Na konci dubna 1950 začala nejhvězdnější hodina rudohvězdného generála

Jméno Alexeje Čepičky je známé nejen těm pamětníkům, kteří ho zažili ve funkci ministra národní obrany v padesátých letech, ale i mnohým mladším, kteří si jeho jméno spojují například s lidovým románem Černí baroni. Čepičkova armádní éra začala 25. dubna 1950.

Gottwaldův zeť a ministr národní obrany byl jedním ze symbolů komunistického režimu padesátých let. Svojí nezměrnou ctižádostivostí se vypracoval až na druhého nejmocnějšího člověka ve státě, jehož se mnohdy báli i „zasloužilí“ členové strany.

Aluša, jak mu doma říkali, pocházel ze skromných poměrů. Narodil se 18. srpna 1910 v Kroměříži, otec byl poštovním zřízencem a matka zprostředkovávala služebné do domácností kroměřížských měšťanů. Již na střední škole na sebe upozornil, jako předseda kroměřížského kulturně-osvětového spolku Milíč. V devatenácti letech odešel studovat práva do Prahy, kde se seznámil s komunistickým hnutím. V roce 1929 se stal členem KSČ a působil i v řadách Komunistického svazu studentů.

V té době ovšem nepatřil ke komunistům oddaným straně tělem i duší. Měl spíše pověst bohéma, kterou sám horlivě pěstoval. Ještě v padesátých letech někteří vysocí straničtí aparátčíci vzpomínali, jak si zamlada často půjčoval a zřídka své dluhy splácel. Po skončení studií ve druhé polovině třicátých let nastoupil jako advokátní koncipient do Ostravy. Tam byl také v roce 1942 zatčen gestapem za odbojovou činnost. V souvislosti s jeho zatčením se po válce dlouho udrželo přesvědčení o spolupráci s gestapem. Ovšem to se nepodařilo ani potvrdit ani vyvrátit.

Po skončení výslechů byl odeslán do koncentračního tábora v Osvětimi, konec války zastihl Čepičku v koncentračním táboře Buchenwald. Dochovaná svědectví o jeho pobytu v těchto koncentračních táborech se diametrálně odlišují. V jedněch je líčen jako dobrý Čech a komunista, jenž neváhal riskovat v zájmu svých spoluvězňů. Jiní naopak tvrdili, že se staral jenom sám o sebe nebo dokonce spolupracoval s vedením tábora a udával spoluvězně. Při následném ověřování se vždy ukázalo, že šlo o pomluvu.

V květnu 1945 se vrátil z Buchenwaldu do Kroměříže a ihned se zapojil do poválečné obnovy města. Stal se členem městského revolučního národního výboru a záhy byl jmenován jeho předsedou. V ní se také hned projevil jeho později proslulý sklon k přijímání rázných a radikálních řešení.

Po volbách v roce 1946 se stal poslancem Ústavodárného Národního shromáždění za Komunistickou stranu Československa (KSČ). Během svého poslancování se pravděpodobně zapletl do tzv. krčmaňské aféry v roce 1947, ale oficiálně mu nebylo nic dokázáno. V té době již Sbor národní bezpečnosti do značné míry ovládala KSČ prostřednictvím ministra vnitra V. Noska. V prosinci téhož roku se Čepička stal ministrem vnitřního obchodu a opět se rázně ujal nové funkce, podobně jako v Kroměříži. Vyhlásil válku všem „keťasům“, kteří se rozhodli „šmelit“ s tehdy vysoce nedostatkovým textilem.

Alexej Čepička patřil ve straně k těm nedočkavým, kteří požadovali co nejrychlejší převzetí moci v Československu. Dočkal se za vládní krize v únoru 1948 a aktivně se do ní zapojil. Stal se členem komise, jež měla jednat s ostatními stranami a hledat v nich otevřené i skryté spojence. Podílel se také na organizování ustavující schůze Ústředního akčního výboru Národní fronty (ÚAV NF). Zasloužil se rovněž svým nekompromisním postupem o to, že se zmíněné schůze zúčastnil ministr národní obrany armádní generál Ludvík Svoboda spolu s generály Bohumilem Bočkem a Karlem Klapálkem.

Ve vládě „obrozené Národní fronty“, jmenované Gottwaldem 25. února 1948, se ocitl na postu ministra spravedlnosti. Ve svém novém úřadě si počínal stejně energicky jako na předchozích pozicích. Provedl rozsáhlou čistku ministerských úředníků a za jeho funkčního období byla přijata řada zákonů, které dovolovaly komunistům zavést v Československu státní teror.

 

Na vrcholu

Cestu na vrchol politické moci mu však umožnil až úřad ministra národní obrany. Stal se jím 25. dubna 1950. Nahradil generála Ludvíka Svobodu, jenž neměl plnou důvěru sovětského generálního štábu ani Stalinovu. Jeho další setrvání ve funkci vážně ohrožovalo výstavbu československé armády po vzoru Sovětské armády. Sověti se zdráhali předávat svému spojenci některé důvěrné informace, vázla dodávka vojenského materiálu, případně jeho licenční výroba a mnohé další věci. Naopak Gottwaldův zeť se zdál Sovětům přijatelný.

Hned po svém nástupu Čepička oznámil, že styl práce bude naprosto odlišný od jeho předchůdce L. Svobody. Začal se věnovat „kádrům“. Na tři desítky generálů dal sledovat a některé z nich donutil odejít. Na vysoké armádní funkce byli dosazení spolehliví komunisté. Náčelníkem Generálního štábu byl jmenován Jaroslav Procházka, náměstky ministra byli další kovaní komunisté Bedřich Reicin, Čeněk Hruška a dosavadní velvyslanec v Moskvě Bohuslav Laštovička.

Vedle personálních změn probíhaly také strukturální změny uvnitř armády. Na zasedání Nejvyšší rady obrany státu ze září 1950 padlo rozhodnutí o urychlení výstavby armády, jehož součástí mělo být zvýšení mírového stavu z necelých 170 na skoro 215 tisíc mužů, posílení bojových útvarů na západní hranici Československa a všestranné zlepšení jejího materiálního zajištění. O dva měsíce později poradní orgán ministra přijal rozhodnutí, že mírový stav armády se zvýší na 250 tisíc mužů a v době války na 700 tisíc. V souvislosti s tím proběhla rozsáhlá redislokace vojenských útvarů směrem k západní hranici státu. Došlo k novému teritoriálnímu rozdělení Československa, vznikly dva vojenské okruhy.

Čepička zásadně změnil dosavadní strukturu ministerstva a Hlavního štábu. Odbory a oddělení byly zrušeny a vznikly po sovětském vzoru správy – tento model s dílčími změnami přetrval až do pádu komunistického režimu v roce 1989. V armádě byly zavedeny nové základní řády a předpisy, které vycházely ze sovětských řádů nebo je dokonce pouze kopírovaly. V armádě vznikl stranicko-politický aparát, jímž si komunistická strana zaručovala dohled a kontrolu nad armádou i na nejnižších velitelských stupních.

Čepička rovněž pozval do československé armády větší počet sovětských poradců, kteří dohlíželi a svými radami pomáhali provádět výše zmíněné změny. Urychlení tohoto procesu nastalo v roce 1951 po setkání Čepičky se Stalinem na poradě představitelů lidově demokratických států v Moskvě. Stalin zde předestřel své přesvědčení, že ke střetu se Západem dojde nejpozději do tří let, proto bylo potřeba urychlit výstavbu velkých armád sovětských satelitů. Stalin osobně pověřil Čepičku úkolem učinit československou armádu plně bojeschopnou do konce roku 1953.

Za tím účelem vybudoval Alexej Čepička ohromný vojensko-průmyslový komplex, který měl vyzbrojit a vystrojit téměř milionovou válečnou armádu. Do armády přicházely nové typy moderních zbraní a zároveň se snižovala jejich různorodost. Rozjela se licenční výroba tankové a obrněné techniky, ovšem její výroba do poloviny padesátých let nestačila plně pokrýt požadavky armády. Bylo zavedeno nové hodnostní označení kopírující sovětský model. Uniformy modifikované na počátku padesátých let převzaly mnoho sovětských vlivů. Vojáci československé armády se i na venek více přibližovali svému „velkému“ vzoru Sovětské armádě.

Armáda se však také podílela na politických represích komunistické režimu formou pracovních jednotek, Pomocných technických praporů, do kterých byli povoláváni lidé nepřátelští vůči lidově demokratickému zřízení. Nicméně novému ministrovi se fakticky podařilo splnit Stalinův požadavek a československá armáda byla víceméně připravená na možný světový konflikt.

Avšak již v následujícím roce byly do armády přijaty některé nové sovětské vojenské řády, které již zohledňovaly vedení bojových operací za použití zbraní hromadného ničení. Tím dosavadní technika a výcvik rázem zastaraly. Oběti lidské a hospodářské přišly vniveč.

 

Pád mocného muže

Po úmrtí K. Gottwalda a J. V. Stalina se změnilo i zdánlivě neochvějné postavení Alexeje Čepičky. První signály se již objevily na X. sjezdu KSČ, na němž došlo k ostré výměně názorů mezi Čepičkou a novým sovětským vládcem N. S. Chruščovem. Ránu jeho politické kariéře zasadil XX. sjezd KSSS konaný v roce 1956, na něm Chruščov poprvé ve svém tajném referátu vyslovil kritiku kultu osobnosti. Přehodnocení stalinské praxe včetně politických procesů znamenalo, že dříve či později bude z minulých zločinů vyvozována odpovědnost. Obětním beránkem byl nakonec zvolen právě Alexej Čepička. Nepomohla ani jeho sebekritika, kterou jako řádný voják strany podstoupil. Po jednáních politbyra ÚV KSČ přestal být 20. dubna 1956 jeho členem a o pět dní na to předal „své“ ministerstvo generálu Bohumíru Lomskému. Po té byl stranickými orgány „uklizen“ do funkce předsedy Státního úřadu pro vynálezy a normalizaci.

Další pád přišel v roce 1958, byl zbaven členství v ÚV předsedy úřadu pro vynálezy. O rok později pak požádal o odchod do invalidního důchodu. V té době ho již skoro tři roky na příkaz nejvyšších stranických představitelů sledovala StB. Ponížení bylo dokonáno v roce 1963 na základě výsledků šetření rehabilitační komise ÚV KSČ, tzv. Kolderova, ve kterých Čepička figuroval jako hlavní viník nezákonností komunistické diktatury první poloviny padesátých let. Jako jediný byl potom postižen alespoň nejvyšším stranickým trestem – vyloučením z KSČ. Dalších sedmadvacet let prožil v ústraní v invalidním důchodu. Zemřel 30. září 1990.

Jan Šach

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha