Legionáři: výstava o sibiřské anabázi, těžké cestě domů i zpět do normálního života

Legionáři: výstava o sibiřské anabázi, těžké cestě domů i zpět do normálního života

28. 06. 2020

Na Vítězném náměstí v Praze 6, poblíž budovy Generálního štábu AČR, byla instalována panelová výstava nazvaná Ze Sibiře domů, která připomíná a podrobně mapuje anabázi československých legionářů z Ruska po skončení první světové války. Zároveň ukazuje, jak se někdejší vojáci často nesnadným způsobem začleňovali do života nově vzniklé republiky. Autory výstavy jsou historici Vojenského historického ústavu Praha Petr Matějček, Tomáš Jakl, Tomáš Kykal, Ilona Krbcová a Karel Straka.

Výstava Ze Sibiře domů představuje na dvou desítkách panelů osudy mužů, kteří významným způsobem přispěli ke vzniku republiky v roce 1918, ale do vlasti se mohli vrátit až po několika letech a po dlouhém putování po souši i moři. A navíc: legionáři byli sice oslavováni, ale jejich začlenění do života nové společnosti nebylo snadné. Jejich život poznamenala a určovala dlouhé roky trvající válka, pak rovněž téměř nekonečné, strastiplné putování. Vybudovat si existenci v běžném civilním životě vyžadovalo jiné vlastnosti a schopnosti než ty nutné pro válku a boj.

Výstava se věnuje legionářskému tématu důkladně (celou výstavu si můžete prohlédnout také zde – ve formě tiskové brožury). Začíná kapitolou Československý odboj 1914–1919, následuje popis bitvy u Zborova v červenci roku 1917 a vznik Čs. sboru. Léto roku 1918 bylo poznamenáno již konfliktem s bolševiky, kteří nedlouho před tím uchopili v Rusku moc, což vedlo i rozkladu státu a občanské válce.

Když skončila 11. listopadu 1918 válka, snažili se legionáři v složité situaci orientovat a jejich významnou rolí byla i obrana transsibiřské magistrály. Po porážce ruských protibolševických armád také uzavřelo Československé vojsko na Rusi v únoru 1920 se sovětskou vládou příměří a stáhlo se do Vladivostoku.

Výstavní panely podrobným způsobem mapují, jak vlastně probíhal život legionářů na Sibiři, za jakých organizačních i hospodářských podmínek zde museli žít a přežívat. Je pozoruhodné, jak se například rozvíjela publikační činnost, jak probíhala osvěta a další kulturní aktivity. Od ledna 1919 do června 1920 zde například vydal Informačně osvětový odbor tisky v celkovém nákladu více než 11 milionů kusů. Populární byly také divadelní představení, koncerty plukovních kapel, pěvecká vystoupení a sokolská cvičení.

 

Evakuace do vlasti

Podrobně se autoři výstavy věnují i otázce přesunu vojsk do vlasti, tedy kudy a jak domů?

„Legionářské vojsko stahující se do vladivostockého přístavu nemělo moc možností,“ uvádějí autoři výstavy. „V úvahu připadala jen krkolomná lodní plavba takřka kolem světa. Tento problém, jenž dalece přesahoval logistické možnosti mladého státu, se v létě 1919 dostal až na jednání pařížské mírové konference. Řešení dlouho vázlo, protože nebylo jasné, kdo celou operaci zaplatí a kdo poskytne lodní kapacity, tehdy nadmíru vytížené repatriací amerických vojáků z evropského válčiště.“

Nakonec přepravu legií zajistila asi z poloviny americká plavidla, třetinu odvezly britské lodě a o zbytek se podělila japonská, francouzská a italská plavidla spolu s jedinou československou zaoceánskou lodí Legie.

Odjezd bojových jednotek z Ruska začal 9. prosince 1919 a poslední z celkem 38 transportů dorazil do Terstu 11. listopadu 1920. O tom, že šlo o nebývalý přepravní výkon, svědčí počet 72 644 repatriovaných osob, mezi nimiž najdeme mimo vojáků a invalidů také překvapivě 1 726 žen a 717 dětí, rodinných příslušníků.

Návrat do vlasti znamenal pro všechny vrcholný zážitek navíc okořeněný exotikou oblastí, jimiž jejich cesta vedla. Některé čekala plavba kolem Číny a Indie, Rudým a Středozemním mořem do Terstu, jiní mířili Tichým oceánem do USA a Kanady a pak přes Atlantik do Evropy.

 

Návrat do společnosti

Po příjezdu do vlasti čekalo ruské legionáře rozmístění pluků do posádek po celé republice a demobilizace nejprve starších ročníků, později většiny vojska. V armádě nového státu zůstali sloužit zejména důstojníci a poddůstojníci.

Ostatní se potýkali s návratem do společnosti, která samotná během první světové války a prvních let republiky prodělala řadu změn. Mnozí legionáři, z nichž někteří byli z tohoto prostředí vytrženi již více než šest let, jí nerozuměli a společnost se na ně na oplátku také dívala s nedůvěrou. Vzájemné neporozumění mnohdy přerostlo v rozčarování, které vedlo až k otevřeným projevům neposlušnosti.

Státní orgány si již krátce po založení ČSR začaly uvědomovat, že integrace legionářů může být složitá. Zároveň hrozilo, že vzhledem k plánované demobilizaci většiny vojska vznikne velká masa nezaměstnaných legionářů ve státě, jenž byl ještě zmítán konflikty se svými sousedy i sociální a ekonomickou krizí. Proto byly Národním shromážděním odhlasovány tzv. legionářské zákony, které usnadňovaly legionářům vstup do zaměstnání ve státní správě. Přestože se situace do poloviny 20. let uklidnila, mnozí legionáři stále cítili deziluzi z vývoje republiky a až na pravidelné oslavy se cítili být společností zapomenuti.

 

Od Památníku odboje k Památníku osvobození

Nejvýznamnější roli při uchování odkazu národního hnutí z let 1. světové války sehrál Památník odboje. Vznikl na jaře 1919 z původního Památníku odboje, jenž v té době nesl ještě podtitul Umělecký sbor při Ministerstvu národní obrany (MNO). Od počátku v něm působili tvůrci, kteří v době války konali službu v československých legiích (František Kupka, Otto Gutfreund, Vojtěch Preissig).

Památník se již záhy vyprofiloval v samostatný subjekt podřízený MNO. Jeho definitivní a úplný název zněl Památník odboje, vojenský archiv a muzeum zahraničních vojsk. Během 20. let se věnoval správě a zpracování příslušných písemností, vybudoval několik muzejních expozic a realizoval řadu edičních projektů i dalších akcí s celospolečenským ohlasem.

Vývoj ve 20. letech spěl k utvoření jednoho pracoviště, kde by byly zastoupeny činnosti všech institucí, které se do té doby věnovaly dějinám odboje a vojenství (Archiv národního odboje československého, Vojenský archiv a Vojenské muzeum Republiky československé). Na vrchu Vítkově proto začal od roku 1927 vznikat komplex mauzolea, pantheonu a jezdecké sochy Jana Žižky jako monumentálního památníku boje za státní a národní samostatnost. Na úpatí Vítkova se realizoval areál tří budov (archiv, muzeum, správní budova).

Památník osvobození si vybudoval obecné uznání plněním své ideově a kulturně významné funkce pro státotvornou společnost. Na jeho tradici také dnes navazuje Vojenský historický ústav Praha, který má v jeho budovách své sídlo.

RED

Aktuálně



K výročí republiky 28. října, virtuálně: výstava „Lvem mě nazývají“ v Národním muzeu

K výročí republiky 28. října, virtuálně: výstava „Lvem mě nazývají“ v Národním muzeu

28. 10. 2020
Aktuální stav pandemie koronaviru Cov-19 bohužel uzavřel všechna muzea a znemožnil i…
Výstava Československý zbrojní průmysl z produkce VHÚ se představuje v litevském Kaunasu

Výstava Československý zbrojní průmysl z produkce VHÚ se představuje v litevském Kaunasu

25. 10. 2020
I v době, která nepřeje jakýmkoliv mezinárodním kontaktům a kdy se hranice po…
Modely sovětských válečných letadel ze sbírky VHÚ, vytvořené v 50. až 70. letech

Modely sovětských válečných letadel ze sbírky VHÚ, vytvořené v 50. až 70. letech

21. 10. 2020
Velká vlastenecká válka vždy přitahovala milovníky vojenské historie a zvláště vojenské techniky.…
Konec října 1918: bitva u Vittoria Veneta a rozpad Rakouska-Uherska

Konec října 1918: bitva u Vittoria Veneta a rozpad Rakouska-Uherska

19. 10. 2020
Před 102 lety, dne 24. října 1918 a rok od potupné porážky…
Nové číslo Historie a vojenství se věnuje i historii ČSLA

Nové číslo Historie a vojenství se věnuje i historii ČSLA

15. 10. 2020
Před několika dny vyšlo letošní třetí číslo Historie a vojenství, časopisu, který…