Ludvík Krejčí

Armádní generál Ludvík Krejčí byl jednou z nejvýznamnějších vojenských osobností novodobých českých, respektive československých, dějin. Jeho důležitost byla dána jednak funkcí náčelníka Hlavního štábu československé branné moci a kritickou dobou 30. let, kdy se na této pozici klíčovým způsobem podílel na organizaci a sílení systému obrany státu.

 

Jeho profesní a životní dráhu vyznačují následující nejvýznamnější data a události. Byl rodem Moravan. Pocházel z Tuřan u Brna. V době 1. světové války se dostal jako příslušník rakousko-uherské armády i na ruskou frontu, kde byl v květnu 1917 zajat. Zanedlouho se přihlásil do československých dobrovolnických jednotek. Vyznamenal se u Bachmače. Do vlasti se vrátil v červnu 1920. V prvním poválečném desetiletí získal nejvýše dosažitelné vojenské vzdělání. V prosinci 1933 jej prezident Tomáš Garrigue Masaryk jmenoval náčelníkem Hlavního štábu. Mimořádným způsobem se zasloužil o pozvednutí armády na úroveň, která nebyla před 2. světovou válkou obvyklá. Perzekvovali jej nacisté i komunisté. Ti druzí jej v červenci 1950 zbavili hodnosti armádního generála. V květnu 1990 byla učiněna náprava jejím navrácením.

Historickým faktem je, že se v letech 1933‒1938 pod jeho vedením plnila celá řada věcných záměrů, které se týkaly především snahy uzpůsobit mírovou československou brannou moc potřebám rychlé mobilizace a válečného nasazení polní armády. Během jeho funkčního období se soustavně vytvářely podmínky pro vedení strategické obrany za pomoci výhod stálého opevnění s podporou té části armády, jež byla určena pro manévr a likvidaci případných průlomů vlastní obrany.

Od roku 1934 Krejčí zasedal s poradním hlasem v Nejvyšší radě obrany státu (NROS). Na této platformě měl velice blízko k užšímu výboru členů vlády, jenž byl pověřen utvářením vojenskopolitické koncepce obrany státu. Této možnosti plně využil k soustavnému vysvětlování důležitosti vysokých výdajů na modernizaci armády. Žádný jiný z jeho předchůdců tak výjimečné podmínky neměl. Vzhledem k jednacímu řádu NROS měl náčelník Hlavního štábu fakticky zajištěno místo stálého člena kolegia rady.

Velmi intenzivní a produktivní spolupráci rozvíjel s prezidentem republiky Edvardem Benešem, jenž se modernizaci armády věnoval s naprosto mimořádnou důsledností. O významu Krejčího funkce svědčí skutečnost, že rozkazem prezidenta republiky o kompetencích náčelníka Hlavního štábu a generálního inspektora branné moci obdržel právo přímého referátu vrchnímu veliteli veškeré branné moci. To jej v naléhavých věcech opravňovalo podávat zprávy a posudky prezidentovi bez prostřednictví ministra národní obrany. Prezident republiky E. Beneš nejlépe ocenil Krejčího schopnosti a zásluhy ve funkci, když jej v září 1938 jmenoval Hlavním velitelem. Podle předpisu G‒V Polní řád československé branné moci to znamenalo, že vrchní velitel veškeré branné moci na něho přenesl svou velitelskou pravomoc ve smyslu konkrétního velení mobilizované polní armádě. V této funkci se plně osvědčil.

S maximálním využitím svých kompetencí se snažil prohloubit kontakty s armádami spojeneckých a spřátelených zemí (Francie, Rumunska, Jugoslávie, Sovětského svazu a také Švýcarska). Tímto způsobem usiloval jednak o upevnění koaliční strategické architektury státu a jednak o povznesení prestiže československého vojenského potenciálu na mezinárodní úrovni. Výsledky v této oblasti měly podobu závazných výstupů ze zásadních porad mezi štáby a také speciálních vojenských konvencí, které upravovaly podmínky pro spojeneckou spolupráci armád v případě společné obrany proti Německu a Maďarsku.

V zájmu objektivity je však nutné konstatovat, že řada opatření, která Krejčí rozvíjel v průběhu druhé poloviny 30. let, byla zahájena již za jeho předchůdce ve funkci, tedy za arm.gen. Jana Syrového. Šlo záměr vybudovat stálá opevnění. Do Syrového éry náležely též první snahy o jasnou definici nejnovějších hrozeb, na jejichž základě došlo k přenosu těžiště obrany státu z Maďarska na Německo. V Krejčího funkčním období nabyl tento záměr definitivní podobu.

V době Mnichova patřil k zásadním odpůrcům kapitulace. Počátkem roku 1939 se stal obětí německého nátlaku, neboť ze zahraničněpolitických důvodů musel opustit svou funkci. Po okupaci českých zemí se Krejčí rozhodl zůstat ve vlasti, třebaže šlo v jeho případě o horší z možných variant. Aktivní a soustavné zapojení do protinacistického odboje ve větším měřítku v jeho případě nepřicházelo příliš v úvahu, neboť jako bývalý exponovaný armádní činitel byl pod trvalým dozorem nacistických orgánů. I tak byl ovšem v říjnu 1941 uvězněn pro podezření z odbojové činnosti. V červenci následujícího roku jej však propustili pro nedostatek důkazů.

Po skončení 2. světové války již nenastoupil činnou vojenskou službu. V roce 1947 byl penzionován. Po únoru 1948 jej zbavili hodnosti a jí odpovídajícího důchodového zabezpečení. Až do konce svého života se nedopustil spolupráce s represivními složkami komunistického režimu. Koncem 50. let a ještě v první polovině 60. let byl cílem jejich zájmu. Jako bývalý armádní generál a prominentní příslušník československé branné moci byl koncem 50. let a ještě v první polovině 60. let předmětem sledování složek Státní bezpečnosti, monitorovaly takzvaného vnitřního nepřítele. Do povědomí širší veřejnosti se vrátil jako jeden z klíčových pamětníků v souvislosti s 30. výročím mnichovské dohody. Právě z konce 60. let pochází několik jeho písemných pamětnických příspěvků a také vyjádření pro tehdejší sdělovací prostředky. Na počátku normalizace byl ale opět upozaděn. Zemřel ve vynuceném zapomnění, jež neodpovídalo jeho místu a významu v dějinách tohoto státu a armády.

Karel Straka

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha