Měl být informován? Prezident Hácha a zpravodajská varování před okupací českých zemí v březnu 1939.

Letošního 15. března uplyne 75 let od okupace českých zemí nacistickým Německem. Za tradičním obrazem tehdejší doby spočívá dosud ne plně doceněná úloha informací z tehdejšího vojenského zpravodajského systému. Jak se s nimi nakládalo? Znal zásadní poznatky prezident Emil Hácha, když odjížděl 14. března 1939 do Berlína? Právě to je tématem tohoto příspěvku.

 

Nacistický vůdce Adolf Hitler nepokládal mnichovské řešení z konce září 1938 za úspěch. Dohodu o odnětí pohraničních území Československé republiky hodnotil jen jako dílčí zisk. Chtěl mnohem více. Hodlal definitivně eliminovat čs. stát z mapy Evropy. Byť ten již ztratil svůj strategický potenciál, stále ještě způsoboval komplikace pro jízdní řád nacistické agrese. To, co znamenalo v roce 1938 Rakousko před akcí proti Československu, bylo nyní územně zmenšené Československo před budoucím nástupem na Polsko.

Říšský kancléř dal oficiální výraz svým plánům rozkazem z 21. října 1938. Rozhodl jím o „likvidaci zbytku Česka”. Šlo mu o české země, jež měly být izolovány od Slovenska. Přepad by byl proveden bleskově po předchozí politicko-diplomatické přípravě, aby se oběti vzala možnost klást organizovaný odpor. Vzhledem k tomu, že trval mír, byť podivný a problematický, musel Hitler stále ještě brát v úvahu mezinárodní veřejné mínění. Podle upřesňujícího rozkazu ze 17. prosince kladl důraz na to, aby zákrok vyzněl jako mírotvorný čin v zájmu klidu na obsazeném území. Počítal proto pouze s nasazením mírových jednotek wehrmachtu bez mobilizačního doplnění.

Izolovat pomnichovský čs. stát politicky a ekonomicky, to byl úkol pro diplomacii. Ta vytvářela obecné předpoklady pro zásah vojenskými prostředky. Na počátku roku 1939 byli nacisté přesvědčeni, že podmínky uzrály již natolik, aby bylo možné vydat konkrétní direktivy. Zatím předběžné rozkazy pocházely z 12. ledna 1939. Prvního února je následovala základní směrnice (Aufmarschanweisung), kterou připravilo Vrchní velitelství pozemního vojska (OKH). Tento dokument pojímal zamýšlený krok z celostátního hlediska. Přes souhlasný vztah se Západem z Mnichova si OKH nebylo zcela jisto chováním Francie. Proto se stejně jako v době podzimní krize z minulého roku počítalo se strategickým krytem na západních hranicích.

Počátkem března nastal dramatický spád událostí. Říšský kancléř deklaroval nesnesitelnost poměrů na území Česko-slovenska před nejvyššími představiteli nacionálně socialistické strany, branné moci a hospodářských kruhů. Konstatoval, že zákrok má být proveden do 15. března. Takto se vyjádřil 8. března. Desátého března OKH distribuovalo na velitelství armádních sborů příslušné rozkazy, vypracované podle časového plánu pro příští akci. Pohotovost měla být vyhlášena 12. března. Toto datum neslo označení den A. Vlastní akce se spouštěla dnem Y, což byl 15. březen. Nacistický vůdce si ovšem vyhradil rozhodnout o přesné hodině zahájení akce.

 

Nejen Paul Thümmel ‒ o nejvýznamnějších varováních před okupací

Česká historiografie již před řadou let s erudicí a přesvědčivě doložila, že č-s. vojenský zpravodajský aparát obdržel 11. března 1939 agenturní zprávu o plánované okupaci českých zemí včetně jejího termínu (dosud nejpodrobněji Jaroslav a Stanislav Kokoškovi, Spor o agenta A-54. Kapitoly z dějin československé zpravodajské služby. Praha 1994). Z toho plyne, že šlo o informaci sdělenou pouhý den po rozeslání příslušných rozkazů na německá vyšší velitelství i na další zúčastněné orgány a složky. Předal ji jeden z nejvýznamnějších agentů-rezidentů 2. oddělení Hlavního štábu Paul Thümmel, exponovaný člen Abwehru. Jak známo, po spěšném vyhodnocení byla během dopoledne 12. března sdělena nejvyšším vládním představitelům. Svědectví, vyjádřená v rámci poválečných šetření, zmiňují dokonce dvojí jednání představitelů Hlavního štábu s vládními činiteli o této zprávě.

Informován byl předseda vlády Rudolf Beran, ministr zahraničních věcí František Chvalkovský, ministr národní obrany arm.gen. Jan Syrový, ministr dopravy div.gen. Alois Eliáš a také ministr bez portfeje Jiří Havelka, jenž také řídil Kancelář prezidenta republiky (KPR). Ani opakovaná upozornění se mezi nimi nesetkala s reakcí, jež by plně odpovídala závažnosti obsahu zprávy a hrozícímu nebezpečí z prodlení. Jen arm.gen. J. Syrový požádal, aby byl informován o každé další zprávě tohoto typu. Z celkové zdrženlivosti vládních činitelů ale ani on touto žádostí příliš nevybočil.

Z dosavadních poznatků vyplývá, že ústřední vláda trvale přehlížela hodnotu zpráv z vojenských i bezpečnostních zdrojů se vztahem k Německu a jeho záměrům. Již krátce po Mnichovu prosadil ministr zahraničních věcí F. Chvalkovský zákaz výzvědné činnosti proti Německu. Šlo o jednu z jeho reakcí na jednání s A. Hitlerem a J. von Ribbentropem z 13.‒15. října 1938 v Berlíně. Tento známý fakt poněkud zastiňuje skutečnost, že se současně zapovídala též spolupráce se zpravodajskými organizacemi dosavadních spojenců. Také tyto složky se ovšem postupně dozvídaly o německých záměrech.

V těchto souvislostech česká historiografie dosud nevyužila pramen, jehož závažnost plyne z postavení původce. Jde o osobní deník šéfa francouzské Zpravodajské služby (Service de renseignement ‒ SR). V té době jím byl plk. Louis Rivet. Důstojníci 2. oddělení Hlavního štábu jej znali z předcházejících kontaktů. Dodejme, že po odchodu do exilu se kontakty s ním ještě prohloubily v kontextu obnovené a prohloubené čs.-francouzské zpravodajské spolupráce. Sami Francouzi o ni projevovali značný zájem.

Autor tohoto příspěvku měl v roce 2011 výjimečnou možnost seznámit se s autentickým obsahem tohoto dokumentu na základě zvláštního povolení. Vydal jej tehdejší ředitel Historické služby francouzského Ministerstva obrany ve Vincennes (Service historique de la Défense) div.gen. Olivier Paulus. Rivetův deník začíná 12. března 1939 a končí 10. září 1940. Zasvěcenost SR byla nepochybně značná. Již první Rivetův záznam se týká událostí v Česko-slovensku. Dne 12. března 1939 si poznamenal, že německá intervence na Slovensku je spuštěna. Podotkl k tomu, že SR ji předvídala již od února. Upřesnění vyslovila 6. března. Třináctého března si Rivet zaznamenal, že zahraniční opěrné body SR hlásí nástup německých vojsk směrem k hranicím českých zemí.

Nejzávažnější informaci zapsal 14. března. Nejprve se zmínil o stále jasnějším směřování událostí na Slovenku k radikálnímu rozhodnutí. Vzápětí ovšem uvedl, že oficiální německé rozhodnutí je očekáváno nazítří, tedy 15. března. Informaci doplnil zmínkou, „jak bylo hlášeno”. Z těchto záznamů tedy vyplývá, že francouzská SR znala německé záměry a před samotnou akcí získala i autentický termín. V Rivetově deníku však nelze rozlišit, zda šlo o informace z vlastních francouzských zdrojů, nebo se zde projevily již informace z Prahy. Tam od roku 1934 bez přerušení pracoval tzv. Poste mixte, styčné stanoviště SR, v němž působil mjr. Henri Gouyou, důstojník SR. V kritických dnech byl v kontaktu s 2. oddělením Hlavního štábu.

S uvedenými poznatky harmonizuje varování, které 14. března 1939 dostal berlínský vyslanec Vojtěch Mastný z francouzského velvyslanectví. To tlumočilo informaci vojenských zpravodajců svého státu, že ti nazítří počítají s okupací českých zemí. Již 10. března 1939 francouzské vyslanectví v Praze předpokládalo vstup německých vojsk na území českých zemí do konce měsíce. Jako záminka mělo posloužit napětí na Slovensku, jež se mělo v následujících dnech vystupňovat. Toto očekávání vycházelo ze zpráv, které pocházely z francouzského velvyslanectví v Berlíně.

Skladbu zpráv doplňují i skutečnosti, které v roce 1947 sdělil plk.gšt. Jaroslav Ostřížek. Před okupací českých zemí vykonával funkci styčného důstojníka mezi 2. oddělením Hlavního štábu a Ministerstvem zahraničních věcí. Francouzská SR podle něho oznámila do Prahy v první polovině února 1939, že se Třetí říše připravuje na násilnou vojenskou akci. Francouzi v ní uváděli, že půjde o „brutální akci proti Moravě v nejbližší době”.

Nutno zdůraznit, že zdaleka nešlo jen o poznatky z francouzských zdrojů. Ty byly ostatně jen jedním z prvků, které dotvářely paletu strategicky významných informací. Od počátku roku 1939 se zmnožovaly. Jejich rozsah a kvalita se ovšem proměňovaly. Závěry, které z nich byly ale učiněny, směřovaly stále více k jedné konkrétní interpretaci, tedy k vyvolání napětí na Slovensku a k německé násilné akci proti českým zemím. Na vojenské analytiky obzvlášť zapůsobila zpráva o tom, že v Německu vznikají větší policejní jednotky. Z dislokace usuzovali na směr jejich nasazení, tedy proti českomoravskému prostoru. Tento fakt a skutečnost, že výstavba policejních útvarů předcházela anšlusu Rakouska i akci proti Československu z předcházejícího roku, vzbuzoval největší obavy.

Své závěry o tom Hlavní štáb předal Ministerstvu zahraničních věcí přibližně v polovině února 1939. Vysoce závažné poznatky zaslal svému ústředí též vojenský atašé v Berlíně plk.gšt. Antonín Hron. Dne 13. března s jednoznačností oznámil, že dojde k obsazení českých zemí. Zdroj zprávy, bohužel, neznáme. Podle již zmíněného plk.gšt. J. Ostřížka se do Prahy ve stejné době dostal tajně opatřený exemplář vyhlášky pro německou okupační správu. Opatřena byla kritickým datem 15. března. Tyto vyhlášky byly údajně vydány zúčastněným jednotkám wehrmachtu. V reálné situaci se však objevily jiné texty, poznamenané proslulým narychlo provedeným překladem, jenž hrubě znesvětil český jazyk.

 

Zpravodajci, vláda a prezident v atmosféře před 15. březnem

Z poznatků, jež jsme zde nejen připomněli, ale i doplnili o méně známé i neznámé skutečnosti, plyne, že vojenský zpravodajský systém si zachoval funkčnost. Musel přitom ovšem překonávat četná omezení, která plynula z pomnichovské reality. Sám o sobě i po vnitřních změnách představoval příklad kontinuity s obdobím před Mnichovem. Svědčí o tom sice podstatně ztečená, ale stále funkční výzvědná činnost proti Německu.

Nejnovější výzkum naznačuje, že po Mnichovu lze rozpoznat přípravy na zpravodajskou činnost proti Třetí říši, a to speciálně pro případ nových mimořádných poměrů. Uskutečňovat se měla nikoliv ovšem z vlastního území, ale z cizích států. Za tím účelem probíhal odsun významných členů dřívější agenturní sítě do zahraničí, kde měli být k dispozici. Zpravodajské oddělení vyvíjelo velké úsilí, aby vybrané osoby byly přednostně vybaveny potřebnými cestovními doklady. Náležela sem i finanční výpomoc do začátku života v cílových zemích.

Před Mnichovem figurovala vojenská zpravodajská práce velmi často a pochopitelně mimořádně závažně v úvahách prezidenta a vlády. Po Mnichovu nastal obrat, a to nejenom následkem zmíněného zákazu. Nová exekutiva nepokládala za nutné a prospěšné byť jen respektovat množící se náznaky nebezpečí. Fakticky před nimi zavírala oči, i když si zřejmě alespoň částečně uvědomovala jejich závažnost. Jejím vnitřním i zahraničněpolitickým konceptem bylo přežití za cenu maximálních ústupků Třetí říši. Proto raději podléhala objektivně mylné iluzi, že násilná akce proti pomnichovskému státu by samotnému Německu v ničem neprospěla. Když 12. března 1939 zástupci Hlavního štábu ohlásili konkrétní datum a způsob okupace českých zemí, nikdo z uvedených vládních činitelů na jejich varování vskutku adekvátně nereagoval.

Vedle tradičních interpretací je tento fakt o to závažnější, že téměř všichni byli členy Nejvyšší rady obrany státu (NROS, zřízena 6. října 1933). Tento zvláštní vládní výbor nelze ani po Mnichovu pokládat za mrtvý, třebaže se jeho kolegium do rozbití republiky již nikdy nesešlo. Ke slovu měla rada přijít po dokončení komplexního plánu reorganizace a početní redukce branné moci. Připravoval se pro ni. Poslední kolegium NROS jmenoval prezident Emil Hácha 17. prosince 1938 na návrh předsedy vlády a současně předsedy NROS R. Berana. Tvořili ji F. Chvalkovský, J. Syrový, A. Eliáš a dosud nezmíněný Josef Kalfus, ministr financí. Pro úplnost dodejme, že kromě těchto českých členů, ministrů ústřední vlády, byli do rady jmenováni i prezident Slovenskej krajiny Jozef Tiso a předseda vlády Karpatské Ukrajiny Augustin Vološin.

Česká část NROS po sdělení vojenských zpravodajců fakticky uvázla v nečinnosti. Nutno uznat, že tváří v tvář mocenskému potenciálu Třetí říše neměla objektivně žádné reálné šance na účinný odpor. Překvapivé ale je, že i přes tento fakt se ani nepokoušela hledat jiné alternativy, jak dát na mezinárodní scéně najevo, že Česko-slovensko je rozkládáno především zvenčí, a že českým zemím přímo hrozí německá okupace. Z perspektivy dalšího vývoje tato neprozíravost a až fatální odevzdanost víře, že Německo nemá důvod takový krok podniknout, velmi ztížila počáteční pozici všem snahám o prosazení faktoru kontinuity exilového státního zřízení s předokupační, či přesně vyjádřeno s předmnichovskou, čs. státností.

Okolnosti okupace českých zemí jsou dnes všeobecně známé na základě podrobných rekonstrukcí, které obsahuje dosavadní historiografie. Přesto však dosud nebyl doceněn zvláštní aspekt tehdejších událostí. Je jím otázka, zda byl o hrozící okupaci českých zemí informován prezident republiky a vrchní velitel veškeré branné moci E. Hácha. Připomeňme, že jeho pozice nebyla od zvolení prezidentem vůbec jednoduchá. Šlo o člověka s niterným morálním založením, muže práva a spravedlnosti, předního znalce svého oboru. Přijetí kandidatury do nejvyšší ústavní funkce považoval za osobní oběť národu a státu. I když pomnichovskou republiku čekala zásadní restrikce vojenského potenciálu, vážnost pravomocí prezidenta jako vrchního velitele branné moci tím oficiálně dotčena nebyla.

Pro předmnichovské období byl charakteristický plynulý a obsažný tok informací, jenž směřoval od vojenského zpravodajského aparátu k hlavě státu. Pojítkem a přenosovým článkem byla Vojenská kancelář prezidenta republiky (VKPR). Ve výjimečných a naléhavých případech mohl podávat přímý referát ministr národní obrany i náčelník Hlavního štábu. Došlo k tomu např. na počátku květnové krize z roku 1938. Co se však dělo ve vyhrocených dnech března 1939 kolem prezidenta a ve VKPR? Jaké informace měl v té době k dispozici? Co mu bylo sděleno, či přesněji o čem měl vědět a o čem informován nebyl?

Z analýzy zpráv z vojenského zpravodajského systému, jež měla VKPR k dispozici, vyplývá, že se informace o chystané německé okupaci českých zemí k prezidentovi s největší pravděpodobností vůbec nedostala. Stěží si lze představit zprávu, která by byla zejména z hlediska prezidenta a vrchního velitele závažnější než tato. Ponechání hlavy státu bez vědomí o nových zjištěních zaráží o to více, že ministr bez portfeje a současně vedoucí činitel KPR J. Havelka byl jedním z těch vysokých státních činitelů, kteří měli možnost vyslechnout varování Hlavního štábu 12. března 1939.

Analýza relevantní materie tato konstatování potvrzuje. V kritických dnech, tedy v době od 10. do 13. března 1939 se do VKPR dostalo celkem 13 zpráv či přehledů zpráv z vojenského zpravodajského systému. Deset z nich se týkalo dění na Slovensku, jedna na Karpatské Ukrajině a dvě situace kolem českých zemí. Všechny další zprávy VKPR obdržela až 15. března již po zahájení německé okupace.

První ze dvou posledně zmíněných byl tzv. Závěr ze zpráv došlých 12/III do 7 hod. Vypracovalo jej 2. oddělení Hlavního štábu. Ve VKPR jej obdrželi téhož dne o 9. hodině. J. Havelka, jehož úřadu VKPR podléhala, se s jeho obsahem seznámil v 11 hodin. Druhé oddělení v něm učinilo tento závěr: „Soustřeďování policejních jednotek a menší pohyby vojenských oddílů v pohraničí severní a jižní Moravy a jižních Čech mohou míti za účel i případný zásah za eventuálních komplikací”.

Druhý dokument nesl označení Zprávy došlé během 12/3. 1939. Původce byl shodný. Do VKPR se dostal ve 21.48 hod. téhož dne. J. Havelka jej četl nazítří. Závěry byly zformulovány takto: „Během 12. března došly z různých míst a různých pramenů zprávy, že již 11/3. došlo na severní Moravě a částečně i v Rakousku k posunům pohraničních posádek a přísunům vojenských jednotek, většinou motorizovaných, jež v nynějším ročním období lze těžko vykládati jako běžná cvičení. V pohybech bylo pokračováno i 12/3., v celém území Německa staví se policejní jednotky, jež již 12/3. mají určitou pohotovost”.

Na těchto dokument je velmi překvapující, že neobsahují žádnou zmínku, byť i jen v zastřené podobě, o Thümmelově varovné zprávě. Druhé oddělení ji mělo již od dopoledne 11. března k dispozici. Sami jeho důstojníci jí podle svých pozdějších svědectví přikládali klíčový význam. Hlavně ovšem vedoucí vládní činitelé nepokládali za nutné prezidenta republiky informovat o tak závažné věci. Důvody je zřejmě nutné hledat v již naznačených zájmech vlády a pak snad také v ohledu na prezidentův klid a zdravotní stav. S tím se ovšem střetává skutečnost, že E. Hácha odjížděl odpoledne 14. března 1939 do Berlína s předpokladem, že s říšským kancléřem bude hovořit o nové základně vzájemných vztahů po rozpadu Česko-slovenska. Šlo tedy o náročnou cestu i neméně závažný program, jenž kladl na hlavu státu značné fyzické a hlavně pak duševní nároky. Zatím vše nasvědčuje faktu, že prezident jel do Berlína neinformován o zjištěných německých záměrech.

Zvrat představ o průběhu návštěvy jej po přijetí kancléřem Hitlerem překvapil. Jak sám ale později uvedl, cestu, jejímž prostřednictvím vlastně seznal pravý stav věcí, pokládal i v té nejhorší situaci za výhodnější, než kdyby nečekaná akce německých vojsk způsobila ještě větší ponížení a velmi pravděpodobně i okamžité tragické následky. Tím, že se o německém vpádu dozvěděl alespoň s odstupem několika málo hodin, mohlo být zachováno, alespoň vnějškově, několik atributů státnosti.

Tato myšlenka E. Háchy nutně vyvolává otázku, jak by se tedy zachoval, pokud by znal nejvarovnější sdělení zejména z vojenských zdrojů. Nelze na ní odpovědět. Realita si vybrala jinou cestu. Celková situace byla taková, že i s těmi nejlepšími informacemi se příchod německých vojsk nedal odvrátit. Protest, na nějž by z hlediska mezinárodního mínění měl tehdy již fakticky český prezident právo, vyjádřen nebyl. Výrazně se později neohradila ani Beranova vláda. Syrová a tvrdá okupační realita ji zjevně a navzdory výstrahám osudově zaskočila.

Analyzovaná úloha zpravodajských informací v čase mezi Mnichovem a okupací českých zemí naznačuje mimo jiné, jak ve skutečnosti poklesl význam, vážnost a respekt k té části prezidentství, která souvisela s výkonem funkce vrchního velitele. Byl to vlastně odraz celkového pomnichovského poklesu této nejvyšší ústavní funkce. Dodejme ještě, že historie dokázala připravit tragickou ironii. Když E. Hácha informoval předsedu vlády R. Berana o brzkém začátku německé okupace, odvolával se právě na své vrchní velitelství nad brannou mocí, když důsažně žádal, aby v dané situaci nedošlo ke zbytečnému krveprolití.

Karel Straka

 

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha