Mezi čs. agenty působícími proti nacistům byl i letecký ředitel a barové dámy

Více než tři čtvrtě století byla jejich jména skryta. Dnes už víme, kdo v době předmnichovské krize získával důležité informace o nacistických vojenských plánech a akcích. Objevná studie na toto téma z pera historika VHÚ Praha Karla Straky právě vyšla ve čtvrtletníku Historie a vojenství 4/2012.

Materiál Karla Straky nese název „Agenturní síť čs. armády v Čechách a v Německu (1937–1938)“ a jeho součástí jsou i přehledy konkrétních spolupracovníků. Právě zde nalezne čtenář unikátní, poprvé zveřejněné údaje o tom, jací byli lidé-agenti, kteří pracovali pro československou vojenskou rozvědku. Po mnoha desítkách let je tak vrácena identita významné skupině osob, jejichž skrytá aktivita předznamenala otevřené střety druhé světové války.

Jde o několik stovek osob převážně německé národnosti, nejrůznějších povolání. Jsou zde řemeslníci (sklář, krejčí, truhlář, zámečník), lidé z oblasti obchodu (makléř, obchodní zástupce, reklamní agent) představitelé veřejné a státní sféry (bývalý poslanec, policejní úředník, zaměstnanec vojenských staveb, zaměstnanec drah), ale také lidé základních profesí: horník, zemědělec, šofér, tovární dělník, pekař, hostinský… Vedle nich najdeme i osoby z intelektuálních sfér: novináře (např. dopisovatel Prager Presse), hudebníky, učitele, konstruktéry, malíře i spisovatele. A pak je zde řada individuálních případů: bývalý obchodní ředitel letecké továrny Arado, tajný opozičník v NSDAP, továrník, soukromý detektiv, ale také tanečnice či barové dámy.

Agenti jsou zde uvedeni plným jménem, zachyceno je i jejich bydliště a také datum evidence. U některých je zmíněno, zda šlo o agenta-rezidenta, chodce, typaře atd. Zaznamenán je i fakt, zda měl dotyčný přímý kontakt na složky německé branné moci.

Směr Německo

Tabulkovému přehledu předchází rozsáhlá autorova stať. V jejím úvodu Karel Straka nastiňuje celkovou politickou situaci 20. a 30. let ve vztahu k čs. vojenskému zpravodajství. Ještě koncem 20. let byla německá oblast považována za „předvídatelnou“, Československo spoléhalo na mezinárodní kontrolní orgány a na mírové smlouvy, které udělily německé či rakouské armádě jen defenzivní charakter. O rostoucí aktivitě Reichswehru v Německu ovšem zpravodajství už od počátku 30. let vědělo.

Pokud jde o vývoj po roce 1933, tak Karel Straka píše: „Arm. gen. Jan Syrový, náčelník Hlavního štábu, se od roku 1931 opakovaně tázal nejvyšších ústavních činitelů, kde má ležet těžiště obrany státu. Československo nedisponovalo takovými silami, aby mohlo rovnocenně pokrýt veškeré úseky státních hranic s potenciálně rizikovými sousedy. K zásadním rozhodnutím došlo až v roce 1934. Hlavní strategickou operační základnou se staly české země, kam se nově přesunulo těžiště plánovacích prací. Za hlavního protivníka bylo uznáno Německo. Přibližně rok a půl dlouhé sledování vývoje nacismu nasvědčovalo tomu, že sousedé Německa by mohli být za relativně krátkou dobu vystaveni válečnému ohrožení.“

Inspiraci pro vytvoření fungujících zpravodajských orgánů nalezla československá strana například v Polsku, které už od konce první světové války mělo zkušenost s agenty pracujícími v německých oblastech. Straka dále zmiňuje: „Zpravodajští důstojníci … pracovali v konspirativních podmínkách. Kryla je změněná identita, fiktivní občanské povolání, falešné doklady a další náležitosti, jež je měly chránit před nežádoucí pozorností. Byly to primární zásady. Dodržovaly se též při organizační výstavbě dalších pracovišť tohoto typu. Šlo o naprostou nezbytnost, neboť působily v krajích s většinovým německým, později i dalším jinonárodním osídlením, což kladlo vysoké nároky na krytí proti cizím zpravodajským aktivitám.“

O zpravodajském systému autor píše: „Výzvědná střediska budovala jednak mírovou a jednak válečnou agenturní síť. Mírovou síť charakterizovala proměnlivost následkem ztrát, vlivem zacelování mezer a získávání nových členů. Válečná agenturní síť se budovala nezávisle na mírové. Aktivovat se měla v době válečného napětí, mobilizace a války. V souvislosti s ní se uplatňovala zvláštní specifika. Vyhledávaly se pro ni osoby, které vzhledem ke svému stavu či věku nepodléhaly branné povinnosti, neboť bylo nutné, aby v době napětí zůstávaly v oblasti svého bydliště nebo působiště, a aby měly možnost volnějšího pohybu. Do válečné sítě se zařazovaly i osoby získané pro spolupráci na území vlastního státu. Počítalo se s nimi, že po přechodu fronty rozvinou agenturní činnost. Zásadně byly z tohoto okruhu vyloučeny osoby příliš známé. V úvahu tudíž nepřipadali činitelé veřejného politického, společenského a kulturního života. Obzvlášť byli z možných tipů vyloučeni exponovaní čeští menšinoví pracovníci. V rámci agenturní sítě se rozlišovaly dvě základní kategorie osob. Jedni, označovaní všeobecně jako agenti, náleželi do zahraniční sítě. Druzí, vedení jako důvěrníci, pracovali nebo byli k dispozici na vlastním území.“

Jak bylo zmíněno, členové agenturní sítě se diferencovali na rezidenty, chodce, typaře a kurýry nebo také schránky. Rezidenti žili na území cizího státu a odtud podávali zprávy, chodci žili na území vlastního státu, odkud byli vysíláni do sousední země. Tady vedli pozorování a kontaktovali zdroje zpráv. Typaři (někdy byli nazýváni náhončí) vyhledávali osoby, které se ocitaly v takových podmínkách, jež poskytovaly naději, že se je podaří získat pro spolupráci. Schránky spolu s kurýry utvářely složitý systém přejímání a doručování zpráv, zpětně dostávali agenti pokyny od řídících orgánů.

Policista a ředitel

Straka se podrobněji věnuje i jednomu z článků celého řetězu, složení sítě Agenturního pátracího střediska I – Praha. K 1. červenci 1937 se v evidenci nacházelo 148 osob, rezidentů bylo zhruba 45% a chodců 32 %. Převládali aktivní dodavatelé zpráv. Rozmístění a hustota rezidentů byly na jaře 1938 tak dobré, že by se jim bezpochyby podařilo odhalit větší rozmístění německých jednotek a přípravy k útoku.

Protože náhlé vpády menších jednotek by zpravodajské síti mohly uniknout, stoupala role chodců. Ti byli ve srovnání s rezidenty pružnější a operativnější. Osvědčili se hlavně v době kolem anšlusu Rakouska na jaře 1938, kdy síť rezidentů neobstála kvůli nedořešeným a nepraktickým způsobům spojení.

Karel Straka například zmiňuje, že od agenta-chodce pocházela ze 7. března 1938 první ze dvou počátečních zpráv o nástupu německých vojsk v solnohradském pohraničí pro chystaný vpád do Rakouska. Šlo o výsledek soustavného pozorování německo-rakouského pomezí v době narůstající krize. Chodci, ať již řízení ústředím nebo výzvědnými středisky, měli na svém kontě od 11. do 25. března 1938 celkem 300 splněných úkolů. Všem agentům se navíc podařilo vyhnout zatčení.

Přínos a potenciál tajné agentury APS I dokumentují i dva její významní zástupci. Prvním byl někdejší příslušník Landespolizei a SA Rudolf Zahner, který u Pevnostního ženijního štábu 16 ve Weidenu pracoval jako písař u přednosty pobočky Abwehru. Čs. vojenskému zpravodajství se nabídl sám v listopadu 1936. Měl přístup k materiálům důvěrné a tajné povahy, z toho také vydatně těžil. V letech 1936–1938 například získal celé sady fotokopií přísně utajované dokumentace německé fortifikační výstavby v Bavorsku. Oceňován byl jako spolehlivý, hodnověrný a současně odvážný rezident. Důsledně dbal na svou bezpečnost a vše nasvědčuje i tomu, že až do rozbití Česko-Slovenska nebyl odhalen.

Zajímavý je druhý případ – bývalý stíhač z první světové války Otto Wolff. V roce 1935 byl nuceně přeložen do zálohy, protože se odmítl rozvést s manželkou židovského původu. Wolff pracoval na vysoce exponovaném místě obchodního ředitele letecké továrny Arado. Podnik sídlil ve Warnemünde v Německu, ale Wolff se usadil ve Vídni. Četné kontakty mezi vojáky, pracovníky Ministerstva letectví a osobami z průmyslových kruhů z něj činily velmi hodnotný zdroj. Ke spolupráci byl získán v listopadu 1937, když nedlouho předtím opustil post ředitele v Aradu. Čs. vojenské zpravodajství se rozhodl kontaktovat z vlastní vůle, a jak uvádí Karel Straka, motivem byl zřejmě očekávaný pokles životní úrovně. Snažil se ho tedy kompenzovat penězi získanými za vyzvědačství. Na zpravodajské činnosti se přitom podílela i jeho manželka.

Wolff zadané úkoly plnil přesně a také fundovaně, během prvních měsíců roku 1938 dodal 22 zpráv. Šlo hlavně o hlášení týkající se vojenské situace na území Rakouska, specializoval se na lokalizaci stanovišť štábů vyšších jednotek wehrmachtu. V běžné korespondenci používal tajný inkoust. Od června 1938 se ovšem neozval – patrně rozpoznal ještě bezpečnou míru svého počínání a své skryté práce dočasně zanechal.

Jestliže spolupráce některých agentů byla vedena především finančními důvody, jiní ji vnímali jako součást osobního boje s nacismem; motivace německých sociálních demokratů a komunistů měla přitom ideologický charakter. Jak píše v závěru Karel Straka, „vyskytly se dokonce případy, že někteří z agentů tohoto typu nepožadovali za své služby finanční odměnu, ale jen náhradu přímých výloh. (…) Ať již motivace ke spolupráci spočívala v čemkoliv, podstatné je, že tato smrtelně nebezpečná práce různou měrou poškozovala nacistickou totalitu a její branný potenciál.“

Celý materiál „Agenturní síť čs. armády v Čechách a v Německu (1937–1938)“ naleznete v čtvrletníku Historie a vojenství, číslo 4/2012. Jeden výtisk časopisu stojí 99 korun a je možné ho koupit v běžné distribuční síti tiskovin. K dostání je také v Armádním muzeu Žižkov v Praze 3.

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha