Obléhání Milána – druhý krok Přemyslovců na cestě ke královské koruně

Poprvé získal český panovník královský titul v roce 1085, podruhé se to podařilo knížeti Vladislavu II. o 73 let později. Jeho korunovace se váže k důležitému vojenskému tažení: obléhání italského Milána na sklonku léta roku 1158.

 

Český stát raného středověku musel prakticky neustále zápasit o vlastní suverenitu. Přemyslovská knížata, hledající nové způsoby upevnění moci a svébytnosti, začala vzhlížet ke královské koruně. V tomto kontextu byla důležitá Svatá říše římská, jež byla pro Přemyslovce současně klíčem k řešení a hrozbou zároveň.

Římští králové, respektive císařové, na jedné straně hledali v českých knížatech spojence, na straně druhé neváhali zasahovat do vnitropolitické situace knížectví, pokud to jim samým bylo ku prospěchu. Česká knížata, která si uvědomovala své sepětí s geopolitickým prostorem německých zemí, mohla za těchto okolností činit jen jediné – snažit se ze vztahu s Říší získat co nejvíce pro sebe.

Kníže Vratislav II. podnikl první krok rodu k zisku královské hodnosti, když vytrvale podporoval politicky i vojensky císaře Jindřicha IV., za což obdržel roku 1085 královskou korunu, ovšem jen pro svou osobu. Druhý krok učinil v následujícím století kníže Vladislav II., jehož korunovace přímo souvisela s císařovým tažením proti Milánu.

 

Koruna za podporu

Vladislav II., syn Vladislava I., musel záhy po svém nástupu na knížecí stolec roku 1140 čelit opozici velmožů, kteří jej původně zvolili na úkor Vladislava, dědice předchozího knížete Soběslava. Vojenský střet nakonec dopadl ve Vladislavův prospěch, neobešlo se to však bez výrazné pomoci římského krále Konráda III. Vladislav ostatně nasměroval svoji zahraniční politiku na spolupráci s Babenberky, neboť si vzal za manželku Konrádovu nevlastní sestru Gertrudu a od krále si nechal udělit Čechy v léno, třebaže je Konrád původně udělil Soběslavovu synovi. Vladislav spolupracoval s římským králem také na tažení druhé křížové výpravy během roku 1147. S vojskem se tehdy dostal do maloasijské Nikaje, avšak působil zde bez výraznějšího výsledku a během následujícího roku se vrátil do Čech.

Když byl po Konrádově smrti v roce 1152 zvolen římským králem Fridrich, řečený Barbarossa, nezačaly vzájemné vztahy s českým knížetem právě vřele. Aby si nový císař zajistil podporu mocného rodu Welfů, potřeboval učinit několik změn v udělení titulů a území na úkor Babenberků, které Vladislav podporoval. Vladislav ostatně nepodpořil Barbarossu ani na jeho římské jízdě roku 1155. Že napjatost vztahů mezi oběma vládci nepřerostla v otevřený konflikt, bylo především dílem jejich diplomatů.

Ve Vladislavových službách to byli olomoucký biskup Jindřich Zdík a posléze jeho následovník, pražský biskup Daniel. Pražský biskup postupně zabránil udělení českého knížectví lénem jednomu ze Soběslavových synů za zády knížete, přičinil se o druhý Vladislavův sňatek s příslušnicí přední říšské šlechty, Juditou, a konečně přispěl ke smíru mezi oběma panovníky v roce 1156.

Součástí úmluv, uzavřených při této příležitosti, bylo právě udělení královské hodnosti za Vladislavovu podporu chystanému tažení císaře do Lombardie. K naplňování vzájemných dohod došlo o dva roky později na sněmu v Řezně – 11. ledna 1158 Barbarossa korunoval Vladislava a celý akt potvrdil listinou vydanou o týden později.

Přípravy na tažení mohly začít. S českým knížetem, který hradil veškeré náklady na vypravení českého voje, táhli především mladí muži, toužící po činech a dobrodružství. Hlavním důvodem pro neúčast starších šlechticů byla především jejich nelibost nad skutečností, že Vladislav rozhodl o české účasti na tažení bez jejich vědomí.

 

Milán v obležení

Fridrichův úder do severní Itálie směřoval proti městským komunám v čele s Milánem, neboť tyto se již při jeho římské jízdě postavily nárokům císařského majestátu a navíc hrozilo propojení tohoto soupeření se znovu oživeným sporem o nadřazenost papežství vůči císaři. České vojsko vytáhlo v závěru května a po prvních střetech v Lombardii s místními silami protivníka se v červenci připojilo k císařskému vojsku. Češi se měli již tehdy vyznamenat při přebrodění řeky Addy, na jejíchž březích odrazili nepřátele a začali budovat předmostí, díky němuž mohla být zahájena oprava mostu strženého dříve milánskými oddíly. Milán byl obležen 6. srpna a českému kontingentu byl svěřen úsek opevnění u brány svatého Dionýsia.

S vystoupením českých bojovníků u Milána je vedle hodnověrných zpráv spojena také řada fantastických zkazek, které jsou ovšem jen těžko ověřitelné nebo evidentně zcela vybájené. Podle některých z nich měli Čeští lučištníci údajně používat proti milánským obráncům otrávené šípy a provádět psychický nátlak tím, že na dohled od hradeb pekli na ohních figuríny z těsta, aby vzbudili dojem, že jsou lidojedi.

Do souvislosti s obléháním Milána kladli svůj počátek i některé šlechtické rody. Pozdější páni z Choustníka měli údajně obdržet do erbu kosmý zlatý žebřík v modrém poli za to, že jejich předek jako první dosáhl vrcholku hradeb. Podle rodové pověsti pánů z Pardubic měl pro změnu jejich předek Ješek učinit loupežný výpad do samotného města a při návratu přišel o koně, když při průjezdu branou obránci spustili mříž a ta zvíře přepůlila těsně za jezdcem. Ješek, který se měl do ležení vrátit s kořistí pěšmo, prý za tento čin obdržel pozdější erb pardubických pánů – stříbrnou polovinu koně v rudém poli.

V každém případě následující obléhací boje a s nimi spojené šarvátky značně pozvedly prestiž českých ozbrojenců, což ostatně potvrzují také italské prameny. Zakrátko měla stoupnout také politická prestiž samotného Vladislava – nehledě na skutečnost, že osobně usmrtil nepřátelského korouhevníka. Byl to právě on, na koho se stále více tísnění Milánští nakonec obrátili s prosbou o prostřednictví při jednání s císařem.

Samotná jednání, na nichž se významně podílel biskup Daniel, vyvrcholila kapitulací a oficiálním poddáním se Milána 8. září 1158. Fridrich Barbarossa symbolicky při této příležitosti podruhé udělil Vladislavovi II. korunu a titul, udělený již v Řezně.

Ani tentokrát se však koruna nestala dědičnou. Ačkoliv písemné stvrzení hovořilo o jejím předání následovníkům, výklad nebyl zcela jednoznačný. Když se na sklonku vlády Vladislav pokusil vymanit z vazby na císaře, odstoupil bez jeho vědomí ve prospěch svého syna Bedřicha. Ten ve snaze nezhoršovat vztahy s Fridrichem nepoužíval královský titul. Příliš to však nepomohlo a Barbarossa udělil roku 1173 Čechy lénem jinému Soběslavovu synovi, Oldřichovi.

Na suverénní královský majestát si tak Přemyslovi museli počkat až do vlády Přemysla I. Otakara a následně na definitivní vymezení v listině zlaté buly sicilské císaře Fridricha II. v roce 1212.

Jan Biederman

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha