Leopold J. M. Veselý

Leopold Jiří Maria Veselý byl smluvním duchovním zasazeného Vládního vojska. Díky jeho kontaktům řada vládních vojáků odešla do Francie a později k italským partyzánským oddílům. Po roce 1948 perzekvován.

 

Jiří Veselý se narodil a byl pokřtěn 15. listopadu 1908 v Protivanově. V roce 1930, po maturitě na gymnáziu v Brně (dnes třída Kapitána Jaroše 14), vstoupil v Olomouci do řádu dominikánů. V letech 1933-36 vystudoval univerzitu Angelicum v Římě. Od roku 1937 se spolu s Metodějem Habáněm podílel na vydávání Filosofické revue. V letech 1938-1940 působil jako magistr noviciátu v Olomouci. Roku 1940 odjel dokončit studia na katolickou univerzitu do Milána, kde roku 1941 obhájil doktorát klasické filosofie. Byla mu zde také nabídnuta katedra „slovanské filologie“, z níž časem vznikl „Východní ústav“.

V roce 1944 se v Itálii stal v hodnosti majora duchovní služby smluvním duchovním zasazeného Vládního vojska. Přes pplk. Emingera navázal spojení s domácím odbojovým hnutím „Narev“ a přes čs. vyslance při Společnosti národů v Ženevě ve Švýcarsku, dr. Kopeckého, s československou exilovou vládou v Londýně. Získal také potřebné kontakty s italským odbojem, které umožnily odchod velkého množství vládních vojáků zpočátku přes Švýcarsko do Francie, později do italských partyzánských oddílů. Na základě lživých indicií byl major Veselý po skončení války zatčen a obviněn z velezrady. V Bosco Chieva Nuova u Verony v severní Itálii ho popravčí četa složená ze Slováků odmítla zastřelit. Až po návratu do Prahy byl všech obvinění zproštěn.

Roku 1946 byl jmenován převorem pražského kláštera sv. Jiljí. V letech 1950-1955 byl internován v komunistickém koncentračním táboře v Želivě, kde vážně, takřka smrtelně onemocněl. Oboustranný zápal plic byl následek krutých podmínek v táboře, kdy řeholníci při podzimní sklizni brambor od rána do tmy v dešti pracovali v rozbahněných polích a noci trávili v nevytopených celách. Velitelství tábora navíc zakázalo přijímání na ošetřovnu. Z nemoci se téměř zázrakem zotavil.

Po propuštění pracoval na archeologických vykopávkách na Velehradě. Od roku 1968 působil na univerzitě Angelicum v Římě, kde pěstoval slavistická studia, a přitom spolupracoval na archeologickém výzkumu pod chrámem sv. Petra. Je autorem řady většinou odborných publikací.

V roce 1999 se vrátil do kláštera dominikánů v Olomouci, kde prožil poslední roky svého života. Měl optimistický pohled na život, kterým dokázal oslovit lidi kolem sebe. Zemřel 31. srpna 2004.

Tomáš Jakl

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha