Mikuláš Doležal

Výtečný vojenský profesionál čs. armády, účastník prvního i druhého odboje, poslední velitele pražské Vysoké školy válečné.

 

Středoškolská studia absolvoval na reálném gymnáziu v Telči, maturitní zkoušku složil v červenci 1910. Poté se k dalšímu studiu zapsal na Českém vysokém učení technickém v Praze, kde studoval od podzimu 1910 strojní inženýrství. V létě 1913 složil první státní zkoušku. V říjnu 1913 narukoval jako jednoroční dobrovolník. V rakousko-uherské armádě absolvoval školu pro záložní důstojníky. Ihned po vypuknutí první světové války byl v srpnu 1914 nasazen na ruské frontě. Již v prosinci téhož roku ale padl do ruského zajetí, v němž zůstal až do května 1916.

Vlastenecké smýšlení bylo důvodem, proč se v prosinci 1915 přihlásil do čs. dobrovolnických jednotek. Bezvýsledné očekávání brzkého nasazení ho přiměla hledat alternativu. Našel ji v podobě 1. srbské dobrovolnické divize, formující se v Oděse, do níž vstoupil v květnu 1916 a prodělal s ní těžké boje v Dobrudži. Na konci téhož roku se rozhodl požádat o možnost přejít k čs. legiím. Od ledna 1917 sloužil u čs. záložních jednotek v Borispolu. V červnu se stal příslušníkem 4. čs. záložního praporu a pak 8. čs. střeleckého pluku. Jako důstojník zmíněného pluku se zúčastnil bojů za ústupu Ukrajinou. V bojích na Sibiři byl v říjnu 1918 u Tagilu zraněn. To měl již za sebou bojovou činnost proti bolševickým formacím na Urale. Krátce před svým zraněním dosáhl hodnosti kapitána. Civilní vzdělání technického směru a praxe velitele spojovací čety měly vliv na to, že od počátku r. 1919 řídil v Krasnojarsku telegrafní službu u velitelství 3. čs. střelecké divize.

Po návratu do vlasti vykonával od února 1920 službu jako pobočník J. S. Machara, tehdejšího generálního inspektora čs. vojsk v Praze. Důstojníkem čs. armády z povolání se stal na základě přihlášky, podané v říjnu předcházejícího roku. V říjnu 1920 se stal frekventantem III. kurzu školy generálního štábu v Praze. V r. 1920 založil rodinu s manželkou Olgou, s níž měl syna. Následně nastoupil další odborné vzdělávání, tentokrát jako posluchač II. ročníku Válečné školy v Praze. Po jejím absolvování byl od září 1922 zařazen do skupiny důstojníků generálního štábu. Po studiích na Válečné škole se stal členem štábu Zemského vojenského velitelství (ZVV) Brno. Z titulu přednosty řídil 1. (organizační) a 4. (etapní) oddělení. Na místě podnáčelníka štábu tohoto vyššího velitelství stanul v září 1923 již jako podplukovník generálního štábu. V říjnu 1926 změnil působiště, neboť do konce tohoto roku plnil povinnosti náčelníka štábu ZVV Košice. Po návratu do moravské metropole se stal s na počátku roku 1927 náčelníkem štábu ZVV Brno a byl jím až do počátku roku 1930. Ve výkonu funkce dosáhl v květnu 1928 hodnosti plukovníka generálního štábu.

Po řadové službě jej jeho vysoký profesionální kredit přivedl na nejvyšší úroveň armádního velení. V září 1931 byl prozatímně ustanoven I. zástupcem náčelníka Hlavního štábu čs. branné moci. Definitivně se jím stal na konci téhož roku a zůstal jím až do konce roku 1933. V červenci 1933 byl povýšen na brigádního generála. Po ukončení činnosti na Hlavním štábu byl přidělen k vyšším jednotkám, aby tak obohatil svou velitelskou praxi v řadové službě (9. pěší brigáda v Českých Budějovicích).

V souvislosti se změnami na nejvyšších stupních velení čs. branné moci se po odchodu div.gen. Vojtěcha Borise Luži z čela Vysoké školy válečné (VŠV) uvolnilo místo jejího velitele. Jeho nástupcem se stal právě M. Doležal, který do nové funkce nastoupil v září 1935. Zasloužil se o to, že VŠV dosahovala pod jeho velením skvělých výsledků. Vědeckou činnost ve vztahu k obraně státu M. Doležal podporoval i z pozice generálního sekretáře Vojenského ústavu vědeckého (VÚV). V něm navíc působil i jako hlavní a odpovědný redaktor Vojenských rozhledů, nejdůležitějšího vojenského vědeckého periodika v meziválečném Československu. Na počátku roku 1938 byl M. Doležal povýšen na divizního generála. Během krizového roku 1938 byl nejprve jmenován do čela Čs. vojenské mise pro Jugoslávii, která zůstávala ve Vyškově, a v říjnu 1938 velitelem VI. sboru se stanovištěm velitele v Soběslavi.

Po 15. březnu 1939 skončila v důsledku německé okupace Doležalova působnost v čele VŠV. Záhy se jako člen Ústředního vedení Obrany národa zapojil do protinacistického odboje. V jejích strukturách se snažil uplatnit organizační zkušenosti. Z toho důvodu budoval vlastní síť Obrany národa a podílel se také na tvorbě operačních směrnic. Div.gen. Bedřich Homola, jenž stál v čele Oblastního velitelství Obrany národa – Velká Praha, si jej v létě 1939 vybral jako svého zástupce. Po zatčení arm.gen. Josefa Bílého se B. Homola stal hlavním velícím činitelem nově vzniklého Ústředního vedení tzv. druhé garnitury Obrany národa. M. Doležal jej následoval opět jako zástupce s tím, že se zásadně rozšířila jeho územní pravomoc. Dříve se vztahovala na území Velké Prahy. Nyní i na ostatní části protektorátu. Doležalovi se dařilo unikat, a to až do 4. srpna 1941, kdy jej pražské Gestapo zatklo v jeho domě. Během věznění proti němu vyšetřovatelé Gestapa uplatňovali v řídící úřadovně gestapa brutální metody výslechů, k nimž byl dovážen z pankrácké vazební věznice. Doležalův osud se měl naplnit po příchody Reinharda Heydricha do Prahy a vyhlášení prvního stanného práva. Spolu s dalšími jej německý stanný soud v Praze odsoudil 1. října 1941 k trestu smrti.

M. Doležal, výtečný vojenský profesionál čs. armády a poslední velitele pražské VŠV, byl ve věku dvaapadesáti let zastřelen téhož dne v Praze-Ruzyni.

Karel Straka

 

PROJEKT 300 – 100 LET je jedním z příspěvků Vojenského historického ústavu Praha k letošnímu výročí sta let od vzniku samostatného Československa. Projekt představuje vojenské osobnosti, zbraně a události se vztahem k české historii zahrnující století 1918 – 2018.

 

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha