Obrana týlu a její změna ve druhé polovině 50. let

Vědeckotechnická revoluce ve vojenství v polovině padesátých let a následné zavádění nové bojové techniky vyvolávaly ve vedení státu a v jeho ozbrojených složkách pochybnosti, zda dosavadní koncepce budování obrany opírající se o stávající způsob vedení boje a operací byla správná. Reorganizace a přezbrojení ozbrojených sil států NATO se zaměřovalo na vytvoření menších, velmi pohyblivých jednotek vybavených raketovými systémy s atomovou a konvenční náplní určenými proti pozemním a vzdušným cílům. Možnost použití jaderných zbraní na kterýkoliv cíl na území protivníka pomocí raketové techniky a letadel znamenalo velkou kvalitativní změnu ve vývoji a použití dosavadních zbraní a bojových prostředků.

+4

Moderní prostředky vzdušného útoku dosahující obrovské rychlosti a vzdálenosti mohly zasadit úder vojenským i civilním objektům na kterémkoliv místě na světě. Tato skutečnost se odrazila ve způsobu použití pozemních a vzdušných sil i v systému jejich výzbroje a vedení boje. Proto velení Československé lidové armády spolu s ostatními ozbrojenými složkami státu přistoupilo k řešení otázek obrany Československa v četně týlu. Jeho obrana byla rozdělena mezi Ministerstvo národní obrany, Ministerstvo vnitra a Lidové milice s větší či menší ujasněností kompetencí. Nově se na obranu týlu nahlíželo jako na jeden celek s přesně vymezenými úkoly a kompetencemi.

Koordinačním a kontrolním orgánem všech opatření souvisejících s obranou týlu jako celku v celostátním měřítku bylo předsednictvo vlády a jeho odbor obrany. Na stupni krajů a okresů koordinovaly všechna obranná opatření v míru i za války komise rad pro věci obrany krajských a okresních národních výborů. Udržení vnitřního pořádku v celostátním měřítku řídil ústřední štáb při Ústředním výboru Komunistické strany Československa složený z vedoucího tajemníka ÚV KSČ, ministra vnitra a ministra národní obrany. Na krajské úrovni se štáb skládal z vedoucího tajemníka krajského výboru KSČ, z předsedy krajského národního výboru, náčelníka krajské správy Ministerstva vnitra a z přiděleného důstojníka ČSLA pro daný kraj.

Baterie v závodech

Otázky související s obranou týlu byly již v minulosti řešeny. V roce 1952 uložil politický sekretariát ÚV KSČ ministrovi národní obrany a ministrovi národní bezpečnosti vyřešit obranu v hlubokém týlu za spolupráce útvarů československé armády a jednotek Vnitřní stráže, útvarů Civilní obrany a Lidových milicí. Protože se nepodařilo odstranit hluboké rozpory mezi Generálním štábem čs. branné moci a Ministerstvem národní bezpečnosti, přistoupilo se k řešení dílčích otázek spojených s obranou týlu.

V roce 1954 byl vyřešen úkol k zajištění klidu a pořádku v případě nepokojů. O rok později byly zřízeny v krajích, městech a okresech komise rad národních výborů pro věci obrany. Ve stejném roce přijalo politické byro ÚV KSČ usnesení vytvořit v letech 1956 – 1961 organizaci závodních jednotek protivzdušné obrany v důležitých objektech Z, I. a II. kategorie a v některých nekategorizovaných objektech. Ty se měly stavět z příslušníků Lidových milicí, zaměstnanců závodu a příslušníků Vnitřní stráže Ministerstva vnitra. Za mimořádných opatření střežili důležité závody a objekty (okolo 300) příslušníci Vnitřní stráže a závodní jednotky Lidových milicí. Tímto krokem měla být posílena protivzdušná obrana státu a závodní jednotky by se staly její součástí.

Ukázalo se, že organizování baterií s 88 mm protiletadlovými kanóny na závodech bylo velmi obtížné vzhledem ke speciálnímu a dlouhotrvajícímu výcviku u zaměřovačů a radiolokátorů. Z důvodu zapojení do systému PVOS byla nutná stálá pohotovost, avšak vybrané závody nebyly schopny zajistit tři směny obsluh baterií. Kvůli neujasněnosti potřeby protiletadlových zbraní pro armádu nebyl zřizovaným závodním bateriím dodán potřebný vojenský materiál. V neposlední řadě se vyskytly rozpory v otázkách odpovědnosti za splnění jednotlivých úkolů a podřízenosti. Nebylo vyřešeno jednotné řízení obrany závodů a objektů. Na závodech byly organizovány útvary Civilní obrany, které podléhaly řediteli závodu. Závodní jednotky PVO spadaly pod pravomoc velitele Lidových milicí a ředitel jako velitel obrany závodu nenesl za ně žádnou zodpovědnost.

Tím vznikala vícekolejnost ve velení. Mnohde nastala situace, že jeden zaměstnanec plnil současně úkoly v Civilní obraně, v závodních jednotkách protivzdušné obrany a ve střežení závodu. Z těchto důvodů bylo v roce 1956 jejich další budování pozastaveno. Dosavadní negativní zkušenosti vedly k určení odpovědnosti za řešení jednotlivých úkolů při obraně týlu a k vytýčení spolupráce všech ozbrojených složek státu při plánování a obraně týlu. Proto došlo na jaře 1957 k přepracování celkové koncepce.

Za řešení jednotlivých úkolů odpovídala ta složka, které to příslušelo podle její odbornosti. Udržení vnitřního pořádku a likvidace nepokojů příslušely Ministerstvu vnitra. Jednotky Ministerstva vnitra rovněž zneškodňovaly malé diverzní skupiny a nepřátelské vzdušné výsadky. Proti velkým nepřátelským vojenským vzdušným výsadkům zasahovaly útvary Československé lidové armády v případné spolupráci s jednotkami Ministerstva vnitra a Lidovými milicemi. Hlavní zásadou protivýsadkové obrany bylo, že boj s výsadky všech druhů zahajuje ta ozbrojená složka, která vysazení nejdříve zjistila nebo měla k místu vysazení nejblíže.

U všech závodů a objektů odpovídal za ostrahu a obranu vždy ředitel. U objektů střežených Vnitřní stráží Ministerstva vnitra byl ředitel odpovědný za vnitřní obranu a za vnější velitel jednotky Vnitřní stráže. Ten úzce spolupracoval s vedoucím závodu, Lidovou milicí a závodní stráží. Ředitel závodu a velitel střeženého objektu spolupracovali s místními orgány státní správy, KSČ a s ostatními místními složkami Ministerstva vnitra.

Obranu letišť Svazu pro spolupráci s armádou včetně letadel a ostatních důležitých zařízení měl na starosti předseda okresního výboru Svazarmu ve spolupráci s okresními orgány Ministerstva vnitra.

Vzdušnou situaci vyhlašovala a uvědomovala o vzdušném nebezpečí osazenstvo podniků a obyvatelstvo měst Civilní obrana na základě podkladů získaných od protivzdušné obrany státu. Ústřední velitelské stanoviště protivzdušné obrany státu bylo povinno informovat Civilní obranu o vzdušné situaci a stanovovalo nutnost vyhlášení vzdušného poplachu v krajích nebo oblastech. Pro zlepšení komunikace mezi oběma velitelskými orgány byla zřízena přímá linka.

Odstraňování škod po nepřátelských vzdušných úderech, jakož i ochrana obyvatelstva proti účinkům ZHN příslušely Civilní obraně. Jejím prvořadým úkolem byla ochrana lidí a jejich vyprošťování. Nicméně nejprve se odstraňovaly škody, které by ohrožovaly další vedení vojenských operací nebo jejich průběh. Dále byly upřednostněny závody a objekty důležité pro obranu státu.

Jednotky PVO a PVOS

Ochranu důležitých závodů a objektů proti napadení ze vzduchu měly na starosti závodní jednotky PVO uzpůsobené potřebám soudobého boje. Šest nejdůležitějších kategorizovaných míst, Praha, Plzeň, Most, Brno, Ostrava a Bratislava, bránilo protiletadlové dělostřelectvo PVOS. Mnoho dalších objektů zůstávalo, především pro počáteční období konfliktu, nechráněno.

V tomto období by se vzdušné síly NATO snažily vyřadit kromě vojenských objektů i důležitá politická a hospodářská centra. K jejich obraně měly sloužit závodní jednotky PVO. Jelikož nepřítel připravoval, kromě dosud používané taktiky úderů ze středních a velkých výšek, i útoky v přízemních a malých výškách malými skupinami letadel i jednotlivými letouny, změnily se bojový úkol a výzbroj závodních jednotek protivzdušné obrany. Ty místo 88 mm kanónů byly vyzbrojeny 30 mm, se kterými by obsluhy baterií vedly účinnou palbu do výšky 3000 metrů. Třicetimilimetrové kanóny bylo možné použít i proti pozemním cílům, čímž by se posílil systém obrany závodu. Výcvik obsluh měl započít v co nejkratší době, přestože Ministerstvo národní obrany bylo schopné dodat první kanóny až v roce 1961.

Nová organizace závodních jednotek vycházela ze zásady jednotného řízení obrany závodu a využívala poznatků z dřívějších závodních jednotek PVO Lidových milicí. Jednotky se stavěly z osazenstva závodů z nevojáků, i žen, a osob zproštěných vojenské povinnosti z výrobních důvodů. Výběr ze spolehlivých zaměstnanců prováděly orgány pro zvláštní účely závodu. Výcvik zajišťovalo Ministerstvo národní obrany v rozsahu: velitelé baterií, velitelé čet, velitelé děl, pátrači (dálkoměřiči), zbrojíři. Ti pak cvičili ostatní příslušníky závodních jednotek.

Protože závodní jednotky protivzdušné obrany nebyly vojenskými jednotkami, zaujímaly obsluhy děl bojovou pohotovost u zbraní až po vyhlášení nebezpečí nepřátelského vzdušného napadení. Pro zajištění stálé bojové pohotovosti za mimořádných opatření byly zavedeny dvě až tři směny velitelských funkcí a obsluh děl. Při trojsměnné pohotovosti činil celkový počet příslušníků jednotek 7200 osob. Byly by vyzbrojeny 300 kusy 30 mm PLdvK vz. 53 v baterii po 6 kanónech o celkovém počtu 50 baterií. Výzbroj spolu s municí měla přicházet nejprve k nejdůležitějším objektům nacházející se mimo místa bráněné protivzdušnou obranou státu.

Za vytvoření, organizování a bojovou pohotovost závodních jednotek PVO a za celkovou obranu závodu odpovídal ředitel. Jejich řízení v celostátním měřítku zajišťovala Správa Civilní obrany (později Štáb Civilní obrany), neboť její systém byl vybudován až do závodů s potřebným řídícím aparátem. Ve všech uvedených případech mohly být k výpomoci použity jednotky Lidových milicí po rozhodnutí stranických orgánů nebo krajských štábů či ústředního štábu při ÚV KSČ.

Civilní obrana rozpracovala i zásady vnitřní evakuace. Ta měla proběhnout především v západním pohraničí, kde se předpokládaly hlavní bojové operace s nepřítelem, a v zasažených a vybombardovaných místech nebo městech. Měl vzniknout ucelený systém pásem, ve kterých bylo jasně stanoveno, co bude odvezeno do vnitrozemí, co bude zničeno a jaké podniky a zařízení budou fungovat do obsazení nepřítelem. Kromě toho byl připravován modelový plán evakuace vybombardovaného města (Ústí nad Labem), který by posloužil jako základ pro ostatní lokality.

Výše popsané kroky na zlepšení systému obrany týlu nebyly konečnou variantou. I v dalších letech byly zlepšovány a po konzultacích v Sovětském svazu často modifikovány. Na rozdíl od první poloviny padesátých let, kdy se řešily pouze dílčí problémy, došlo ve druhé polovině padesátých let k posunu chápání obrany týlu a ke snaze řešit tuto otázku jako jeden celek.

Jan Šach