Miloslav Kašpar

 „Nejsme přeci žádní veteráni, ale legionáři!“ zdůrazňoval velmi často při nejrůznějších příležitostech generál Miloslav Kašpar. Bytostně totiž nesnášel, když ho a ostatní členy obce někdo označoval jako „veterány“…

 

Generála Miloslava Kašpara jsem poznal někdy v polovině roku 1999 na jedné z londýnských schůzí Československé obce legionářské v zahraničí. Poté jsem jej při této příležitosti až do roku 2003 vídal každý měsíc; navíc také na různých vzpomínkových akcích v Brookwoodu nebo v Cholmondeley. Vždy jsem obdivoval jeho – v nejlepším slova smyslu – vojácký postoj. I když mu tehdy bylo již přes pětaosmdesát let, dokázal ve stoje řídit schůze i více než hodinu. Charakteristické pro něj bylo, že nevynechal snad jedinou příležitost, aby případnému publiku didakticky nevysvětloval významné kapitoly z dějin československého prvního a druhého odboje. A často jsem slýchal také jeho zmíněnou výtku proti označení „veterán“.

Miloslav František Kašpar se narodil 12. února 1914 v Praze. V pátek 30. září 1932 „byl uznán dospělým, aby mohl býti zapsán jako řádný posluchač na vysokých školách technického směru,“ praví se na vysvědčení Státní československé reálky v Praze VII. Ve školním roce 1933/34 absolvoval abiturientský kurs při Čs. akademii obchodní v Praze. 23. května 1934 se nechal dobrovolně odvést na dva roky činné služby a nastoupil u pěšího pluku 6 v Olomouci. Na konci července byl převelen do Brna k pěšímu pluku 43. V letech 1935 až 1937 absolvoval vojenskou akademii v Hranicích. Miloslav Kašpar byl ale také výborným fotbalistou, dostal dokonce nabídku hrát za Spartu. Dal však přednost kariéře důstojníka… Ve chvílích volna si našel čas i k návštěvě Paříže, kde mimo jiné navštívil i proslulý bar Folies Bergèr a viděl představení Maurice Chevaliera a Josephiny Baker.

Během zářijové mobilizace v roce 1938 byl velitelem kulometné roty. „Za dobu od 23. 9. do 21. 11. 1938. Jako velitel kul. roty – velmi dobrý. Velmi starostlivý, velmi dobrý vliv na podřízené. Pezinok, 20. 11. 1938,“1 uvedl jeho nadřízený do kvalifikační listiny.

Již dva dny po německé okupaci, 17. března, odešel spolu s dalšími čtyřmi kamarády – Arnoštem Valentou, Karlem Pecinou, Karlem Šarapatkou a Karlem Karnetem – od svého pluku v Bratislavě přes oravskou Suchou Horu do Polska. O pět dní později se přihlásil u čs. vojenského atašé ve Varšavě, ale „pro nedostatek podpory a směrnic pro další činnost přijal nabídku polského hlavního štábu k zpravodajské činnosti proti Německu.“ Absolvoval krátké zpravodajské kursy v Katovicích a Sosnowieci a až do 27. srpna 1939, kdy naposledy překročil hranice, působil zpravodajsky na území bývalé vlasti. O dva dny později se prezentoval u čs. legionu v Krakově. 22. září byl se skupinou pplk. Ludvíka Svobody internován v SSSR, kde v různých táborech zůstal až do 12. dubna 1940, kdy nastoupil cestu

do Francie. Již 12. května připlul do Marseille. S pěším plukem 1 se jako velitel kulometné čety 12. kulometné roty zúčastnil ústupových bojů.

„Značné části vojáků 1. československé divize ve Francii se podařilo dostat zpět až do Agde nedaleko středomořského přístav Sete. Francouzská vojenská policie nás chtěla za každou cenu odzbrojit, protože nechtěli porušit podmínky příměří podepsaného s Němci, přesto se nám podařilo řadu pušek i kulometů nalodit a odpluli jsme do Anglie. Nalodili jsme se na egyptský parník pod britskou vlajkou, který přistál 30. června v Gibraltaru. Tam se nám podařilo dostat na osobní loď Viceroy of India, která doplula do jihoanglického přístavu Plymouth 7. července,“ vzpomínal M. Kašpar v roce 2000.

Z jihu Anglie dopravili unavené československé vojáky vlakem do tábora v Cholmondeley. „Stále jsme však měli na sobě již značně potrhané francouzské uniformy. I přes příslib nových britských uniforem, jsme museli defilovat před prezidentem Benešem 26. července v těch starých. Nové jsme dostali teprve během srpna, což jsme chtěli nějak oslavit. Tehdy přišel vojín dělostřelectva, sochař František Bělský, s nápadem vytvořit v Cholmondeley památník připomínající příchod československých vojáků do Británie. Dostal povolení od markýze z Cholmondeley a dokázal památník vytesat za neuvěřitelně krátkou dobu. Na den svatého Václava, 28. září 1940, jej mohl odhalit Jan Masaryk. Nikdy jsme Frantovi Bělskému nezapomněli, že jej dokázal tak rychle zhotovit.“

Počátkem roku 1941 začalo formování speciálních paraskupin. Byl to právě M. Kašpar, tehdy nadporučík, kdo zpravodajcům doporučil k přijetí do zvláštních oddílů dva muže, kteří později sehráli klíčovou roli při atentátu na Heydricha. „Majoru Janu Krčkovi jsem doporučil délesloužící četaře Josefa Gabčíka a Jana Kubiše. Byli to výborní vojáci a dobří kamarádi, kteří byli iniciativní a stateční již při francouzském tažení.“

V Británii absolvoval řadu kursů a válečných škol (např. kurs velitelů rot při Western Command, tříměsíční kurs pro zpravodajské důstojníky štábu v Intelligence Training Centre v Cambridgi nebo Junior Staff College v Oxfordu). V září 1944 měl převzít funkci hlavního styčného důstojníka na osvobozeném území Československa, ale jeho odjezd byl zmařen zákrokem několika komunistických poslanců. Na východ tak mohl odjet až počátkem března 1945, u 1. čs. armádního sboru zastával funkci zástupce velitele praporu. Po osvobození vlasti, od května do září, měl v Postoloprtech jako zpravodajský důstojník na starosti přípravy odsunu Němců. V říjnu jej povolali do III. ročníku Vysoké školy válečné, který ukončil s velmi dobrým prospěchem v červenci 1946. Od srpna na této škole přednášel taktiku pěchotního vojska.

„Vynikající důstojník všestranně odborně vzdělaný, s nadprůměrným všeobecným vzděláním a vědomostmi. Přesně myslí, má rozhled a přesný úsudek. V boji se rozhoduje rychle a provádí svá rozhodnutí důsledně, s bystrým pochopením všech okolností. Je houževnatý, tělesně velmi odolný, chrabrý a za všech okolností klidný, mužného vzhledu i jednání. Má výtečné jazykové znalosti a s oblibou studuje dějiny. Osvědčil se ve všech funkcích a bude velmi dobrým profesorem na Vysoké škole válečné. Je to osobnost, která – bude-li jí MNO dána příležitost – může se v budoucnu skvěle uplatniti v nejvyšších armádních funkcích,“ napsal o něm 1. srpna 1945 brigádní generál Oldřich Španiel.

O tři roky později se hodnocení jeho nadřízených diametrálně lišilo: „Mjr.gšt. Miloslav Kašpar projevil záporný poměr k lidově demokratickému řádu republiky tím, že před 1. 6. 1948 jako důstojník z povolání zběhl do ciziny,“ zapsal 26. června 1948 do kvalifikační listiny vedoucí profesor taktiky pěchoty (podpis nečitelný).

Komunisty neměl M. Kašpar nikdy v lásce a netajil se tím. Hned po 25. únoru 1948 dostal rozkaz nastoupit dovolenou s čekaným. „Tedy vlastně před vyhazovem. Věděl jsem, že musím pryč.“ Nejprve odletěla do Británie jeho manželka Paulette (seznámili se již v prvních letech války v Leamington Spa, vzali se roku 1944), pár dnů po ní uprchl přes Šumavu také on. Do Spojeného království se dostal koncem července. Záhy začal pracovat pro francouzskou a britskou zpravodajskou službu i pro Československý zpravodajský úřad (CIO), který byl nejprve partnerem, později součástí britské MI 6. Působil pro ně v Evropě i ve Středomoří a na Blízkém východě (v Bejrútu vystupoval pod krycím jménem Miles Kingdon jako pracovník Skyways Airways) do roku 1958. Poté až do odchodu do důchodu v roce 1979 pracoval v soukromé firmě.

Aktivně se také zapojil do činnosti Československé obce legionářské v zahraničí, v roce 1981 byl jednomyslně zvolen jejím předsedou. Často přispíval rovněž do legionářského časopisu Osvobození, v roce 1952 mu česky i anglicky vyšla útlá publikace Proč bez sudetských Němců.

Nikdy se nesmířil s komunistickým režimem vládnoucím v Československu a zejména se sovětskou okupací v srpnu 1968. Proti ní vedl řadu demonstrací před budovou čs. velvyslanectví v Londýně. V druhé polovině osmdesátých let minulého století spolu Josefem Buršíkem, Hrdinou Sovětského svazu, který žil rovněž ve Spojeném království, napsal prvnímu tajemníku KSSS Michailu Gorbačovovi dopis, v němž ho žádali o navrácení Zakarpatské Ukrajiny k Československu. Měli podporu britského ministra zahraničí Geoffreyho Howea, ale ze sovětské strany se odpovědi nedočkali…

V roce 1990 byl plně rehabilitován a 9. června 1994 jej prezident Václav Havel jmenoval do hodnosti generálmajora v.v. Miloslav František Kašpar zemřel 4. listopadu 2009 v Oxfordshiru. Rozsáhlý nekrolog tehdy publikoval britský list The Daily Telegraph.

Jaroslav Beránek

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha