Muzea dějin 20. století ve Varšavě

Jen málokteré město je tak prostoupené dějinami 2. světové války jako Varšava. A to přesto, nebo právě proto, že ta dnešní má s tou, která zde stávala na přelomu 30. a 40. let minulého století jen velmi málo společného. Následující text historika Vojenského historického ústavu Praha Jiřího Plachého vám přiblíží některé z významných muzejních institucí, které návštěvníkům polského hlavního města zprostředkovávají polskou minulost 20. století, především tu válečnou.

 

Na sovětsky koncipovaných bulvárech širšího centra, poznamenaných po architektonické stránce vrcholnou „sorelou“ 50. let i pozdějším „panelákovým“ stylem následujících dekád, narazíme doslova na každém kroku na nespočet pomníků a pamětních desek, připomínajících akce polského odboje, úspěšné i neúspěšné boje jednotek Zemské armády během léta a podzimu 1944, německá zvěrstva na polském civilním obyvatelstvu, nebo tragický osud občanů židovského původu.

Na chodnících jsou např. velmi pečlivě vyznačena místa, kudy vedla zeď varšavského ghetta, doplňkem řady parků je často pomník věnovaný některému bojišti moderní historie, na němž se vyznamenali polští vojáci (např. pomník bitvy u Monte Cassina před parkem Krasińskich, na dohled od něj stojící pomník generála Anderse, pomník 1. polské obrněné divize generála Maczka na náměstí Invalidů, nebo velkolepý pomník Varšavského povstání 1944 na náměstí Krasińskich a další). Konec konců – na rozdíl od Prahy je i po válce obnovený hrob polského Neznámého vojína z roku 1925 přímo v centru města – na rozhraní náměstí Józefa Piłsudského a Saské zahrady (tedy parku).

Zájemce o moderní polskou historii, který zatouží zážitek z varšavských ulic prohloubit návštěvou některé moderním dějinám věnované vědecko-muzejní instituce, pak většinou zamíří do fenomenálního Muzea Varšavského povstání ve čtvrti Wola, jehož expozicím byla na stránkách Historie a vojenství věnována pozornost v roce 2012. Relativně novou možností je Muzeum dějin polských Židů „Polin“ (Muzeum Historii Żydów Polskich POLIN), které bylo otevřeno roku 2014 a sídlí ve velkolepé a po architektonické stránce velmi vysoce hodnocené budově na náměstí Willyho Brandta. Projekt se realizoval více než 20 let, od roku 1993.

Na rozlehlou expozici je nejlepší si vyčlenit pokud možno celý den. Představuje-li Muzeum Varšavského povstání muzejní instituci 21. století, Polin tyto hranice ještě překonává. Přibližuje tisíciletou historii polských Židů výhradně interaktivním způsobem. Návštěvník je zcela vtažen do děje. Může putovat s Ibráhímem ibn Jákúbem, židovským kupcem z Pyrenejského poloostrova, který v 10. století podnikl velkou cestu po střední Evropě a sepsal z ní zprávu, která obsahuje např. první popis Prahy, o několik místností dál na sebe může vzít identitu židovského obyvatele rakouského, pruského, nebo ruského záboru po třetím dělení Polska, zúčastnit se návštěvy významného učence přímo ve třídě venkovské židovské školy 19. století, uvažovat o vystěhování do USA, navštívit věrnou repliku dřevěné synagogy, která je v reálné velikosti vestavěna přímo do expozice, nebo projít ulicí židovské čtvrti z počátku 20. století. Příznačné je, že expozice neobsahuje téměř žádné „klasické“ dokumenty nebo trojrozměrné předměty. Většina je vytvořena virtuálně – velmi působivou digitální animací dobových obrázků a fotografií.

Velký prostor je v muzeu věnován samozřejmě dějinám 20. století – životu Židů v meziválečném Polsku, podílu na jeho vzestupu v oblasti vědy, kultury, politiky, sionismu i problematice antisemitismu. A pak samozřejmě holocaustu. Připomenuta je i (často zapomínaná) snaha polského exilového státu a odboje o záchranu svých občanů židovského původu, ale také poválečné pogromy a vlna antisemitismu ve státech nacházejících se pod hegemonií Sovětského svazu (v této souvislosti je jedna z informačních tabulí věnována procesu s „Protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského a spol.“). Expozice, která vznikala s podporou řady institucí i jednotlivců nejen z Polska, ale především z USA, SRN, Velké Británie, Kanady, Švédska, Izraele a zemí Beneluxu, je dovedena až do dnešních dnů. Většina polských musejí má jeden den v týdnu volný vstup – v Polinu je to čtvrtek, což je při vstupném ve výši 30 zlotých (přes 180 Kč) dobré vědět.

 

Poznání segmentů

Kromě těchto gigantů je však ve Varšavě celá řada dalších muzeí, která návštěvníkům zprostředkují poznání specializovaných segmentů polských moderních dějin. Za návštěvu rozhodně stojí Muzeum polského vojska (Muzeum Wojska Polskiego), resp. jeho hlavní expozice na ulici Aleje Jerozolimskie. Muzeum má několik stálých expozic, z nichž jedna je věnována dějinám středověku a raného novověku, zbytek pak dějinám novověku. Právě při jejich prohlídce si uvědomíme, nakolik jsou osudy Čechů a Poláků v 19. a 20. století rozdílné. Zatímco v našem prostředí je od poloviny 19. století vnímán jako nepřítel na život a na smrt Němec, resp. německý Rakušan a jako vzdálený ochránce českého národa (značně idealizované) Rusko, u Poláků je to v podstatě naopak. Především po porážce Lednového povstání v letech 1863/1864, kdy ze strany carského režimu následovaly kruté sankce, je Rusko Poláky vnímáno jako nejnebezpečnější protivník. Naproti tomu Haličské království, které bylo součástí Předlitavska, poskytovalo polskému národnímu hnutí až do rozpadu rakousko-uherské monarchie největší míru svobody.

Od poloviny června 2016 do konce ledna 2017 zde byla k vidění dočasná výstava Tobruk, v jejímž rámci byly vystaveny i trojrozměrné předměty zapůjčené ze sbírek Vojenského historického ústavu Praha (např. britská tropická uniforma plk. Karla Klapálka). V předsálí této výstavy pak byla v prosinci 2016 otevřena expozice věnovaná pobytu Andersových vojáků v SSSR v letech 1941–1942 nazvaná příznačně „V nelidské zemi…“ (Na nieludzkiej ziemi…). O patro níž pak můžeme navštívit nedávno otevřenou expozici věnovanou 1. světové válce. Tu je možná návštěvníkům jen doporučit – jestliže stálá expozice 2. světové války byla budována zřejmě krátce po pádu komunismu a je pojata „tradičně“, prvoválečná výstava otevřená před nedávnem je již pojata v modernějším duchu.

Cesty polských vojáků se v 1. světové válce ubíraly opět mnohem klikatějšími cestami, než vojáků našich, před nimiž stálo v podstatě jednoduché rozhodnutí, zda vstoupit do legií, nebo ne. (Sám Józef Piłsudský stál v letech 1914–1916 v rakousko-uherských službách, první „nezávislý“ polský stát byl vyhlášen z vůle centrálních mocností již 5. listopadu 1916 a Piłsudský začal polskou politiku orientovat na Dohodu teprve v létě 1917, za což byl Němci až do listopadu 1918 vězněn.) Přímo před muzeem je vystavena také sbírka vojenské techniky, která však sestává především z výzbroje sovětské provenience, používané Polskou lidovou armádou v době Varšavské smlouvy. Lépe vybavené (ovšem opět převážně poválečnou technikou) by mělo být Muzeum vojenské techniky v Citadele (viz níže).

Nedaleko odtud v Długe ulici (naproti monumentálnímu pomníku Varšavského povstání) se nachází katedrála polského vojenského ordinariátu. V jeho podzemí je od roku 2010 umístěno muzeum polské vojenské duchovní služby (Muzeum Ordynariatu Polowego), které je pobočkou Varšavského muzea. Poměrně malá, ale mimořádně zajímavá expozice návštěvníkům přibližuje složku polské armády, která má u našich severních sousedů tradičně významnou roli. Tomu odpovídaly např. i ztráty duchovní služby za 2. světové války (22 polních kaplanů padlo v září 1939, 40 zahynulo v nacistických a 42 v sovětských koncentračních táborech, 40 padlo ve Varšavském povstání, 70 strávilo válku v zajetí, 40 sloužilo v Polské armádě na Západě a 53 v Berlingových jednotkách v SSSR). Kontinuita duchovní služby se na rozdíl od jiných zemí Varšavské smlouvy nepřerušila ani v době „lidového“ Polska.

Zájemcům o konstituování a novodobého polského státu lze doporučit muzeum Nezávislosti (Muzeum Niepodłegośći) v alejích Solidarity. Také zdejší stálá expozice nazvaná „Polonia Restituta“ potěší svým pojetím (ale i obsahem) spíše konzervativně orientovaného návštěvníka. Vyhraněná doba let 1918–1921 je zde zachycena optikou a výkladovými prostředky meziválečné polské historiografie, a to samozřejmě včetně bojů o Těšínsko v lednu 1919. Na druhou stranu, lze zde spatřit řadu unikátních dokumentů a fotografií, které u nás nejsou běžně k zhlédnutí. Většinou je v muzeu k vidění ještě několik dalších dočasných výstav (v současné době např. o dějinách polského státního znaku „Z Orłem Białym przez wieki“). Mimochodem, že je zde Těšínsko prezentováno, jako ztracené polské území není zas až tak překvapivé – mnohem víc šokující je však najít stejný údaj i v tak úzkostlivě korektní instituci jako je Polin.

Na severním okraji širšího centra Varšavy, ve čtvrti Żoliborz, leží pevnost „Cytadela“, postavená carem Mikulášem I. ve 30. letech 19. století. Již nedlouho po svém vzniku nechvalně proslula především jako vězení pro polské vlastenecké disidenty. „X. pavilon“ naplnily tisíce polských vězňů především po porážce polského povstání z let 1863–1864. Z jedné z cel byl odtud na popravu vyveden 5. srpna 1864 např. vůdce povstání (používající po starořímském zvyku titulu „diktátor“) generál Romuald Traugutt. Bez přehánění lze konstatovat, že každý, kdo v polských dějinách tohoto období něco znamenal, zde strávil alespoň nějaký čas. Již několikrát zmíněným Józefem Piłsudským počínaje a Felixem Dzeržinským konče. Piłsudský zde byl mimochodem vězněn v letech 1900–1901, jako mladý radikální socialista. V Citadele se nachází Muzeum X. pavilonu (Muzeum pavilonu X), které je součástí již zmíněného Muzea nezávislosti. Návštěvník si může projít pietně renovované a velmi působivé cely známých osobností a navštívit např. ojedinělou výstavu obrazů z vyhnanství polského romantického malíře Aleksandra Sochaczewského (1843–1923).

 

Katyňské muzeum

Ale zpět k dějinám 2. světové války. Na jižní straně Citadely je ve zrenovovaném fortu od září 2015 nově otevřené Katyňské muzeum (Muzeum Katyńskie). Jeho návštěva je velmi silným zážitkem a muzeum je pojato v podstatě trochu jako poutní místo. Přesto je stejně jako Polin a Muzeum Varšavského povstání koncipováno moderně. Návštěvník zde spolu se zavražděnými Poláky projde pomyslnou cestou, během níž se dozví řadu otřesných faktů o katyňské vraždě, ale i o tom, jak je připomínána v dnešním světě. Např. mimo území Polska je celkem 18 „katyňských“ pomníků. Přestože mezi zavražděnými bylo několik set čs. občanů z Těšínska, ale i příslušníků české menšiny v Polsku, žádný z nich nestojí na území dnešní ČR…

V dalším patře muzea si návštěvník může si prohlédnout řady vitrín, v nichž jsou drobné předměty: brýle, křížky, polské mince, vojenské knoflíky, zápisníčky, ale např. také malé fotografie Marlene Dietrich, nebo Brigitte Helm, které měli po kapsách polští vojáci, a které jejich vrazi díky „návalu práce“ přehlédli (a které o několik let později přispěly k jejich odhalení). Takto nalezených předmětů je zde vystaveno na 5,5 tisíce. Cesta expozicí nás nakonec zavede ven k epitafu, na němž jsou vytesána jména tisíců obětí.

Výčet muzeí a míst, které stojí za to ve Varšavě navštívit, tím rozhodně nekončí. Závěrem jen zmiňme např. Mauzoleum boje a mučednictví (Mauzoleum Walki i Męczeństwa), v jediné zachované budově nacistické věznice v ulici Jana Szucha č. 25, jeho „komunistický“ pandán, kterým je Muzeum věznice Pawiak (Muzeum Więzienia Pawiak) a další.

Jiří Plachý

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha