Kolosální průšvih soudruha Ericha Honeckera

Epizoda z budování socialismu v NDR. Tisíce mladých mužů a dívek se staly obětí mocenských ambicí a diletantismu. Obraz skutečného života v pracovních táborech mládežnické organizace Dienst für Deutschland byl na hony vzdálen propagandistickým snímkům dokumentujícím pracovní nadšení budovatelů nové společnosti.

 

Čelní straničtí a vládní představitelé Německé demokratické republiky – Wilhlem Pieck, Otto Grotewohl a Erich Honecker – odjížděli na počátku dubna 1952 z Moskvy se smíšenými pocity. Jejich hruď se dmula pýchou – NDR byla pověřena vybudovat ve velmi krátké době mohutnou armádu vyzbrojenou moderními zbraněmi, včetně dálkových bombardérů a ponorek. Armáda měla mít podle „doporučení“ Stalina 9–10 armádních sborů s 30 divizemi, celkem 300 000 muži ve zbrani.

Současně měl být budován zbrojní průmysl, který by poskytl dostatek zbraní, vojenské techniky a opravárenských kapacit pro ozbrojené síly NDR, pomáhal by zásobovat Skupinu sovětských vojsk umístěnou v NDR a v případě válečného konfliktu by poskytoval všestranné zabezpečení Sovětské armádě a armádám sovětských satelitů směřujícím na západ.

V následujících dnech a týdnech se konala řada porad a byla přijata mnohá opatření k uskutečnění těchto cílů. Vedení Jednotné strany Německa (SED) si velmi dobře uvědomovalo, že funkční armáda výrazně posílí jeho mocenské pozice a současně pozvedne prestiž NDR v celém světě a také v konkurenčním zápase se Spolkovou republikou Německo. Proto se snažilo mnohá opatření ještě více urychlit. Nastoupilo tak cestu, která vyústila v těžkou politickou a ekonomickou krizi režimu a vedla k červnovému povstání v následujícím roce.

Na druhé straně si zmínění politici byli vědomi, že jejich země zjizvená závěrečnými boji druhé světové války, vysávaná reparacemi ve prospěch Sovětského Svazu a oslabovaná emigrací kvalifikovaných pracovníků a především mládeže, se nachází ve velmi obtížné situaci.

Systematicky prováděná demilitarizace v sovětské okupační zóně znamenala nejen likvidaci výrobních kapacit zbrojního průmyslu, demontáž veškerého strojního zařízení a jeho odvoz včetně hotových výrobků a surovin do Sovětského svazu, ale i zničení všech vojenských objektů, včetně kasáren, a jejich srovnání se zemí. Navíc neexistovala žádná vojenská infrastruktura podél nové hranice mezi oběma německými státy.

Jestliže měly být v krátké budovány nové průmyslové kapacity, kasárny apod., vyvstala přirozeně otázka, jak to vše zabezpečit. Došlo k další vlně zestátnění průmyslu, zrychlila se kolektivizace zemědělství, samostatně hospodařícím rolníkům byly zvýšeny dodávky, zpevnily se pracovní normy apod. Naproti tomu poklesly sociální dávky, výdaje na kulturu atd.

Vedoucí představitelé SED přisoudili značnou roli mládeži. Vznikly mimo jiné organizace Schutz der Heimat, později přeměněná na Gesellschaft für Sport und Technik a organizace Dienst für Deutschland. Ve druhé polovině roku 1952 měly být ve velmi krátké době vybudovány desítky kasáren a bytových komplexů pro příslušníky kasernované policie a jejich rodiny v oblasti Prenzlau/Eggesin a na Rujaně. V těchto řídce osídlených končinách neexistovaly žádné příhodné podmínky pro výstavbu táborů mladých budovatelů. Tento „drobný“ nedostatek měla mládež překonávat prací, vojenským výcvikem a intenzivní politickou výchovou.

Na druhou polovinu roku 1952 bylo plánováno vybudovat celkem 66 táborů, v nichž by bylo umístěno sto tisíc (!) mladých hochů a dívek. Vedení SED pověřilo mládežnickou organizaci Svobodná německá mládež (FDJ), jejímž předsedou byl ambiciózní Erich Honecker, aby získala co možná nejvíce mladých pro službu vlasti. Při počtu téměř miliónu osob ve věku 17 až 21 let by byl k půlroční službě povolán každý pátý. Během 50. let by tudíž všichni mladí lidé prošli pracovní a brannou výchovou.

Prvních šest tisíc osob bylo dopraveno do ještě nehotových táborů v polovině roku 1952. Jen někteří z nich věděli, že místo údajného budování socialismu staví ve skutečnosti tajné vojenské objekty pro kasernovanou policii. Vedení DfD vypracovalo i přísný denní táborový režim – pět hodin práce, dvě hodiny branné výchovy a na ně navazující jeden a půl hodiny politického školení. Poté následovalo organizované osobní volno.

V zářijových týdnech bylo budování pracovních táborů již v plném proudu. Pracně vypracovaný denní program však nebylo možné dodržet, neboť bylo nutné stanová městečka a barákové kolonie nejprve dokončit, což při vzrůstajícím chaosu nebylo rozhodně jednoduché. Ubytování a zaopatření mladých mužů a dívek lze označit za katastrofální – nedostatečné zásobování pitnou vodou, hrůzné hygienické podmínky, na mnoha místech nebyl zaveden elektrický proud., jednotvárná strava sestávala především z konzerv.

To vše vedlo k překotné demoralizaci osazenstva táborů a k „veselému“ životu plnému alkoholu, šarvátek a sexu. Průvodním jevem se stalo rychlé šíření pohlavních chorob. Některé tábory hlásily již koncem měsíce září až 40 % práce neschopných. Množily se případy střevních a žaludečních infekcí, nemocí z nachlazení, stoupal počet pracovních úrazů atd. Dobové zprávy hovoří o štěstí, že v táborech nevypukly epidemie. Ukázalo se, že neexistuje žádná koncepce, které práce by mládežníci měli vykonávat.

V listopadu a prosinci se podařilo situaci částečně stabilizovat, neboť do vedení táborů byli jmenováni důstojníci kasernované policie a její složky převzaly zásobování táborů. I tak bylo zřejmé, že celá akce skončí blamáží. V listopadu musely být vzhledem k nastávajícímu zimnímu počasí odeslány z táborů všechny dívky. V zimních měsících rapidně klesl pracovní výkon mladých mužů, SED zvažovalo reorganizaci, posléze však na doporučení Sovětské kontrolní komise byla Dienst für Deutschland zrušena.

I když v SED se především na nižších stupních množily hlasy žádající potrestání odpovědných činitelů, předseda FDJ Erich Honecker zůstal nadále ve své funkci. Krach celé akce nikterak neovlivnil jeho budoucí kariéru.

Jaroslav Láník

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha