Malíři dvou světových válek

Dulwichská obrazárna, kterou najdeme v jižní části Londýna a která je nejstarší výtvarnou galerií v Anglii, představila v loňském roce dva do značné míry pozapomenuté oficiální válečné malíře. Jméno Kanaďana Davida Milneho, který maloval na Britských ostrovech a ve Francii i Belgii na sklonku a po konci první světové války, neznala do zahájení jeho retrospektivní výstavy ani značná část Britů. Na rozdíl od něj jsou sice práce anglického výtvarníka Edwarda Bawdena dodnes populární, ale jeho tvorba z let druhé světové války zůstávala v posledních desetiletích ukryta v depozitářích Imperiálního válečného muzea.

 

(Po)válečný malíř David Milne

David Milne (1882–1953) se sice narodil na malé farmě v Ontariu, ale již v roce 1903 se přestěhoval do New Yorku. Tam se začal živit jako komerční kreslíř, avšak mnoho času trávil návštěvami tamních výtvarných galerií a muzeí, což jej nakonec přivedlo k volné tvorbě. Obdivoval zejména díla francouzských malířů Clauda Moneta a Henriho Matisse. V roce 1913 bylo několik jeho obrazů dokonce představeno na newyorské výstavě nazvané Armory Show, kde visely spolu s plátny takových mistrů jako jím obdivovaní Monet a Matisse či Braque a van Gogh.

Jeho tvorbu můžeme označit jako postimpresionismus s jistými prvky exprese. Ve svých raných dílech ztvárňoval především městský život, život New Yorku. Ve svém obrazu Billboardy z roku 1912 tak například zachytil počátky venkovní reklamy.

Život v New Yorku Milneho poměrně brzy omrzel. A Manhattan ho snad přímo znechutil… V roce 1913 se oženil, vzal si slečnu Patsy Hegarty; novomanželé nejprve strávili nějaký čas u řeky Hudson, v roce 1916 se natrvalo přestěhovali do malé obce Boston Corners ve státu New York. Tehdy maloval různá lesní zátiší, vodopády, zkrátka přírodní scenérie.

Teprve na sklonku roku 1917 zasáhla do jeho života první světová válka. V listopadu vstoupil v newyorském náborovém středisku dobrovolně do kanadské armády. Ale až 1. března 1918 přicestoval vojín Milne (vojenské číslo 3232521) vlakem do Toronta, kde prodělal standardní vojenský výcvik, v němž poté pokračoval v Quebecu. Cvičil se ve střelbě z kulometu a pušky; podle záznamů patřil mezi výborné střelce. V červenci a srpnu také pomáhal Královské kanadské jízdní policii hledat vojenské zběhy.

Teprve 10. září 1918 se se svou jednotkou nalodil na transportní loď SS Ifernistolles, která o patnáct dnů později zakotvila v londýnském přístavu. V severní části britské metropole, kterou pochodovali, je Londýňané vřelé vítali, což ostře kontrastovalo s chladným rozloučením v Quebecu… Kanadské vojáky pak čekala další dlouhá cesta do severního Walesu, do výcvikového střediska Kinmel Park Camp. Život v táboře byl podle Milneho velmi jednotvárný. V táboře si našel jediného přítele – vojína Browna, Velšana, který jen rok před válkou emigroval do Kanady. Mnohem mladšímu Brownovi se nedostalo přílišného vzdělání, Milne mu proto pomáhal s psaním dopisů rodině. Do bojů na západní frontě ale nikdy nezasáhli, protože 11. listopadu 1918 bylo uzavřeno příměří a jejich jednotka stále ještě pobývala ve Walesu. Po příměří se disciplína mezi kanadskými vojáky v táboře značně uvolnila.

Během dvoutýdenní dovolené se Milne v Londýně s překvapením dověděl o činnosti Canadian War Memorials Fund, programu, který v roce 1917 založili lord Beaverbrook a lord Rothermere, a jehož cílem bylo zdokumentovat kanadské válečné úsilí během Velké války. Beaverbrook tak chtěl rozšířit činnost Canadian War Records, zaměřeného především na dokumentární fotografie a filmy, také o výtvarná díla. Milne si našel adresu organizace na Tudor Street a nabídl jim 6. prosince 1918 své služby.

Jeho prvním úkolem bylo zachytit život v Kinmel Park Camp. Vzniklo tak třináct zajímavých akvarelů. Deset z nich pak 19. ledna 1919 přidali k velké výstavě válečných obrazů v Royal Academy of Arts v londýnském Burlington House, která byla zahájena o čtrnáct dnů dříve. Velmi úspěšná expozice představila celkem na čtyři sta obrazů včetně prací renomovaných britských výtvarníků Wyndhama Lewise, Paula Nashe či Augustuse Johna.

Koncem února 1919 poslali Milneho do městečka Ripon v severním Yorkshiru, kde byly velké výcvikové tábory, které v té době již sloužily jako demobilizační střediska. Malíř tam pobyl téměř měsíc, ale vytvořil pouze osm obrazů. Teprve počátkem května jej vyslali do Francie; dostal uniformu podobnou těm, které nosili váleční korespondenti, a byl prohlášen za „oficiálního kanadského válečného malíře“. Označení Official Canadian War Artist měl také na rukávu svého stejnokroje. Rovněž mu propůjčili důstojnickou hodnost, což mělo výhodu v tom, že dostal auto s řidičem. Mohl tak celkem snadno objíždět místa, kde v severní Francii a Belgii ještě před pár měsíci bojovali a umírali kanadští vojáci. Sám o tom později s jistou nadsázkou napsal: „Nebyl jsem posledním vojákem na bojišti, ale prvním turistou.“

David Milne vytvořil desítky akvarelů, v nichž zachytil poničenou či přímo „měsíční“ krajinu, místa nedávných krvavých bitev, v nichž padlo více než šedesát tisíc Kanaďanů. Maloval také trosky tanků, zbytky zákopů, ruiny kostelů i panorama celých měst včetně proslulých Yprů. Dodejme, že to jsou velmi působivá díla, mezi něž bezesporu patří i na první pohled idylický pohled na pole vlčích máků u Neuville-St-Vaast, který vytvořil 5. července. Koncem září se vrátil do Londýna. Hned na počátku října odplul na lodi SS Belgic do Halifaxu a již 14. října 1919 v Torontu demobilizoval.

O rok později se jeho válečné práce objevily v expozicích v Torontu a Montrealu, ale poté, s výjimkou jen asi tří nebo čtyř malých výstav, upadla jeho válečná tvorba na dalších téměř sto let v zapomenutí. Proto můžeme představení tohoto kanadského malíře v Dulwichské obrazárně považovat za velmi zajímavý objev.

 

Edward Bawden – výtvarník, který přežil zkázu Laconie

Jméno Edward Bawden (1903–1989) je pro naši veřejnost zřejmě zcela neznámé. Povědomí o jeho komerční tvorbě by však mohli mít alespoň sběratelé plakátů či reklamních brožurek, protože kromě volného umění se věnoval také návrhům plakátů, letáků a kalendářů pro London Transport, tedy londýnský dopravní podnik, čajovou společnost Twinings, Westminster Bank. Ve třicátých letech začal spolupracovat s luxusním potravinářským obchodem Fortnum & Mason, který shodou okolností sídlí na londýnské třídě Piccadilly přímo proti Royal Academy of Arts, jejímž členem se stal v roce 1946.

V dětství, které strávil v hrabství Essex, strávil většinu volného času kreslením. Výtvarné umění studoval na Cambridge School of Art, velmi ho tehdy zajímala kaligrafie a obdivoval tvorbu Aubreyho Beardsleyho či Williama Morrise a dalších viktoriánů. Studia dokončil v roce 1925 na londýnské Royal College of Art, kde se věnoval především ilustracím. Mezi jeho kolegy a přátele patřil malíř Eric Ravilious; jedním z učitelů byl věhlasný anglický výtvarník Paul Nash. Po absolutoriu spolupracoval s různými nakladateli, pro něž vytvořil bezpočet ilustrací.

V roce 1932 se oženil se Charlottou Epton, s níž studoval na Royal College. Z obou jejich dětí, Joanny (*1936) a Richarda (*1936), se stali výtvarníci. Manželé Bawdenovi žili nejprve v londýnské čtvrti Hammersmith, ale záhy se přestěhovali do georgiánského domu v Great Bardfieldu v Essexu. Ten se také koncem třicátých let stal domovem dvou důstojníků republikánských důstojníků, kteří do Británie uprchli po konci španělské občanské války. Bawden rovněž ve svém domě poskytl přístřeší židovským uprchlíkům z nacistického Německa.

Když vypukla druhá světová válka, chtěl se věnovat návrhům kamufláží. Místo toho jej však angažoval War Artists Advisory Committee a Bawden se stal počátkem března 1940 jedním z prvních oficiálních válečných malířů s ročním platem 650 liber. Již 31. března jej spolu s dalším válečným umělcem – dnes rovněž trochu pozapomenutým – Edwardem Ardizzonem (1900–1979) poslali do Francie, kde zažili evakuaci z Dunkerque. „Musel jsem se stejně jako novinář naučit, jak zaznamenat to, co jsem viděl,“ poznamenal si později Bawden. Během evakuace vytvořil řadu velmi působivých akvarelů, které jsou však bohužel ukryty v depozitáři Imperiálního válečného muzea (IWM).

Po krátkém odpočinku doma nabídli v červenci 1940 Bawdenovi místo v Káhiře. Malíř nabídku okamžitě přijal a vydal se na dlouhou plavbu kolem Afriky. Krom mnoha jiných obrazů vytvořil také v Chartúmu kresbu etiopského císaře Haile Selassieho. Během prvního pololetí roku 1942 procestoval velkou část Západní pouště až k Benghází; měsíčně najel téměř 2500 mil. Poté následovalo umístění v Libanonu a v Iráku. Na konci léta povolali Bawdena zpět do Británie; opět ho čekala plavba kolem Afriky, tentokrát na transportní lodi Laconia. Tu však v sobotu večer 12. září severovýchodně od ostrova Ascension torpédovala německá ponorka U 156. Z celkového počtu 2491 cestujících a členů posádky se utopilo více než 1400 osob. Mezi přeživšími byl také Edward Bawden. Strávil několik dnů v malém člunu, než trosečníky zachránil francouzský lehký křižník Gloire, který však sloužil pod vichystickou vládou. Bawden tak skončil spolu s ostatními v zajateckém táboře Mediouna v Casablance. Ale i na palubě křižníku i v zajateckém táboře vytvořil několik kreseb (i ty jsou v depozitáři IWM).

Ze zajateckého tábora vysvobodila Bawdena v listopadu 1942 osvobodila americká armáda. S oklikou přes americký přístav Norfolk se v lednu 1943 konečně vrátil do Británie. Tam se dověděl smutnou zprávu, že jeho přítel Eric Ravilious je od září pohřešován. Pravděpodobně zahynul při letu z Islandu…

Již na podzim roku 1943 se vrátil na Střední východ, kreslil v Iráku i v Saúdské Arábii. Dokázal, že je také velmi dobrým portrétním malířem; ve svých kresbách a akvarelech zachytil především prosté vojáky, žádné generály. Často také kreslil domorodé obyvatelstvo. V listopadu 1944 odveleli Bawdena do Itálie. Tam ve svých dílech dokumentoval poslední měsíce války. Působil tam spolu s dalšími válečnými malíři, například s Edwardem Ardizzonem, Feliksem Topolskim či Williamem Goldstreamem. Na Apeninském poloostrově vytvořil několik pohledů na tamní mosty, většinou poničené, či – rovněž značně poškozená – města. Domů se vrátil teprve v srpnu 1945, aby zjistil, že jeho dům poškodila německá puma…

Po válce se věnoval především litografii a linořezu. Na rozdíl od Milneho se ke svým válečným dílům vracel. Například v roce 1986, tedy pouhé tři roky před smrtí, vytvořil litografii „Dunkirk“.

Pro jeho volnou i komerční tvorbu jsou charakteristické pastelové barvy, ať již kreslil tužkou nebo maloval akvarely. Právě on spolu s Paulem Nashem a Ericem Raviliousem obnovil ve dvacátém století slávu anglického akvarelu. Edward Bawden tvořil jednoduchými, ale velmi rafinovanými tahy. Jeho tvorba byla velmi blízká pracím jeho přítele Raviliouse. Na rozdíl od něj ale své krajiny zaplňoval lidmi. Výtvarný kritik James Maude Richards o jeho válečné tvorbě napsal, že „je zcela rozdílná od prací jiných malířů, protože byl také dobrým a zkušeným designérem.“ Válečné akvarely Edwarda Bawdena by si jistě zasloužily samostatnou výstavu. Věřme, že IWM, které jich vlastní několik stovek, ji někdy uspořádá.

Jaroslav Beránek

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha