Čepicové odznaky a drobná patriotika

Ačkoliv vojenství novověku a dějin nejnovějších vedlo skrze stejnokroje k unifikaci vzhledu vojáků, přece jen nikdy zcela nepotlačilo přirozenou lidskou tendenci k ozdobení oděvu a alespoň nepatrnému zdůraznění vlastní individuality. Ideálním prostředkem k tomu byly drobné odznaky, které se daly snadno umístit (a v případě nutnosti též snadno sejmout) na stejnokroj či jeho součást, což bývala mnohdy pokrývka hlavy. Tato praxe nebyla nijak nová a v kontextu historického vývoje ani výjimečná.

 

Ve středověku a raném novověku bylo běžné nosit na oděvu – plášti, kabátci či pokrývce hlavy – kovové odznaky převážně nábožensko-spirituálního či magického charakteru. Nejvíce zastoupené zde byly tzv. poutnické odznaky, které bylo možné získat za drobný poplatek po vykonání pouti v cílovém poutním místě.

Podobně bylo možné obdobné odznáčky zakoupit na různých dalších kultovních místech, u významných chrámů či v klášterech. Takovéto odznaky měly zpravidla podobu světců a světic či jejich atributů jakožto specifických patronů ve vztahu ke konkrétním profesím, léčení nemocí a ve vztahu k daným poutním lokalitám.

Veřejně nošené odznaky tohoto druhu v sobě kombinovaly ozdobnou funkci s funkcí kulturně společenskou, při níž zdůrazňovaly zbožnost nositele a fungovaly též jako určitý druh suvenýru. Zároveň jim bývala přisuzována i určitá ochranná či pomocná síla jako magickým amuletům, a to i v případě (nebo naopak právě proto), že se motivy nestávaly světice a světci, ale mýtičtí tvorové, nestvůry či démoni a ďáblové.

Vedle těchto odznaků existovaly další, pro něž bychom dnes asi nedokázali najít přesné přirovnání, neboť funkčně stály někde mezi znaky politických stran a vojenskými rozlišovacími odznaky. Tyto odznaky veřejně hlásaly politickou, respektive vojenskopolitickou příslušnost nositele k cechu, městu, střeleckému spolku či ke konkrétní světské nebo církevní feudální vrchnosti, jíž byl vázán službou.

Poslední skupinu pak tvoří odznaky se sexuální symbolikou, jejichž účel není dodnes vždy spolehlivě vysvětlen a obvykle bývají interpretovány jako ochranné, magické či posměšné. Většina obdobných odznaků se odlévala z nejlacinějších dostupných materiálů, tedy z olova nebo cínu, ačkoliv pro zámožnější jedince a příslušníky společenských elit se zhotovovaly i exempláře z drahých kovů.

 

Za Rakouska

V novodobých dějinách, přesněji ve druhé polovině 19. století, se nošení odznaků v rámci rakousko-uherské monarchie opět dostávalo do popředí společenského zájmu. Podobně jako již v minulosti byly žádané odznaky, vyjadřující příslušnost k určitým organizacím či sdružením, jakými byly například veteránské spolky a spolky ostrostřelců. K nim však záhy přibyly odznaky nové, vydávané při významných politicko-společenských událostech, jakými byly například sňatky příslušníků panovnického domu a jubilea vlády císaře Františka Josefa I. v letech 1898 a 1908.

Také na prahu první světové války a v jejím průběhu bychom napříč Evropou našli bezpočet odznaků, jimiž vojáci i civilisté zdobily své oděvy či pokrývky hlavy. Ponecháme-li stranou standardizované vojenské čepicové odznaky, které měly rozlišovací funkci pro jednotlivé druhy vojska, zůstane nám značně objemnější skupina odznaků pamětního a patriotického charakteru, z nichž mnohé nejsou dodnes prozkoumané a podrobněji zpracované. S ohledem na omezené možnosti a rozsah tohoto příspěvku se proto zaměříme pouze na odznaky rakousko-uherské provenience, třebaže patriotika ve formě odznaků byla produkována i v jiných státech včetně dohodových mocností.

Odznaky související s první světovou válkou se v Rakousko-Uhersku začaly objevovat již od počátku tohoto celosvětového konfliktu. Jejich vznik a rozšíření byly zcela spontánní, a to jak v prostředí armády, tak mezi civilisty. Úřady a armádní velení si dobře uvědomovaly psychologický význam těchto patriotických aktivit a nijak jim nebránily.

V armádě se čepicové odznaky (Kappenembleme / Kappenabzeichen) zpravidla kupovaly za drobný obnos přímo v kantýnách a jejich nošení bylo oficiálně vymezeno na pravou stranu čepice. Souhrnně lze všechny tyto čepicové odznaky charakterizovat jako pamětní, nicméně i tak je možné provést jejich další dělení do několika skupin z hlediska tematického.

První skupinu představují odznaky osobností, oslavující jednotlivé velitele rakousko-uherské armády či samotného císaře Františka Josefa I., v některých případech v duchu hesla „viribus unitis“ (spojenými silami) též v dvojportrétu s německým císařem Vilémem II.

Druhou skupinu odznaků tvořily ty, které odkazovaly na jednotlivá vojenská tělesa a jejich dílčí organizační celky – armádní uskupení, divize, pluky či prapory. V tomto ohledu se čepicové odznaky tematicky zaměřovaly také na jednotlivé složky vojska, pěchotu, jezdectvo, letectvo, zeměbranu a v hojné míře na dělostřelectvo.

Další skupina odznaků byla věnována frontám, konkrétním válečným událostem a operacím, tažením a bitvám. Specifickou skupinu pak představovaly odznaky s vánoční tématikou, vydávané v individuálním provedení k jednotlivým letům války. Jednotícím prvkem těchto odznaků byla v mnoha případech jedlová větévka, někdy také hořící svíčka či přímo vánoční stromek.

Poslední skupina čepicových odznaků byla zastoupena exempláři, které použitou symbolikou odkazovaly na činnost Červeného kříže, respektive na pomoc jako takovou, věnovanou raněným, nemocným a invalidům. Zcela specifickou skupinou jsou pak odznaky, které svým ztvárněním kritizují či parodují a zesměšňují protivníky centrálních mocností. Poměrně běžné bylo také kombinování několika různých tematický prvků v jednom odznaku, například symboliku konkrétního pluku ve vztahu k významné vojenské operaci, které se tento útvar zúčastnil.

 

Civilní sféra

Čepicové, popřípadě klopové odznaky byly rozšířené i mezi civilisty. V civilním sektoru je třeba je řadit do větší rodiny tzv. patriotik, tedy drobných upomínkových předmětů či předmětů denní potřeby s vlasteneckou tématikou. Jak již bylo zmíněno, tradice obdobných odznaků existovala již od druhé poloviny 19. století, kdy ji doslova živily významné společensko-politické události a klíčová byla v tomto ohledu především obě výročí 50 a 60 let vlády Františka Josefa I. v letech 1898 a 1908. V tomto konkrétním případě sehrával důležitou roli i fakt, že velká část obyvatel monarchie ani nezažila na trůně jinou osobu než Františka Josefa I.

K těmto odznakům bychom mohli přiřadit rovněž odznaky připomínající a oslavující rakousko-uherské spojenectví s Německým císařstvím nebo Osmanskou říší či Bulharským carstvím, případně personifikované portréty vládnoucích panovníků. Za těchto okolností nijak nepřekvapí, že se nošení odznaků s patriotickou tématikou stalo v podunajské monarchii na přelomu století fakticky módní záležitostí. Nahrával tomu samozřejmě také rozvoj turismu, který lokálně prodávaným patriotickým odznakům navíc uděloval punc suvenýrů a tím zvyšoval jejich přitažlivost. Produkce a prodej odznaků stejně jako dalších forem patriotik se tak stávaly poměrně lukrativní oblastí výroby a podnikání.

Nijak proto nepřekvapí, že rakousko-uherské úřady již na počátku války rozpoznaly nejen propagandistický potenciál patriotických odznaků, ale také jejich možný ekonomický přínos pro válečné potřeby. Odznaky s vlasteneckou tématikou se tak staly poměrně rychle artiklem, jehož prodejem byly získávány dodatečné finanční akvizice pro potřeby státu.

Za stejným účelem začaly odznaky prodávat rovněž organizace a spolky, zajišťující péči raněným, nemocným a invalidům. Stran užitého materiálu byla výroba odznaků velice pestrá. Odznaky se razily z tenkého i silného plechu, z bronzu, pozinku i ze stříbra a podle potřeby a provedení se některé z nich dále lakovaly, smaltovaly, postříbřovaly či zlatily.

Fenomén čepicových odznaků, který se dotýkal rakousko-uherské armády po celou dobu války a přinejmenším na jejím počátku také civilního obyvatelstva, byl pestrý a objemově tak rozsáhlý, že z dnešního badatelského hlediska působí takřka nepostižitelně. Paradoxně o to více jsou i dnes zřejmé základní myšlenky, které stály po celou dobu války v pozadí tohoto fenoménu a které byly tak důležité pro státní propagandu prakticky u všech bojujících států první světové války: podpora patriotismu a posílení bojového ducha.

Jan Biederman

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha