O vojáky se přes století a půl stará Mezinárodní červený kříž

Před 152 lety, 17. února 1863 došlo k ustanovujícímu zasedání tzv. Výboru pěti, kterému se povedlo během pouhého roku svolat do Ženevy mezinárodní konferenci a položit tak základy Mezinárodního červeného kříže.

 

První snahy o organizovanou pomoc raněným vojákům v poli a uplatnění humanitárních zásad v bitvách se začaly objevovat již kolem poloviny 19. století, a to za občanské války ve Švýcarsku v roce 1847 a zejména během krymské války z let 1853–1856. V krymské válce se dokonce na obou stranách konfliktu nezávisle na sobě začalo s organizací dobrovolnické zdravotní péče. Na ruské straně působil chirurg Nikolaj Stěpanovič Pirogov a skupina ošetřovatelek v čele s Dášou Sevastopolskou, na anglické straně pomáhala ošetřovat raněné Florance Nightingalová a Mary Seacoleová.

Rozhodující impuls pro zlepšení osudů raněných vojáků však přišel až po bitvě u Solferina, svedené 24. června 1859. Šlo o rozhodující a také největší bitvu rakousko-francouzsko-sardinské války, ve které se střetlo rakouské vojsko se spojenými silami Sardinského království a Francie. Boje se zúčastnilo odhadem na 284 450 vojáků (133 250 na straně Rakouska, 151 200 ve spojenecké armádě Francie a Sardinie). Celkové ztráty (mrtví, ranění, zajatí a nezvěstní) obou stran pak činily téměř 40 000 mužů. Poražené Rakousko muselo vyklidit své pozice na severu Apeninského poloostrova a umožnit vznik sjednocené Itálie.

Po bitvě pak zůstalo velké množství padlých a raněných vojáků z obou stran ležet na bojišti, aniž by se o ně kdo postaral. „Je to boj člověka proti člověku, strašlivý, příšerný. Rakušané i Spojenci padají k zemi, zabíjejí se na krvavých mrtvolách, vraždí se pažbami, rozbíjejí si hlavy a rozparují si šavlí nebo bajonety svá břicha. To není již boj, to jsou jatky, vzájemné zabíjení divokých zvířat, zuřivých a žádostivých krve. Docela i ranění hájí se ještě do posledního dechu, a kdo nemá zbraně, vrhá se na hrdlo nepřítelovo svými zuby. Boj stává se ještě strašlivější, když se přibližují cválající jezdecké oddíly. Koně rozdupávají svými železnými podkovami mrtvé a umírající. Jednomu z těchto ubožáků je utržena čelist, jinému roztříštěna hlava a třetímu rozmáčknuta prsa. Do ržání koní mísí se proklínání, výkřiky zuřivosti a nářek zoufalé bolesti a beznaděje. Za jízdou přichází dělostřelectvo a brázdí si cestu mrtvými a raněnými. Mozek vystřikuje z hlavy, údy jsou lámány a přejížděny, těla se zohavují k nepoznání, půda je prosáklá krví a bitevní pole je poseto rozdrcenými lidskými troskami.

Utrpení raněných nebylo zmírněno ani v narychlo zřízených nemocnicích, protože zde bylo zoufale málo lékařů, ošetřovatelů i pomocné síly. „Tři dny od 25. do 27. června mohly by vyprávěti o mnohých smrtelných bolestech a mnohém utrpení! Rány stávaly se velmi zlé a bolestné parnem, prachem i nedostatkem vody a ošetření. Odporný zápach otravoval vzduch přes všechnu námahu udržet místnosti, sloužící za lazarety, v dobrém stavu. (… ) Přes ohromnou únavu byly noci raněných bezesné a bez klidu. Ve své úzkosti žadonili o pomoc, ale nenalézali jí. Jedni váleli se v zoufalství ze strany na stranu, až je vysvobodila smrt. Jiní vzpírali se tomu, aby jejich obvazy byly znovu navlhčovány, domýšlejíce se, že červi, objevující se v jejich zejících ranách, byli v nalité studené vodě. Jiní opět, kteří měli štěstí, že byli obvázáni na bitevním poli nebo v polním lazaretu, nedostali v Castiglione již nový obvaz – a starý obvaz, který byl se zřetelem na nárazy při dopravě mimořádně zatažen, stával se jim skutečným mučidlem. Ranění ohlíželi se kolem sebe, hledajíce pomoci, neboť jejich obličej byl do černa pokryt mouchami, poletujícími ve spoustách a usazujících se na otevřené rány. U některých raněných byl kabát, košile, maso a krev jedinou pevnou nedělitelnou hmotou. A nebyl nikdo, kdo by jim ulehčil.“

Očitým svědkem bojů a četných nedostatků v péči o raněné se stal shodou okolností také švýcarský podnikatel a humanista Henry Dunant, kterého tato neutěšená situace tak hluboce zasáhla, že nabídl svou pomoc při ošetřování. Na motivy svých zážitků z bitvy a následného ošetřování pak v roce 1862 napsal útlou knihu Vzpomínka na Solferino, jejíž vydání vzbudilo mezi světovou veřejností značný ohlas a stala se světovým bestsellerem. Výtisky knihy poté zaslal také evropským monarchům s návrhem na založení mezinárodní dobrovolnické organizace, která by se starala o zraněné vojáky v poli, a na uzavření mezinárodní dohody o ochraně zraněných vojáků na bojišti. Zpočátku však jeho návrhy žádný z evropských států nepodpořil.

Nakonec přišla kladná odezva z Dunantova rodného města, ze Ženevy. Zde ho podpořil právník Gustav Moynier, jenž byl v té době předsedou Ženevské společnosti pro veřejné blaho. Již 9. února 1863 navrhl na schůzi společnosti, aby se tato organizace Dunantových myšlenek ujala.

Návrh byl přijat a zároveň byl zvolen pětičlenný výbor, který by se pokusil nastíněné plány realizovat v praxi. Jeho předsedou se stal generál Guillaume Henri Dufour, členy doktor Louis Appia, doktor Theodore Maunoir, Gustave Moynier a tajemníkem samotný Henry Dunant, jenž v této době ještě členem společnosti nebyl a této schůze se ani neúčastnil.

Ustanovující zasedání výboru se konalo osm dní nato, 17. února 1863. Nejprve se při něm musely vyřešit různice ohledně dalšího směřování výboru, neboť mezi jeho členy panovaly o tomto tématu odlišné názory. Zatímco Gustav Moynier realisticky navrhoval podporovat pouze založení mezinárodní dobrovolnické organizace pro ošetřování raněných, plány Henryho Dunanta byly daleko ambicióznější. Zasazoval se o to, aby se Výbor pokusil přesvědčit evropské a světové mocnosti k přijmutí zásady o nedotknutelnosti raněných vojáků a všech osob, které se budou věnovat jejich ošetřování v boji. Tyto zásady by pak podle něj měly být stvrzeny mezinárodní smlouvou.

Nakonec zvítězil Dunantův názor, výbor se prohlásil Stálým mezinárodním komitétem a dohodl se na tom, že se pro svou věc pokusí získat souhlas evropských hlav států. Úlohou hlavního agitátora byl pověřen Henry Dunant, který pak do května 1863 v této věci navštívil Paříž, Berlín (kde agitoval mimo jiné na Mezinárodním kongresu statistiků), Vídeň, Drážďany, Stuttgart, atd.

Výbor zprvu chtěl své myšlenky propagovat na mezinárodním kongresu dobročinných organizací, který se měl konat v Berlíně, ale nakonec se ukázalo, že se tento kongres nesejde. Proto byl přijat návrh Gustava Moyniera, aby byla svolána jejich vlastní mezinárodní konference do Ženevy. Uskutečnila se mezi 26. a 29. říjnem 1863, zúčastnilo se jí celkem 36 delegátů ze 16 tehdejších evropských států, z toho 14 oficiálních zástupců vlád.

Delegáti se dohodli se na zřizování Výborů pro pomoc raněným již v mírové době a domluvili se na tom, že budou cvičit dobrovolné zdravotníky. Jako znak nové organizace přijali červený kříž v bílém poli, vlastně obrácenou švýcarskou vlajku. Došlo tak k založení Mezinárodního červeného kříže.

Snaha výboru o dosažení neutrality raněných vojáků i jejich ošetřovatelů na bojišti poté vyústila v další ženevskou konferenci, při níž měla tuto snahu stvrdit diplomatická smlouva mezi státy. Dne 22. srpna 1864 tak byla uzavřena první Ženevská úmluva, plným názvem Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli. Signatářské státy, které tuto úmluvu podepsaly, se zavázaly během bitev respektovat ambulance a vojenské nemocnice jako neutrální půdu, chráněnou, dokud se v těchto nemocničních zařízeních zdržují ranění. Stejně nedotknutelným se podle smlouvy stal také ošetřující personál, a to i ve chvíli, kdy nemocniční zařízení obsadí nepřítel. Personál se mohl rozhodnout, jestli v něm zůstane a bude dál konat svou povinnost (ve které mu nemůže být bráněno), nebo se svobodně vrátí ke svému vojenskému útvaru. Také bylo od této chvíle chráněno civilní obyvatelstvo, které v případě pomoci při ošetřování raněných bylo bráno rovněž za neutrální stranu a bylo ušetřeno od veškerých kontribucí. Od této doby se také začalo s označováním nemocnic, ambulancí i ošetřujících viditelným symbolem červeného kříže.

Na první úmluvu později navázaly další tři (úmluva o zlepšení osudu raněných, nemocných a ztroskotaných příslušníků ozbrojených sil na moři z roku 1906 a úmluva o zacházení s válečnými zajatci z roku 1931, poslední úmluva o ochraně civilních osob za války byla připojena až v roce 1949). Společně s Haagskými úmluvami tyto dokumenty tvořily před první světovou válkou formální kodifikaci válečného práva. Naposledy byly revidovány 12. srpna 1949. V roce 1977 byly tyto úmluvy doplněny dvěma Dodatkovými protokoly. V této podobě platí dodnes, jsou základem mezinárodního humanitárního práva a celé, nebo s výhradami je ratifikovalo 194 států.

Členům výboru se tak nejen podařilo prosadit své představy o založení mezinárodní dobrovolnické organizace a o neutralitě a nedotknutelnosti raněných i ošetřujících na bitevním poli, ale z jejich činnosti vznikly i obecně uznávané principy, jimiž se většina bojujících států řídí dodnes.

Petr Matějček

 

 

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha