě, která sloužila od roku 1934, již dnes nestojí, ale do naší historie trvale vstoupila ojedinělým bojem vojáků III. praporu pěšího pluku 8 „Slezského“ večer 14. března 1939 proti německým okupantům.

Při té příležitosti je nejčastěji připomínán statečný velitel obránců kasáren kapitán Pavlík, kterého němečtí nacisté za účast v domácím odboji zavraždili 26. ledna 1943 v Mauthausenu.

Poněkud se při tom zapomíná na jeho přítele a dalšího důstojníka při obraně kasáren poručíka Karla Martinka, jehož život byl sice podstatně delší, ale hořkosti a bolesti se v něm se nashromáždilo o to více…

Onoho osudného večera 14. března 1939 vedl důstojník plukovní spojovací roty takřka dvoumetrový dlouhán osmadvacetiletý poručík Karel Martinek u praporu kurs polského jazyka. Polštinu dobře ovládal, protože jeho maminka byla Polka. Po její smrti navíc vyrůstal u tety v Českém Těšíně a později žil v Bohumíně. Po maturitě na střední škole se rozhodl pro dráhu aktivního důstojníka a po absolvování Vojenské akademie v Hranicích byl 1. srpna 1937 jmenován poručíkem pěchoty. O rok později, v září 1938, se potom oženil se svou dívkou Květoslavou a přes dramatičnost oněch dní stále doufal, že spolu společně prožijí kus hezkého života. Mýlil se však. Nejprve přišel Mnichov a o necelého půl roku později se dějiny rozhodly na své stránky čestně zapsat i Karla Martinka a některé vojáky z jeho pluku.

Nebylo to však jednoduché a nebylo to rychle. Připomeňme si například, že v roce 1956 natočil tehdy čtyřiatřicetiletý režisér Jiří Sequens podle divadelní hry Milana Jariše Přísaha, jež se velice volně inspirovala místeckými událostmi, tendenční film ”Neporažení”. Ten sice velice vzletně a romanticky líčí hrdinství čs. vojáků, ale v zájmu komunistické ideologie především záměrně opomíjí hrdinství důstojníků typu Karla Pavlíka či Karla Martinka. Místo toho jsou ve filmu jen schematické figury – slaboch štábní kapitán Richter (Ladislav Chudík), zrádce nadporučík Žáček (Martin Růžek) a opilec poručík Brandejs (Svatopluk Beneš) – aby mohli roli hrdinů převzít komunisté desátník Říha (Gustav Heverle) a civilista Jura (Rudolf Deyl ml.) spolu s přitrouble bodrým Hanákem vojínem Tonkem (Vladimír Krška). Podívejme se proto na tragický osud jednoho ze skutečných hrdinů z řad obránců Czajankových kasáren.

Když musel Karel Martinek v roce 1939 svléknout vojenskou uniformu, pracoval jako poštovní úředník. Aktivně se však s některými dalšími příslušníky pěšího pluku 8 „Slezského“ zapojil do činnosti partyzánské skupiny Bílá lvice (Jan Žižka-Moravskoslezský), které velel poručík dělostřelectva Josef Čapka a v níž působili i někteří další příslušníci pěšího pluku 8. Sabotážní akce, kterých se Martinek zúčastnil, měly vysloveně partyzánský charakter.

V noci z 31. srpna 1. září 1943 například s dalšími třemi muži položil pod koleje na trati Ostrava – Kojetín, asi 800 metrů za nádražím v Lískovci pětikilovou nálož. Hodinu po půlnoci vyrazil pod nákladním vlakem ohnivý záblesk a výbuch, který poškodil lokomotivu, služební vůz a vykolejil sedm plně naložených vagónů, vytrhl asi 80 centimetrů kolejnice. Vagóny se převrhly do řečiště Ostravice a železniční doprava na poškozené trati byla přerušena na patnáct hodin. Ostravské gestapo zuřilo v bezmocném vzteku nad prvním diverzním útokem na železniční trať v tomto kraji. Až za rok v září 1944 gestapo slavilo úspěch a poručíka zatklo.

Když se Karel Martinek po válce šťastně vrátil z koncentráku k ženě a dcerce, netušil, že ty nejhorší chvíle života jej i jeho rodinu teprve čekají. Začal opět sloužit v československé armádě, byl za svou odbojovou činnost vyznamenán a záhy dosáhl hodnosti štábního kapitána.

Dne 18. července 1946 Místek navštívil československý prezident dr. Edvard Beneš, který při prohlídce místa boje z března 1939 na adresu Pavlíkových vojáků prohlásil: „Váš statečný odpor byl vlastně jediným pevným bodem, o který jsme se my v zahraničí mohli opřít a na kterém jsme později začali budovat náš zahraniční odboj.“

Potom však přišel únor 1948. První vlna komunistických čistek v důstojnickém sboru se mu sice vyhnula, ale v únoru 1949 jej jeho žena, které se narodil mrtvý syn, marně čekala, až se vrátí z cesty do Milovic.

Karel Martinek byl zatčen a obviněn z účasti v odbojové skupině demokraticky orientovaných důstojníků, kteří se prý chystali táhnout na Prahu svrhnout Gottwaldův komunistický režim. Nyní již štábní kapitán Martinek byl degradován a odsouzen na 15 let těžkého žaláře. Jeho malá dcerka na záchranu svého tatínka napsala mnoho prosebných dopisů. Neopomněla napsat ani manželce druhého „dělnického prezidenta“ Zápotockého, s nímž jejího tatínka spojovalo datum narození – 19. prosinec. Výsledkem prosebných dopisů bylo nakonec snížení trestu „jen“ na deset let vězení.

Karel Martinek se nakonec ke své ženě a dcerce (budoucí lékařce) vrátil „již“ za sedm let od svého zatčení. Zemřel zapomenut v roce 1975 ve věku 65 let. Jeho obětavá a milovaná manželka Květoslava později prohlásí, že kdyby jeho přítel Karel Pavlík přežil nacistickou okupaci, zastával by jistě stejné životní postoje a prožil by patrně podobný životní osud jako její manžel…

Jindřich Marek

 

PROJEKT 300 – 100 LET je jedním z příspěvků Vojenského historického ústavu Praha k letošnímu výročí sta let od vzniku samostatného Československa. Projekt představuje vojenské osobnosti, zbraně a události se vztahem k české historii zahrnující století 1918 – 2018.

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha