Marie Ljalková

Dívka s odstřelovačskou puškou. 1018 voj. LJALKOVÁ Marie, snajper, event. č. 477. Dne 9. 3. 1943 při útoku na Sokolovo jako jediná žena-snajper postupovala v pal. sledu roty. Svým statečným chováním strhávala mužstvo vpřed. Mezi prvními vnikla do osady, zúčastnila se boje o opevněný dům, při čemž zabila 5 nepřátelských automatčíků. ( Sborník důvěrných výnosů a nařízení MNO Londýn č. 8/43, s. 125. – citace k udělení Čs. válečného kříže 1939.)

 

V některých dokumentech exilového ministerstva národní obrany v Londýně je vyznamenaná snajperka mylně vedena jako Lyalková Marta (!) a tak paradoxně nejpravdivější dobovou informaci nám přinášejí protektorátní propagandisté, kteří ji charakterizovali na základě výpovědí zajatců jako „krásnou Marii“.

Ta se narodila 3. prosince 1920 na Volyni ve vsi Horoděnka v tehdejším polské vojvodství Stanisławów (dnes ukrajinský Ivano-Frankivsk) v rodině Petrušákových. Její dívčí sen, že bude učitelkou, porodí několik dětí a bude mít malé hospodářství, se jí nikdy nesplnil. Nejdříve jí zemřel a otec a ve dvanácti letech osiřela úplně. S mladší sestrou Naďou potom žila u tety ve Stanisławówě, kde na prahu plnoletosti poznala o šest let staršího rodáka z Volosjanky na Podkarpatské Rusi Michala Ljalka. Jejich svatba proběhla v době, kdy i česká menšina na Volyni vzrušeně probírala mnichovský diktát.

Když o rok později v září 1939 po přepadení Polska obsadily Volyň sovětské jednotky, odešli mladí manželé do Rjazaně, kde pracovali v továrně na lihoviny. Po útoku hitlerovských vojsk na Sovětský svaz 22. června 1941 byli odsunuti do střední Asie, kde se Marie musela naučit řídit kolchozní traktor. Po zprávě o tvorbě čs. jednotky v SSSR odjel Michal ihned do Buzuluku, kde se již 9. února 1942 stal jejím příslušníkem. Marie jej následovala o několik měsíců později. Příslušnicí čs. zahraniční armády se stala 3. června 1942.

V Buzuluku byla, jako většina žen, zpočátku přidělena k zdravotnímu výcviku, ale když byl při základním vojenském výcviku objeven její nevšední střelecký talent, vystřídala zdravotnickou brašnu v jejích rukou odstřelovačská samonabíjecí puška. První kurs snajperů probíhal v Buzuluku od 11. listopadu do 3. prosince 1942 a vedle 13 mužů se jej zúčastnily velice úspěšně i dvě dívky – Valentina Biněvská a Marie Ljalková. Když 1. čs. samostatný polní prapor v SSSR odjížděl 31. ledna 1943 na frontu, bylo v jeho řadách 23 vycvičených snajperů (2 u velitelské čety a po sedmi u pěších rot), kteří plnili roli pozorovatelů.

Marie byla přidělena ke 2. rotě, které velel npor. děl. Jan Kudlič. Velitelství roty bylo na frontě umístěno v Arťuchovce ve stodole, kde si na střeše mladá snajperka vybudovala pozorovatelnu. Optikou své pušky pozorovala nedalekou ves Sokolovo za řekou Mža. Tak se 8. března 1943 stala svědkem německého útoku na postavení roty npor. Otakara Jaroše. Druhého dne večer se Marie po boku svého velitele roty zúčastnila útoku na Sokolovo, kdy se palbou snažila umlčet nepřátelský kulomet i jednotlivé německé vojáky.

Za boje u Sokolova byla Marie Ljalková povýšena do hodnosti svobodníka a vedle již zmíněného Čs. válečného kříže 1939 byla vyznamenána i sovětským Řádem Rudé hvězdy.

Po zformování 1. čs. samostatné brigády v Novochopersku se Marie od listopadu 1943 zúčastnila bojů o Kyjev a pravobřežní Ukrajinu. Jako žena však již nesměla rozhodnutím exilového ministerstva národní obrany dále bojovat se zbraní v ruce v první linii a tak zprvu působila jako instruktorka v kursech snajperů a svým spolubojovníkům nastřelovala pušky.

V létě 1944 byla Marie Ljalková povolána opět do zdravotního kurzu a poté se stala zdravotnicí u 1. čs. samostatné tankové brigády, kde působil i její manžel. S touto brigádou se zúčastnila bojů na Dukle, kde byla těžce zraněna. Výbuch dělostřeleckého granátu ji poranil páteř a jedna z jeho střepin jí zůstala v hlavě na věčnou památku, což později odhalil rentgen. Protože se střepina přimáčkla k lebeční kosti, rozhodli se lékaři, že ji nebudou zkoušet vyoperovat.

Po uzdravení se Marie opět zapojila do dalších bojů tankové brigády jako zdravotnice a řidička sanitního vozu. V průběhu Ostravské operace poprvé v životě vstoupila na půdu českých zemí. Konec války však mladé ženě mnoho radosti nepřinesl. Její manželství s Michalem Ljalkem se totiž rozpadlo, protože Marie odmítla následovat svého manžela na sověty obsazenou Podkarpatskou Rus. Marie se naopak rozhodla pro vlast svých předků, když svému muži řekla: „Já jsem nebojovala za Rusko. Trpěla jsem za tuto zemi, tady jsem doma, tady budu mít hrob…“

Vystudovala vojenskou zdravotní školu a pracovala postupně ve vojenských nemocnicích v Praze, Olomouci a Brně, kde časem poznala i svého příštího manžela MUDr. Lastoveckého. V roce 1953 byla však v hodnosti nadporučíka z armády propuštěna. Roli zde hrály důvody politické, ale v neposlední řadě také zdravotní, protože jí byl zároveň vyměřen invalidní důchod.

Po roce 1990 byla v rámci rehabilitací povýšena do hodnosti plukovníka v.v. a u příležitosti státního svátku 28. října 2010 jí bylo uděleno prezidentem republiky uděleno nejvyšší české vyznamenání – Řád Bílého lva II. stupně vojenské skupiny. Marie Lastovecká zemřela v Brně v noci ze 7. na 8. listopadu 2011. Poslední rozloučení s ní proběhlo 18. listopadu v krematoriu Ústředního hřbitova v Brně za účasti vysokých představitelů Armády ČR, ministerstva obrany a ČsOL.

Jindřich Marek

 

PROJEKT 300 – 100 LET je jedním z příspěvků Vojenského historického ústavu Praha k letošnímu výročí sta let od vzniku samostatného Československa. Projekt představuje vojenské osobnosti, zbraně a události se vztahem k české historii zahrnující století 1918 – 2018.

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha