Nově ve sbírkách VHÚ: zbraně württemberského krále

Sbírka historických palných zbraní Vojenského historického ústavu patří bezesporu mezi nejzajímavější v Evropě. Pyšnit se může reprezentativní kolekcí loveckých pušek s kolečkovým nebo křesadlovým zámkem, prakticky kompletní je soubor vzorových vojenských pušek a pistolí z výzbroje armády habsburské monarchie od počátku 18. století až do jejího pádu v roce 1918. Nyní do sbírky přibyly i zbraně s puncem panovnickým: lovecké kulovnice prvního württemberského krále Fridricha I.

+8

Zcela výjimečná je kolekce krátkých i dlouhých palných zbraní, která mapuje vývoj puškařského umění v českých zemích. Jedná se zejména o lovecké a civilní zbraně, vynikající práce takových mistrů, jako byli L. Becher, A. Knodt, F. Breitenfelder, J. Michael nebo M. Mach. V posledních letech se podařilo hned několika zajímavými exempláři doplnit i vynikající sbírku prací nejslavnějšího českého puškaře Antonína Vincence Lebedy (1798‒1857).

Co však až dosud ve sbírce citelně scházelo, byla jakákoliv osobní ručnice panovníka z některého evropského královského domu. Osobní zbraň krále s  vlastním panovnickým monogramem je vrcholem každé muzejní sbírky a její prezentace veřejnosti vždy výjimečnou událostí. Až donedávna v tomto ohledu v naší sbírce nejvýše stály osobní zbraně rakouských arcivévodů Leopolda (toskánský velkovévoda Leopold II.), Karla Ludvíka (mladší bratr císaře Františka Josefa I.), a zejména Františka Ferdinanda, který měl až do osudných výstřelů v červnu 1914 jako právoplatný následník k habsburskému trůnu nejblíže. Fakt, že VHÚ tak přišlo o možnost vlastnit osobní zbraň panovníka, byl nicméně nejmenším zlem, jež ze sarajevského atentátu vzešlo.

V červnu loňského roku se podařilo uskutečnit výjimečnou akvizici a do sbírky VHÚ byly od soukromého sběratele zakoupeny dvě lovecké kulovnice s křesadlovým zámkem, jejichž majitelem byl na počátku 19. století první württemberský král Fridrich I. Ten je znám nejen jako zakladatel a úspěšný rozšiřitel  Württemberského království, nepřehlédnutelný byl i pro svou mohutnou postavu. S výškou 211 cm a váhou okolo dvou set kilogramů byl bezkonkurenčně „největším“ evropským panovníkem své doby.

Vojenská kariéra a manželství

Fridrich Vilém Karel Württemberský se narodil 6. listopadu 1754 v braniborském městečku Treptow an der Rega (dnes Trzebiatów na severozápadě Polska) jako nejstarší syn württemberského vévody Fridricha II. Evžena a jeho manželky Žofie Doroty Braniborsko-Schwedtské. V početné rodině pak k Fridrichovi přibylo ještě dalších pět bratrů a tři sestry, z nichž historicky nejznámější se stala Žofie Dorota, která se 7. října 1776 v Petrohradě provdala za careviče Pavla, budoucího ruského cara Pavla I., přijala pravoslaví i nové jméno Marie Fjodorovna. Tento sňatek domluvili pruský král Fridrich II. Veliký a Pavlova matka, carevna Kateřina Veliká, a právě ve službách pruského krále zahájil také Fridrich svou vojenskou kariéru.

V červnu 1774 vstoupil do pruské armády jako plukovník kyrysnického pluku Lölhöffel a v prosinci 1776 se stal jeho velitelem. S tímto plukem se také zúčastnil války o bavorské dědictví. V roce 1780 převzal velení 2. dragounského pluku, ale již v roce následujícím pruskou armádu opustil a přidal se k doprovodu své sestry Žofie a careviče Pavla, kteří se do Ruska vraceli po dlouhé cestě po Evropě. Fridrich se brzy projevil jako obratný řečník, a tak jej v roce 1783 carevna Kateřina II. jmenovala generálním místodržitelem východního Finska se sídlem ve Viipuri.

Sympatie carevny Kateřiny však brzy vzaly za své v souvislosti s Fridrichovým soukromým životem. 15. října 1780 se v Braunschweigu oženil s Augustou Karolinou Brunšvicko-Wolfenbüttelskou, šestnáctiletou sestřenicí britského krále Jiřího III. Vztahy mezi manželi byly od samého počátku komplikované. Fridrich svou o deset let mladší manželkou opovrhoval pro její intelektuální nevyspělost, což v kombinaci s jeho sebevědomím, neústupností a mnohokrát zmiňovanou nesnášenlivostí přivádělo Augustu často k zoufalství. Již po necelém roce manželství byla rozhodnuta Fridricha opustit. Snad proto, že v té době čekala první dítě, dokázal ji od tohoto úmyslu její otec odradit.

Po přestěhování do Finska si Augusta Karolina získala náklonnost carevny, jež jí roku 1783 udělila Řád svaté Kateřiny. Čas pak trávila většinou v blízkosti carského dvora, v domě, jejž jí carevna věnovala, a v sídle manžela pobývala jen zřídkakdy. Přesto se rozpory v rodině vyostřovaly, ze strany Fridricha docházelo i na násilí, a tak se v prosinci roku 1786 Augusta Karolina obrátila o pomoc k carevně, která již obeznámena se situací ji ihned přijala pod svou ochranu.

Fridricha následně vypověděla ze země a Augustu Karolinu přesunula do paláce Lohde v Estonsku, kde ji svěřila do péče šedesátiletého dvorního lovčího Reinholda Wilhelma von Pohlmanna. To však byl jen poslední krok k tragickému konci württemberské princezny. Ať již dobrovolně nebo z přinucení, přišla s Pohlmannem do jiného stavu a 27. září 1788 dítě potratila. Obava z carevniny reakce, pokud by se kompromitující těhotenství prozradilo, vedla Pohlmanna k tomu, že k rodičce nepřivolal lékaře a princezna ještě téhož dne v důsledku vykrvácení zemřela.

Na trůně

Mezitím se Fridrich začal připravovat na předpokládané převzetí vlády ve württemberském vévodství. V červenci 1789 odcestoval do Paříže, kde byl svědkem počátku revolučních událostí. 18. května 1797 se podruhé oženil, když si v  královské kapli Paláce svatého Jakuba v Londýně vzal za ženu princeznu Charlotte, nejstarší dceru anglického krále Jiřího III. V prosinci téhož roku zemřel Fridrichův otec a uvolněný trůn převzal jeho syn jako vévoda Fridrich III. Své vlády si však dlouho neužíval, na počátku léta roku 1800 obsadila Württembersko francouzská armáda a vévodský pár byl nucen prchnout do Vídně. Po ročním exilu se však do Württemberska vrátili.

Na mimořádném sněmu Svaté říše římské v Řezně bylo 25. února 1803 vyneseno rozhodnutí, tzv. Reichsdeputationshauptschluss, o likvidaci duchovních knížectví, sekularizaci klášterů a mediatizaci svobodných říšských měst. Jeho důsledkem byl nejen zánik duchovních států a státečků jako suverénních a správních jednotek, ale především vyvlastnění většiny církevního majetku a majetku duchovních knížat-biskupů a říšských prelátů.

Brzy se ukázalo, že anexe duchovních území nestačí, a rozhodlo se také o likvidaci říšských měst. Těchto majetkových přesunů využili nejvíce markrabě bádenský, ale zejména vévoda württemberský, kteří při sekularizacích a následných mediatizacích zvětšili své země o více než třetinu. Dalším z důsledků říšské reorganizace bylo povýšení württemberského vévodství na kurfiřtství (Fridrich byl jmenován v květnu 1803).

A právě v této době nový kurfiřt Fridrich přehodnotil své politické ambice a přidal se na stranu vítězící Francie. Za to získal od Napoleona titul prvního württemberského krále a 1. ledna 1806 se jako Fridrich I. ujal vlády. Krátce na to vystoupilo Württemberské království ze Svaté říše římské a připojilo se k Rýnskému spolku, vytvořenému po porážce říšských vojsk Napoleonem v bitvě u Slavkova v prosinci roku 1805. Spojení s francouzským císařem Fridrich I. ještě více upevnil sňatkem své jediné dcery Kateřiny s nejmladším bratrem Napolena I., Jerômem, který v letech 1807 až 1813 vládl jako vestfálský král.

Spojenectví s Francií znamenalo pro Württemberské království závazek vojenské účasti v Napoleonových válkách proti Rusku a Rakousku. V ruském tažení roku 1812 bojovalo v řadách Grande Armée na 12 000 württemberských vojáků, z nichž se jich nazpátek vrátilo jen několik stovek. Na počátku Bitvy národů u Lipska v říjnu 1813 stála Fridrichova vojska ještě na straně Francie a jeho spojenců, ve druhé polovině bitvy (18.‒19. října) však velké množství württemberských a saských vojsk začalo přebíhat k vítězícím spojeným armádám Rakouska, Pruska, Ruska a Švédska.

Po této bitvě a Napoleonově rezignaci Fridrich I. definitivně změnil strany a vrátil se do protifrancouzské koalice. Na Vídeňském kongresu pak bylo potvrzeno Napoleonovo povýšení württemberského vévodství na království, stejně jako Fridrichův titul, zachovány mu byly dokonce i územní zisky, kterých dosáhl jako spojenec Francie. 30. října 1816 však Fridrich I. ve Stuttgartu nečekaně zemřel na komplikace způsobené zápalem plic.

Královy pušky

Nemáme informace, jak vášnivým lovcem württemberský král byl, ale honů a lovecké zábavy se zcela jistě pravidelně účastnil. Konec konců již od středověku byl lov nejoblíbenějším a často jediným sportem šlechty. Právě na lovech byly domlouvány důležité sňatky, spojenectví i válečné plány. A podobných událostí mohly být svědky i ručnice, které dnes představujeme.

Obě lovecké kulovnice s francouzským křesadlovým zámkem mají prakticky totožné rozměry, jejich délka se liší o pouhý centimetr (1079 mm a 1091 mm), hmotnost pak jen o několik gramů (3172 g a 3020 g). Železné oktagonální hlavně v ráži 13,7 mm jsou opatřeny sedmi drážkami. Povrch hlavní je velmi kvalitě modřen a zdoben stříbrnou tausií vinných úponků a listů. Na jazýčku dnového šroubu je v prvním případě ryta číslice 1, u druhé pak číslice 3. Zbraně tudíž nebyly vyrobeny v páru, ale v souboru nejméně tří zbraní.

Bohatí šlechtici – lovci totiž často nebývali spokojeni s rychlostí palby z předovek a objednávali si proto u svých puškařů celé soubory, nejčastěji dvanácti zcela shodných pušek. To jim umožňovalo střílet mnohem rychleji než z jakékoliv soudobé zadovky či opakovačky. Při lovu pak sloužící personál neustále nabíjel a odebíral vystřelené pušky, takže střelec měl ihned k dispozici další nabitou zbraň. Další výhodou takového souboru zbraní byla stejná délka i váha, a především shodné balistické vlastnosti všech pušek.

Vedle krásné ornamentální výzdoby a číselného značení u dnového šroubu jsou hlavně seshora opatřeny také signaturou „CHRETIEN KOERBER A INGELFINGEN“, která je provedena opět technikou stříbrné tausie, a to poměrně komplikovaným psacím písmem. Použité jméno Chretien je francouzským ekvivalentem jména Christian. Dějiny evropského puškařství znají dva mistry se jménem Christian Koerber, přičemž oba působili ve württemberském Ingelfingenu. Doba působení staršího z nich je odhadována na léta 1750‒1785. Byl dvorním puškařem vévody Hohenloheho a především vévody württemberského. Druhý Christian Koerber je připomínán až v roce 1828, ale jak dokazují i předkládané zbraně, působil v oboru evidentně již dříve. Počet dochovaných výrobků obou puškařů ve světových sbírkách je nízký, ale zpravidla se jedná o špičkové exempláře, které byly vyráběny v malém počtu pro nejbohatší klientelu.

Zámkové desky obou pušek mají zaoblený tvar a jejich povrch je zpracován do vysokého lesku. V jednom případě je povrch desky zcela hladký, u druhé zbraně je ryta signatura „C. Koerber“. Pušky jsou celopažbené, na povrchu opatřené lesklou politurou. Pažby jsou vyrobeny z vysoce kvalitní ořechové kořenice (kořenovice). Ta se musela pro svou rozdílně tvrdou a pokroucenou strukturu od počátku pažbařovy práce fixovat lepením. Příčinou byly různé praskliny a nedostatečná soudržnost materiálu. Proto se na pažbách z tohoto materiálu často nacházejí místa vysazená a opravená již samotným výrobcem. Výsledkem jeho práce byla však vždy originální pažba připomínající strukturou dřeva bohatou kresbu mramoru. Stačilo pak povrch upravit do vysokého lesku a z rukou puškaře vyšlo dokonalé umělecké dílo.

Povrch pažeb obou kulovnic je opatřen bohatou výzdobou zapuštěného, ornamentálně prořezávaného stříbrného plechu, stříbrných perliček a zejména velmi kvalitní řezbou. Té dominuje krásný württemberský královský znak včetně štítonošů, klenotu a praporců, umístěný na levé straně hlaviště pažby za lícnicí. Kování pažby je stříbrné a sestává celkově z deseti součástí. Na krku obou pažeb je vsazen palcový štítek s monogramem „FR“ (Fredericus Rex) pod královskou korunou, který potvrzuje, že se skutečně jedná o lovecké ručnice württemberského krále Fridricha I.

Pušky představují špičkovou puškařskou práci vynikajícího mistra, prokazatelně určenou pro významnou osobnost evropské politiky druhé poloviny napoleonských válek. Jejich zakoupením získal Vojenský historický ústav nejen své první „královské“ zbraně, ale z muzeálního a sbírkotvorného hlediska provedl akvizici bezesporu evropského významu.

Jan Šach