Marienka a padáky nad Slovenskem

Marienka a padáky nad Slovenskem

23. 06. 2014

Českoslovenští parašutisté byli během druhé světové války vysazováni především na území Protektorátu Čechy a Morava. Několik z nich však zamířilo i na Slovensko. To byl také případ skupiny, která byla v rámci operace MANGANESE vysazena v červnu roku 1944.

 

Československé exilové ministerstvo národní obrany v Londýně připravilo a realizovalo ve spolupráci se svými britskými partnery řadu výsadkových operací do okupovaných českých zemí. V případě území Slovenska a Podkarpatské Rusi potom počítalo, že zde budou vysazeni českoslovenští parašutisté v režii Čs. vojenské mise v SSSR, které velel generál Heliodor Píka.

Zde se spoléhalo pro změnu na sovětskou pomoc, ale to nebylo nijak jednoduché. Sovětský spojenec neměl velké pochopení pro obnovu Československa v jeho předválečném masarykovském duchu a realizoval v Československu své vlastní výsadky s jasně stanovenými politickými cíli. Generálovi Píkovi se tak podařilo vyslat na Slovensko a Podkarpatskou Rus pouze v červnu a srpnu pouze jedenáct mužů. Z Velké Británie byla nakonec provedena jedna výsadková operace s krycím názvem MANGANESE s radiostanicí MARIENKA…

Letoun typu Halifax s britskou osádkou 148. perutě zvláštního určení odstartoval z letiště Campo Cassale u Brindisi 9. června 1944 ve 20.30 hodin. Před odletem československý zástupce pro výsadky do protektorátu z Itálie nadporučík Rudolf Hrubec probral s britským dispečerem způsob vysazení skupiny a pořadí seskoků jejích jednotlivých členů a potom si s navigátorem letounu zopakoval možná místa seskoků na letecké mapě.

Po přeletu přes Jaderské moře bylo nad Jugoslávií z letounu vysazeno několik zásobníků s vojenským materiálem pro Titovy partyzány a potom již Halifax nabral kurs přes Maďarsko na Slovensko, kde parašutisté měli být vysazeni poblíž Piešťan. Podle hlášení osádky nakonec byla skupina vysazena na dohodnuté seskokové ploše č.1 v 01.10 hod. 10. června v pořadí:

1. četař aspirant Drahomír Vaňura – radiotelegrafista

2. balíkový zásobník s radiostanicemi

3. rotný František Bíroš – velitel skupiny

4. rotný Štefan Košina – pomocník velitele

 

Zatímco jednatřicetiletý bývalý číšník František Bíroš a devětadvacetiletý zemědělec Štefan Košina byli Slováci, devětadvacetiletý Drahomír Vaňura byl Čech, který však kvůli svému otci železničnímu úředníkovi prožil podstatnou část svého dětství a mládí na Slovensku, kde také v Bratislavě vystudoval vyšší elektroprůmyslovku.

Vysazení skupiny bylo provedeno z výše asi 200 metrů, všechny čtyři padáky se podle hlášení paradispečera otevřely a letoun, aniž by kdekoliv nad Slovenskem či Maďarskem narazil na noční stíhače či pozemní protiletadlovou palbu, přistál v pořádku v 05.30 hod. ráno na italské základně.

Zde však nikdo nemohl tušit, že skupina byla kvůli navigační chybě vysazena až u Velkých Uherců blízko Nitry. Aby nebyl smůly konec, ztratila Manganese při seskoku i zásobník s vysílačkami…

Proto mohla trojice parašutistů rozvinout svoji plánovanou zpravodajskou a především spojovací činnost až v době povstání díky spojení s povstaleckým velením v Banské Bystrici.

Parašutisté ze skupiny Manganese však nebyli prvními vojáky čs. zahraniční armády ve Velké Británie, kteří se dostali během války na Slovensko. Jako první sem dorazil tajně vlakem z Turecka 3. března 1944 kapitán Jaroslav Krátký v rámci operace KARAS a po něm 25. května 1944 štábní kapitán Břetislav Chrastina z paraskupiny SPELTER, který se po seskoku u moravského Kramolína v noci z 4. na 5. května 1944 po ztrátě bot i kontaktu se svou skupinou vydal na Slovensko. Zde se spojil se slovenskými odbojáři v Pováží. Zúčastnil se organizování partyzánského odboje i povstání a později po příchodu 1. čs. armádního sboru v SSSR na Slovensko se stal velitelem lyžařského praporu 1. čs. armádního sboru v SSSR.

Mnohem důležitější osobností byl na Slovensku ovšem kapitán Jaroslav Krátký, který se dostal časem do osobního styku i s Bírošem, Vaňurou a Košinou. Ačkoliv byl vycvičen jako parašutista, bylo v Londýně rozhodnuto o jeho vyslání na Slovensko pozemní trasou z Turecka, kam se dostal přes Afriku a Střední východ jako tiskový atašé Jaroslav Karas. Londýn opustil 20. března 1942 a do Istanbulu dorazil po třech měsících. Hledání další bezpečné cesty na Slovensko se však značně protáhlo a tak se Krátký, který v Turecku působil jako zpravodajec, vydal do Bratislavy vlakem s upraveným pasem Dezidera Bukovinského až v březnu 1944!

Na Slovensku potom působil jako emisar londýnského odboje u významné slovenské odbojové skupiny Flóra a později i u vedení golianovského vojenského odboje, což mu po válce vyneslo nepřízeň komunistických publicistů a husákovských pseudohistoriků, kteří na jeho jméno dokázali nakydat neuvěřitelně obrovský nános lží a špíny.

Po pádu Banské Bystrice ustupoval koncem října 1944 nyní již major Krátký spolu se skupinou MANGANESE a generály Viestem a Golianem přes Donovaly – odkud radiostanice Bírošovy skupiny MARIENKA také 28. října 1944 vyslala svůj poslední telegram, že na Slovensku ustal organizovaný odpor – do Nízkých Tater. Zde byli potom v noci z 1. na 2. listopadu Krátký, Bíroš a Vaňura v dolině Sopotnica pri Svätém Ondreji zajati nacistickým komandem. Ze čtveřice parašutistů unikl zajetí a válku přežil jen Štefan Košina.

Němci druhý den totiž jeho kamarády Bíroše a Vaňuru v Bahnikách zastřelili a majora Krátkého odvlekli. Podle poválečného vyšetřování byl Krátký odvlečen nejdříve do Banské Bystrice a potom do Bratislavy, kde jej v budově krajského soudu na Ruské ulici vyslýchali esesáci Oberststurmbannführer dr. Witesska, Hauptsturmführer Pappe a Oberführer Fahner. Po té byl odvezen do Berlína, kde byl ve věznici v prvním poschodí hlavní úřadovny gestapa a vyšetřován oddělením IVb 2a. Poslední stopy po něm, stejně jako po zajatých povstaleckých generálech Viestovi a Golianovi, mizí v únoru 1945 a je pravděpodobné, že všichni tři byli zavražděni koncem války v koncentračních táborech Mauthausen či Flossenbürg, i když existují dokonce i domněnky, že všichni tři se na konci války do rukou sovětské NKVD a odvezeni do Sovětského svazu, kde prý beze stopy zmizeli.

Právě tyto nedovysvětlené osudy obou generálů, obsedantní domněnky i osobnost majora Krátkého jsou jedním z řady důvodů, proč historie trojice parašutistů z jediné „západní“ československé paraskupiny na Slovensku je vždy poněkud v pozadí historie roku 1944.

Jindřich Marek

 

Aktuálně



Osmdesáté čtvrté výročí mnichovského diktátu: kritické dny republiky i národa

Osmdesáté čtvrté výročí mnichovského diktátu: kritické dny republiky i národa

26. 09. 2022
Před 84 lety, noci z 29. na 30. září 1938, byla podepsána…
Průvodce novými expozicemi Armádního muzea Žižkov, část druhá. Od roku 1740 do vypuknutí první světové války. 

Průvodce novými expozicemi Armádního muzea Žižkov, část druhá. Od roku 1740 do vypuknutí první světové války. 

23. 09. 2022
Druhá část nové expozice v rekonstruovaném Armádním muzeu Žižkov je věnována období od…
Vyšlo nové číslo časopisu Historie a vojenství, letošní třetí

Vyšlo nové číslo časopisu Historie a vojenství, letošní třetí

20. 09. 2022
Letošnímu třetímu číslu časopisu Historie a vojenství, které vydává Vojenský historický ústav…
Průvodce novými expozicemi Armádního muzea Žižkov, část první. Od nejstarších dob po rok 1740.

Průvodce novými expozicemi Armádního muzea Žižkov, část první. Od nejstarších dob po rok 1740.

17. 09. 2022
V naší sérii článků, v nichž vám představujeme novou podobu Armádního muzea Žižkov, se…
Nové zastřešení dvorany Armádního muzea Žižkov detailně a efektně

Nové zastřešení dvorany Armádního muzea Žižkov detailně a efektně

11. 09. 2022
Rozměrově největším novým prvkem rekonstruovaného Armádního muzea Žižkov je zastřešení dvorany. Mohutná…