Karel Pezl

V době, kdy sloužil jako náčelník Generálního štábu ČSA, byla v pohybu celá společnost i ozbrojené síly; hledalo se nové evropské bezpečnostní uspořádání. Respekt si dokázal vybudovat nejen doma, ale i v zahraničí.

 

Narodil se 14. září 1927 v Domažlicích. V roce 1946 ukončil reálné gymnázium a nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích. Po úspěšném absolvování na škole zůstal jako velitel školní jednotky. Vzdělával se ale dále, v roce 1953 završil studium Vojenské akademie v Praze. Následně působil u 8. mechanizované divize v Kolíně, u 2. střeleckého sboru v Písku, na velitelství 1. vojenského okruhu v Praze a na velitelství 1. armády v Praze. Další jeho kroky vedly na Generální štáb ČSLA, kde kupříkladu vykonával funkci náčelníka operační přípravy.

V roce 1971 byl z armády kvůli politickým postojům propuštěn. Následně pracoval mimo jiné jako vrátný, zaměstnaný byl ve Výzkumném ústavu spojů jako výzkumný a vývojový pracovník. Po roce 1989 se mu nabídla šance vrátit se do ozbrojených sil. Od března 1991 byl poradcem ministra obrany ČSFR Luboše Dobrovského, následně byl přijat do služebního poměru a 1. května 1991 ho prezident Václav Havel ustanovil do funkce náčelníka Generálního štábu ČSA – náměstka ministra obrany.

Dobrovský ho uváděl do funkce s tím, že je třeba zvyknout si v armádě na daleko častější pohyb ve vrcholných funkcích. Lze říci, že éra, kdy Pezl vedl Generální štáb, byla mimořádně dynamická. Pezl se s výzvami doby musel poměřit ve věku, kdy již přesáhl šedesátku.

Změny v Evropě byly dramatické, rozpadala se Varšavská smlouva, hledala se nová bezpečnostní struktura Evropy – vhodnou strategii pro novou dobu vytvářely NATO nebo Evropská společenství. V letech 1990–1991 se řešil odchod sovětských vojsk z Československa, do Zálivu navíc odcestoval Samostatný československý protichemický prapor, čímž země manifestovala novou zahraničněpolitickou orientaci.

Pezl na začátku svého působení hovořil přímo o hledání nové filozofie obrany státy. Usiloval i o vnitřní proměnu armády, distancoval se od „vápenictví“ předrevoluční éry, které zosobňoval generál František Veselý – dlouholetý velitel Západního vojenského okruhu. Armáda pod Pezlovým vedením deklarovala, že se bude snažit vytvářet studijní příležitosti v zahraničí pro schopné velitele či štábní pracovníky. Jazykové vybavení totiž bylo jedním z problémů porevoluční armády.

Než generál Pezl v roce 1993 odešel z funkce náčelníka Generálního štábu AČR, učinila armáda zřetelný krok dopředu – ať už po organizační, nebo personální stránce. Pezl byl také u toho, když po rozdělení státu vznikla samostatná AČR. Šlo již o ozbrojené síly demokratického státu, které se mladým lidem snažily nabídnout co nejlepší uplatnění, byť si uvědomoval, že k porevoluční éře patří i odchody z armády. (Armáda se kromě snížení počtu svých příslušníků musela vyrovnat i s tím, že mnozí vojáci byli s jejím fungováním nespokojení. Renomé armády se teprve budovalo.) Pezl odešel do výslužby v roce 1993, své zkušenosti však ještě zúročil mimo jiné jako poradce prezidenta Václava Havla.

Karel Pezl si vybudoval respekt doma i v zahraničí – v armádě po sobě zanechal výraznou stopu. O tom prvním svědčí to, že jeho následovníci ve funkci náčelníka Generálního si nacházeli čas, aby se s ním osobně setkali. V září 2017 tak armádnímu generálovi Pezlovi k jeho devadesátinám popřál tehdejší náčelník Generálního štábu AČR armádní generál Josef Bečvář.

Důkazem druhého je, že Pezla ve svých vzpomínkách zachycených v knize Fighting the Cold War zmiňuje americký generál John Galvin. Když Galvin v červnu 1991 přiletěl jako vrchní velitel spojeneckých sil NATO v Evropě (SACEUR), přivítal ho kromě ministra obrany Luboše Dobrovského také náčelník Generálního štábu Karel Pezl. Galvin v knize Pezla mimo jiné charakterizoval jako přemýšlivého, ohleduplného muže se schopností jasně formulovat. Dozvědět se od něj mohl to, jaké byly za komunismu zákonitosti vojenské kariéry.

Obdiv to ale byl vzájemný, neboť Pezl zase ocenil, že od Galvina se mohl naučit, „co to v praxi znamená sdílet demokratické hodnoty“. Oceňoval i profesionální kvality Galvina a jeho doprovodu. Po roce 1989 bylo potřeba, aby Západ a Východ začaly hledat vzájemné porozumění, v tomto ohledu byl generál Karel Pezl velmi vhodným reprezentantem československých/českých ozbrojených sil.

Petr Janoušek

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha