Od legendární bitvy na Bílé hoře uplynulo 395 let

Málokterý vojenský střet v našich dějinách je opředen tolika mýty jako bitva na Bílé Hoře. Snad jen střetnutí umírněných kališníků a panské jednoty s radikály polních bratrstev u Lipan lze zařadit do stejné kategorie, kterou fiktivní klasik Jára Cimrman označil termínem „naše slavné prohry“. Bitva na Bílé hoře možná i právě proto dodnes dominuje v povědomí širší veřejnosti jako národní tragédie. Tato interpretace událostí, která má svůj původ v české obrozenecké historiografii 19. století, dnes ale vyžaduje přece jen poněkud kritičtější přístup. Pokusme se tedy o objektivní shrnutí událostí, jejich příčin a důsledků.

+10

Ukvapené povstání

Když se 23. května roku 1618 poroučeli z oken pražského hradu do příkopu dva z královských místodržících spolu s jejich písařem, asi málo kdo tušil, jak obrovský kolotoč válečných událostí tento čin rozpoutá. V každém případě tato takzvaná druhá pražská defenestrace odstartovala české stavovské povstání a tím i třicetiletou válku, tedy konflikt rozsahu, jaký do té doby Evropa nepoznala. Příčiny sporu mezi stavy a císařem spočívaly primárně v náboženské rovině, neboť v zemích Koruny české neplatilo jinak celoevropsky uznávané pravidlo – koho vláda, toho víra. Stavové se obdobným způsobem střetli se svým vládcem v předchozích letech několikrát, přičemž vždy těžili z probíhajícího sporu domu habsburského (blíže viz ZDE).

Oproti rokům 1608, 1609 či 1611 byla ale situace na jaře 1618 zcela odlišná. Nejen že stavové nemohli využít vnitřních sporů ve vládnoucí dynastii, ale zcela podcenili také mezinárodní situaci. Nizozemské generální stavy, které byly již od roku 1568 ve válce o nezávislost se Španělskem, totiž uzavřely roku 1609 dvanáctileté příměří. Španělští Habsburkové měli tedy volné ruce k pomoci svým středoevropským příbuzným. Naopak podpora českého povstání ze strany říšské protestantské unie či později anglického krále (švagra Friedricha Falckého, který byl roku 1619 zvolen novým českým králem) nedosáhla nikdy očekávané výše. Volba kalvinisty za nového českého krále roku 1619 naopak popudila saského kurfiřta, který ač luterán stanul na císařské straně. Stavové mohli doufat, že si dokáží vymoci privilegia na císaři Matyášovi, ale po jeho úmrtí roku 1619 byl na jeho místo zvolen český král (od roku 1617) Ferdinand II. Štýrský, nesmlouvavý katolík.

Tak či onak, po počátečních střídavých úspěších stavovského vojska v letech 1618-1619, kdy opakovaně stanulo před Vídní, se měl rok 1620 stát rokem přelomovým.

Mezinárodní situace roku 1619

Roku 1619 dosáhli protestantští stavové určitých úspěchů. Vojenským vpádem na Moravu a následným pučem se i Morava připojila k povstání ostatních stavů Koruny české. Povstání podpořili také stavové Dolních a Horních Rakous a koncem roku 1619 se podařilo dojednat konfederaci se sedmihradským knížetem Gáborem Bethlenem a jeho částí Uher. Při současné podpoře říšské protestantské unie nevypadala situace pro povstalce nijak zle, naopak stavovské vojsko několikrát ohrozilo samotnou Vídeň. V témže roce se stavovská vláda zvolených direktorů odhodlala k prohlášení sesazení Ferdinanda II. z trůnu a páni stavové zvolili nového krále. Nutno podotknout, že jejich volba nebyla právě šťastná. Mladý kalvinista Friedrich Falcký byl sice zetěm anglického krále a hlavou říšské protestantské unie, což slibovalo značnou mezinárodní podporu, realita byla ale jiná. Podpora ze strany protestantské unie dopadla přesně dle prognózy Karla staršího ze Žerotína z roku 1615 – říši sice zavalily letáky o odporu vůči tyranovi, ale materiální vojenské podpory se povstalým stavům dostalo jen poskrovnu. Navíc kalvinista na trůně nejenže nevyhovoval ani umírněným českým utrakvistům, které značně popudil svým ikonoklasmem, vybílením chrámu svatého Víta a zničením svatých relikvií, ale dráždil i mnohé říšské luterány, předně saského kurfiřta Jana Jiřího, který byl dalším z kandidátů na český trůn a za dané situace zůstal loajální k císaři. Navíc podpora se strany Friedrichova anglického tchána se ukázala také jen jako symbolická.

Oproti tomu novopečenému císaři Ferdinandovi se začínalo dařit konsolidovat síly a postupovat proti povstalcům. S ohledem na trvající příměří mezi nizozemskými generálními stavy a španělským králem se mohl obrátit s žádostí o pomoc na svého španělského příbuzného. Ten nejen že pomohl vysláním vlastních jednotek jak z Itálie, tak z Flander, ale zároveň mohl poskytnout Ferdinandovi i kapitál k výstavbě vlastních sil, neboť galeony se zlatem z Nového světa po cestě neohrožovalo nizozemské námořnictvo. Také se na podzim roku 1619 podařilo dohodnout podporu říšské katolické ligy, jejíž hlavou byl kníže Maxmilián Bavorský, jemuž císař přislíbil kurfiřtský titul jeho falckého příbuzného. V neposlední řadě se ke spojencům císaře zařadil polský král Zikmund III. Vasa, který ačkoliv čelil ohrožení ze strany Turků (nezapomínejme, že Gábor Bethlen byl vazalem Vysoké porty), poskytl císaři sbor lehkého jezdectva, které svými diverzními akcemi mimo jiné drželo značné sedmihradské síly v Horních Uhrách (dnešní Slovensko) a znemožňovalo jim připojit se k stavovské armádě v Rakousích.

Bojiště roku 1620

Vojsko povstalých stavů a jejich spojenců sice na jaře roku 1620 ještě operovalo v Rakousích, ale strategickou iniciativu převzali definitivně císařští. První pokus o ofenzivu císařských ještě stavovské vojsko odrazilo, chystaný protiútok se ale zhroutil na částečné vzpouře vojska kvůli dlužnému žoldu. Čas ale hrál pro katolické síly. V říši se podařilo diplomaticky paralyzovat protestantskou unii, která se zavázala nezasahovat proti katolické lize na německých územích. Díky tomu mohl v červenci vytáhnout do Rakous v čele armády katolické ligy osobně Maxmilián Bavorský, přičemž praktické velení jeho sil převzal Johann Tserclaes hrabě Tilly, starý a zkušený voják, který dříve sloužil Rudolfovi II. a znal Čechy i okolí Prahy. Přesile dvou katolických armád již stavovské vojsko, vedené od začátku roku novým generalissimem Kristiánem starším knížetem z Anhaltu, nemohlo vzdorovat a zahájilo ústup přes Moravu do Čech.

V druhé polovině roku 1620 se na povstalé stavy začaly snášet dopady předchozích úspěchů císařské diplomacie. Do Friedrichovy Rýnské Falce vstoupila vojska španělské jednotky z Flander vedené zkušeným Ambrosio Spinolou. Ten tak úspěšně poutal síly protestantské unie a většinu anglického kontingentu.

Za příslib zástavy obojí Lužice vytáhl proti stavům se svým vojskem saský kurfiřt Jan Jiří, záhy dobyl Budyšín, ovládl Lužice a ohrozil slezská knížectví. Ta z druhé strany čelila také nájezdům polských jezdců. Těmto útokům neúspěšně čelil velitel slezsko-lužického vojska Jan Jiří kníže Krnovský, jehož síly chyběly u hlavní stavovské armády.

Na druhé straně lze považovat za nepochybný stavovský úspěch fakt, že Gábor Bethlen byl sněmem uherských protestantských stavů prohlášen za uherského krále. Záhy poté vytáhl do pole i on a zmocnil se Prešpurku (dnes Bratislavy), kde proti němu ovšem operovalo císařské vojsko hraběte Dampierra. Ten sice Prešpurk nedobyl a sám během bojů padl, přesto ale větší uherské síly na české bojiště nedorazily. Z popudu Gábora Bethlena se do konfliktu nakonec vložila také Osmanská říše, která napadla polské soustátí a odlehčila tak polským nájezdům do Uher.

Do jisté míry zůstávala patová situace v jižních a jihozápadních Čechách, kde proti sobě operovaly menší odřady obou stran. Silná plzeňská stavovská posádka hraběte Mansfelda udržovala dotyk s falckými državami zimního krále a císařské jednotky generála Marradase ovládaly životně důležité vyústění zlaté stezky, po níž proudily španělské peníze a posily.

Z tohoto shrnutí vidíme, že české stavovské povstání definitivně ztratilo svůj regionální charakter a fronty této války se rozprostřely od vod Rýna na západě po vody Prutu v Moldávii. Bojiště v Čechách ale přesto zůstávalo tím stěžejním, na němž operovaly hlavní armády protivníků.

Postup katolických vojsk do Čech a bitva u Rakovníka

Spojené císařské a ligistické vojsko z Rakous nepronásledovalo Anhalta na Moravu, ale zamířilo do Čech. V rychlém sledu ovládlo Prachatice, Vodňany a Písek. To donutilo stavovské vojáky zamířit od Znojma přes Moravské Budějovice k Táboru. Anhaltovi nezbývalo, než pokusit se zastavit postup katolických sil dále do Čech. Císařsko-ligistické vojsko se poté hnulo směrem k Plzni, do níž se stáhly Mansfeldovy jednotky. Generalissimus císařských sil Karel Bonaventura hrabě Buquoy poté vyjednal s Mansfeldem dočasné příměří. Koncem října se pak katolické armády společně hnuly ku Praze.

Anhalt se stavovským vojskem zablokoval postup katolíků k české metropoli u Rakovníka, kde zaujal postavení 27. října, kdy došlo k právní srážce. Následující den ligisté opět zaútočili, ale stavovští kladli tuhý odpor. Nerozhodný boj skončil odpoutáním nepřátelských sil, přičemž stavovské vojsko se poté stáhlo do opevněného tábora. Ligisté se taktéž utábořili a poté, co dorazili také císařští vojáci, podnikli další útok. Vzájemné šarvátky pak trvaly do 4. listopadu. Téhož dne byl z císařského tábora vyslán odřad pod velením plukovníka Albrechta z Valdštejna, který byl pověřen pacifikovat severozápadní Čechy před případnou okupací spojeneckými Sasy. Následující den po poledni se katolické armády zvedly ze svého ležení, obešly stavovské a vyrazily ku Praze. Ve stavovském táboře mezitím svolal sám král Friedrich válečnou radu, na níž řešil další postup. Navečer dorazil zpět uherský průzkum, který potvrdil, že nepřítel míří k hlavnímu městu a stavům opět nezbylo než reagovat.

V pátek 6. listopadu ráno proto opustilo své ležení u Rakovníka také české vojsko a těžkým terénem křivoklátských lesů se snažilo předstihnout postupující katolíky.

Ústup od Rakovníka a bojová postavení na Bílé hoře

Kníže Anhalt se svým vojskem chvátal, a proto dal těžký trén odeslat do Berouna, aby nezdržoval postup. V sobotu se od vojska oddělil král Friedrich, který spěchal do Prahy, kde jej očekávali vyslanci jeho anglického tchána. Štěstí stálo do značné míry dosud při stavovských, neboť se jim skutečně podařilo předběhnout císařsko-ligistické síly (které neustále brzdilo laxně postupující císařské vojsko). V sobotu sedmého Anhalt nechal část odpoledne stát vojsko u Unhoště a teprve v noci ze 7. na 8. listopadu nařídil přesun na Bílou horu. Tam na unavené vojáky nečekal jen odpočinek, ale také příprava polních opevnění.

Většina uherských jezdců a část německých rejtarů se ale na noc usadily v Ruzyni. Tam je v brzkých ranních hodinách zaskočil katolický předvoj valonské pěchoty a polských jezdců. Zcela nepřipravení Uhři ztratili asi 200 mužů, přes 1.000 koní, trén a plukovní pokladnu. Zbytek rozprášených jednotek v panice prchl na Bílou horu, kde způsobil zmatek a demoralizoval odpočívající stavovské vojáky.

Ti se dosud mohli cítit v relativním bezpečí, neboť zvolené postavení bylo považováno za mimořádně pevné. Pravé křídlo stavů se opíralo o zeď obory a linie bojového postavení se táhla přibližně přes nejvyšší místo Bílé hory až ke srázu směrem k Motolu, kde stálo levé křídlo stavů. Linie byla zesílena postavením děl v částečném polním opevnění. Rozsáhlejší polní opevnění nelze předpokládat, neboť na jejich výstavbu neměli unavení vojáci čas. Přesto se z pohledu katolických sil jednalo o opevněné postavení na kopci, které bylo možné napadnout pouze čelně, což i se značnou početní převahou mohlo přinést mnoho rizik a krajně nejistý výsledek. Ostatně čelní útok na na vrchu zakopaného protivníka byl a je dodnes považován za riskantní podnik. V neděli 8. listopadu se proto podle všech zákonitostí soudobého vojenství bojovat nemělo.

Údaje o počtech vojáků na obou stranách se v různých zdrojích dost rozcházejí, ale v každém případě císařsko-ligistické vojsko v počtu asi 30.000 až 40.000 mužů značně převyšovalo stavovské síly, které měly přibližně 15.000 až 20.000 mužů. Ve prospěch katolických sil hrálo i jejich zformování dle osvědčené španělské školy, kde úderná síla do hloubky řazených tercií byla těžko zastavitelná a jejich neschopnost rychlých manévrů na omezeném prostoru ničemu nevadila. Oproti tomu Anhalt nechal seřadit stavovské jednotky podle nizozemské školy, která preferovala subtilnější útvary s menší hloubkou, které ale mohly rychleji a pružněji reagovat. Tedy alespoň za předpokladu, že byli vojáci na tuto taktiku uvyklí, vycvičení a dobře sehraní. To se ale o stavovském vojsku říci nedalo.

Přechod Litovického potoka a rozvinutí císařsko-ligistických sil

Ligistická armáda dorazila ráno k Litovickému potoku, který bylo pro okolní mokřiny možno překonat jen po mostě. Ten ale bránilo asi 500 stavovských mušketýrů. Přechod potoka byl každopádně značným rizikem, neboť za ním se již zvedal vrch Bílé hory, na němž stály stavovské jednotky. Přechod mostu tedy znamenal vystavit se riziku útoku, který mohli vést stavové z kopce na část jednotek, které by přecházely či přešly most, přičemž zbytek katolické armády by je nebyl schopen podpořit. Výhoda vyššího počtu mužů by se tím smazala.

Maxmiliánovi ligisté se přesto pustili do útoku na most, odkud rychle zahnali stavovské mušketýry. Nakonec jejich úkolem nebylo vykrvácet na mostě, ale postup nepřítele zdržet a umožnit stavovské armádě reagovat. Zatímco ligisté přecházeli přes Litovický potok, stavovské vrchní velení drželo poradu, jak se v dané situaci zachovat. Hrabě Thurn navrhoval okamžitě udeřit na ligisty a k jeho názoru se přikláněl i generalissimus Anhalt. Hrabě Hohenlohe, Thurnův rival, ale nakonec dokázal vrchního velitele přesvědčit, že útok je zbytečným rizikem. Vojáci byli unavení, část důstojnictva, ale i mužstva zmizela v pohodlí za pražskými hradbami a nikomu se bojovat nechtělo. Jejich postavení bylo považováno za natolik silné, že útok do kopce nikdo nepředpokládal. A tak stavovští generálové promarnili první příležitost převzít iniciativu.

Maxmiliánovi ligisté mezitím úspěšně přešli přes most a rozvinuli se vlevo ke zdi obory, kde byl svah nejprudší. Nezbývalo jim než čekat na císařskou armádu, která jako v poslední době obvykle postupovala pomal vzadu a zdržovala. Nutno podotknout, že vztahy mezi Tillym a Buquoyem nebyly právě ideální a císařský generalissimus se jen nerad podřizoval nominálnímu velení Maxmiliána Bavorského, který vojenské zkušenosti neměl. V tomto ohledu byla ale na druhé straně úplně stejná situace, neboť jak Thurn, tak Hohenlohe měli do nástupu Anhalta volnost rozhodování, což vedlo k vzájemné rivalitě. Oba měli dostatek vojenských zkušeností, na rozdíl od Anhalta, který jim velel. Buquoy navíc utrpěl u Rakovníka bolestivé zranění, neboť jej kule z muškety zasáhla do stehna a ustřelila mu „žalud oudu přirozeného“. Buquoy sice na toto téma žertoval, že jej bůh potrestal na místě, kterým nejvíce hřešil, ale také byl nucen cestovat v kočáře a nikoliv v sedle, což k jeho mobilitě nepřispělo. I proto dorazila císařská armáda k potoku až před polednem, přešla jej a rozvinula se vpravo, kde byl svah mírnější.

Válečná porada a rozhodnutí zda bojovat

Katolické síly sice ráno úspěšně rozprášily stavovské jednotky v Ruzyni a poté překročily Litovický potok, ale zůstávalo otázkou co dál. Jak již bylo řešené výše, čelní útok proti na vrchu opevněnému nepříteli se nezdál být řešením. Buquoy proto navrhoval, že s císařským vojskem vyrazí Motolským údolím, obejde postavení stavů a ohrozí jejich týl. Tím by každopádně stavy donutil k manévru, neboť by musely volit, zda čelit císařským, nebo ligistům, případně by mohly své postavení vyklidit a stáhnout se za pražské hradby. Maxmilián Bavorský ale začínal ztrácet trpělivost, neboť tažení trvalo již příliš dlouho, vojsko trpělo chladným počasím, dny se krátily a válečná situace hrozila patem. Pokud by se povstalecká armáda uchýlila do Prahy, čekalo by katolické síly buď delší obléhání města, což by přineslo stěží řešitelné logistické problémy, nebo by musely tažení pro rok 1620 ukončit, stáhnout se, rozložit do zimních kvartýrů a na jaře začít nanovo.

Oproti tomu stavovští velitelé nechtěli připustit možnost uzavření svého vojska v Praze, neboť i jim by v případě obléhání hrozily velké problémy se zásobováním. Vojsko, které bylo pro dlužný žold dlouhodobě na pokraji vzpoury, by se ve městě mohlo vymknout kontrole a mohlo dojít na rabování. V neposlední řadě by uzavření armády v Praze znamenalo definitivní přenechání iniciativy nepříteli.

Válečná rada císařsko-ligistického vojska proto váhala. Poté došlo k neobvyklé intervenci, neboť mezi důstojníky vstoupil karmelitánský mnich Dominik à Jesu Maria, který již od Rakovníka povzbuzoval morálku katolických vojáků s obrazem Panny Marie, jemuž protestantští vojáci vyřezali oči. Tento kněz pak svým vystoupením apeloval na svedení rozhodné bitvy, neboť se katolickým vojákům jistě dostane pomoci shůry. Pod takovýmto tlakem okolností se císařští a ligističtí vojevůdci uvolili provést menší ofenzivní akci, jakýsi průzkum bojem, na jehož výsledku by se ukázalo, jak postupovat dál. Toto rozhodnutí podpořili i informace jízdních hlídek, které přinesly zprávu, že stavovské opevnění není zdaleka tak pevné, jak se předpokládalo. Kolem druhé hodiny po poledni se tedy na císařském pravém křídle hnula kupředu pěchota i jezdectvo.

První střet a první selhání

Nutno podotknout, že na straně stavovského vojska v této chvíli panovala poměrně uvolněná atmosféra, navzdory všeobecné demoralizaci. Bylo již po poledni a celé dopoledne proběhlo v příjemném nicnedělání. Nikdo ze stavovských vojáků v tuto chvíli nepředpokládal, že se ještě téhož dne bude bojovat, část důstojníků opustila své jednotky a odjela do Prahy, kam byl sice již zamezen vstup prostým vojákům, ale důstojníci měli vjezd povolen. Katolický útok proto stavovské zcela a naprosto zaskočil.

K prvnímu střetnutí došlo mezi císařskými kyrysníky stoupajícími do svahu a stavovským jezdectvem, do jehož čela se postavil sám Jindřich Matyáš Thurn na místo nepřítomného hraběte z Bubna. Stavovští svým útokem zatlačili císařské jezdce na ústup, pak ale museli čelit protiútoku císařských jezdců z druhého sledu, kteří pro změnu donutili k ústupu stavovské jezdce. Postupu císařských nyní musela čelit stavovská pěchota nejkrajnějšího levého křídla – šest kompanií Thurnova pěšího pluku (nejstaršího stavovského pluku). Zde ale došlo k fatálnímu selhání, neboť právě tito zkušení vojáci postoupili vpřed, vypálili jedinou salvu a poté se dali na útěk. Zůstává otázkou, kdo tyto vojáky do střetu vedl, neboť majitel jejich pluku Jindřich Matyáš Thurn vedl Bubnovu jízdu a jeho syn František Bernard Thurn velel zbývajícím čtyřem kompaniím téhož pluku v druhém sledu (bude to právě on se svými vojáky, kdo bude postupu císařských vzdorovat nejdéle). Faktem je, že morálka těchto unavených vojáků nebyla po dlouhých ústupech nijak vysoká. Navíc již několik měsíců vymáhali dlužný žold a nyní právě oni byli postaveni na nejkritičtější pozici stavovského levého křídla. Do boje je nevedl ani jeden z jejich nejvyšších velitelů. Můžeme tedy spekulovat o tom, že tito vojáci mohli mít pocit obětované jednotky. Tak či onak jejich selhání spustilo řetězovou reakci, neboť stavovské levé křídlo se poté začalo nekontrolovatelně hroutit.

Postupu císařských jezdců se na chvíli postavila do cesty opět stavovská kavalerie, ale po krátkém střetnutí také prchla z bojiště. Zmatek na straně stavů umocnilo to, že pod hrabětem Hohenlohem, který zde velel, padl kůň. Snad i tento fakt přispěl k tomu, že se po symbolickém odporu k prchajícím jednotkám připojily také Hohenloheho pluky (jezdecký i pěší), které měly zacelit mezeru ve stavovské linii. Druhý sled stavovské pěchoty levého křídla taktéž nevydržel nápor císařských kyrysníků, a tak postupu císařských čelil jen mladý hrabě Thurn se zbytkem pluku svého otce.

Protiútok stavovského jezdectva

Dosud nezadržitelnému postupu císařských jezdců se ale nyní konečně někdo postavil do cesty. Mladý Kristián kníže z Anhaltu, syn stavovského generalissima, velel svému pluku arkebuzírů do sedel. Jak vidno, připravenost stavovského vojska k boji byla skutečně minimální. V této chvíli již půl hodiny zuřil boj, ale Anhaltovi jezdci sedlali nedostatečně připraveni, mnozí bez kyrysů, nebo s kyrysy nedopnutými jako jejich mladý velitel.

V každém případě se mladému Anhaltovi podařilo zastavit postup císařských kyrysníků, které zdařilou salvou obrátil na neuspořádaný ústup. Následně stavovští úspěšně odrazili protiútok další císařské jízdy a dostali se tak až k pomalu postupující císařské pěchotě. Jednalo se o německou tercii sestavenou u Breunerova a Tiefenbachova pluku. Řady pěšáků musely být postupem do kopce částečně rozvolněny, neboť úder arkebuzírů měl pro sestavu fatální důsledky. Breunerův pluk, na nějž úder dopadl, nevydržel a se značnými ztrátami se rozpadl. Druhá polovina tercie moravského rodáka Rudolfa Tiefenbacha pak hledala spásu pod ochranou druhé císařské tercie složené primárně z Valonů.

Pro postup císařsko-ligistického vojska se jednalo o kritickou chvíli. Prchající vojáci s sebou vždy šíří paniku, a tak nyní zakolísali v postupu i ligisté, kteří viděli rozpad císařské německé tercie. Zpráva o úspěšném protiútoku se záhy dostala i k nejvyšším velitelům katolických sil a generalissimus Buquoy považoval situaci za natolik vážnou, že opustil svůj kočár a v sedle se vydal na bojiště, což ho muselo stát značné sebezapření. Nežli však dorazil k přední linii, jeho zástupce Maxmilián kníže Liechtenstein se s hrozícím nebezpečím již vypořádal. Je otázkou, zda tohoto úspěchu stavovského vojska dosáhl mladý Anhalt sám, nebo zda se k jeho útoku přidali další stavovští jezdci. Tak či onak, pokud mělo dojít ke zvratu v dosavadním průběhu boje, bylo nutno Anhaltův protiútok podpořit a rozvinout. K tomuto účelu postoupilo kupředu uherské jezdectvo, které bojovým nadšením po ranní krvavé lázni v Ruzyni také neoplývalo. Liechtenstein jejich postup ale včas zaznamenal a vyslal proti nim své polské jezdce. Ti během svého útoku posekali vše, co se jim postavilo do cesty a Uhry, kteří se dali na útěk, pak hnali až k Vltavě.

Anhaltovi arkebuzníci se tedy podpory nedočkali a jejich útok po rozbití německé tercie ztratil hybný moment. Nežli se rozptýlení jezdci znovu seřadili, napadl je překvapivě z boku pluk ligistického jezdectva. K nim se přidali mezitím znovu soustředění císařští kyrysníci, které následovaly další předtím ustoupivší jezdecké jednotky. Napadení z více stran a přečíslení neměli Anhaltovi jezdci šanci. I sám mladý kníže byl zasažen dvěma kulemi a padl ze sedla. Jeho jezdci byli buď pobiti, nebo rozehnáni, on sám pak skončil v zajetí. Druhá a poslední možnost změnit běh událostí byla promarněna.

Finále u zdi obory

Zatímco se levé křídlo stavovských hroutilo pod náporem císařské armády, ligisté postupovali do svahu Bílé hory jen zvolna. Boj zde nenabyl na takové intenzitě a dočasné úspěchy slavilo stavovské dělostřelectvo. Poté, co selhal protiútok Anhaltových arkebuzírů na levém středu, se otřesení císařští velmi rychle znovu zformovali. Na vrchol kopce konečně dorazila císařská pěchota, jak valonská tercie, tak tercie německá, kterou Tiefenbach s Breunerem znovu shromáždili. Vzhledem k tomu, že jim téměř nic nestálo v cestě, stočili svůj postup doleva proti pravému křídlu stavovských sil, kde se snažil velet generalissimus Anhalt. Zbývající stavovští se tak ocitli pod tlakem jak ligistů postupujících čelně, tak císařských, kteří jim postupovali do boku a týlu.

Za těchto okolností měl útok Valonů pochopitelně devastující účinek. Poslední tři stavovské jednotky, které kladly odpor, byly tři kompanie pluku hornorakouských stavů, zbytek Thurnova pěšího pluku pod Františkem Bernardem a moravský stavovský pluk, který po Valdštejnovi podědil Jindřich Schlik. Rakušanům se podařilo pod tlakem ustoupit směrem k Praze a stejně tak ze stahující se smyčky vyvázl i mladý Thurn se svými muži (Thurnův pluk se tak paradoxně stal jak první jednotkou, která prchla, tak jednou z posledních jednotek, které bojovaly). U zdi obory zůstali odříznuti jen vojáci v moravském žoldu, kterým nezbylo, nežli se bít až do konce. Útočníkům tak kladli tuhý odpor a bojové nadšení císařských i ligistů se začalo vytrácet. Schlikův pluk, který u zdi obory utrpěl těžké ztráty, nakonec dostal příležitost čestně kapitulovat, což jeho velitel také udělal, neboť jak on, tak jeho vojáci dostáli svým povinnostem. (Obrana moravského pluku u obory na císařské zapůsobila a zajatý Schlik dostal nabídku velení pluku v císařské armádě. Jako profesionál ji využil – na tom nebylo nic neobvyklého – tím zahájil svoji hvězdnou kariéru, na jejímž konci byl císařským polním maršálem a prezidentem dvorské válečné rady – instituce předcházející ministerstvu války.)

Posledním bojem ale nebyla ani obrana „Moravanů“ u zdi obory, ale bezuzdné pobití několika stavovských jednotek včetně královské gardy, které stály uvnitř obory a dosud do boje jakkoliv nezasáhly. Vítězové rozzuření tuhým bojem proti moravskému pluku si na nešťastnících vybili zlost a nedávali milost. Než se podařilo dostat útočníky opět pod kontrolu, většina obránců byla pobita.

Ztráty a důsledky bitvy pro stavovské povstání

Bitva na Bílé hoře byla poměrně krátká, celý střet trval asi jen dvě hodiny. Pokud ale kdokoliv tvrdí, že stavovské vojsko se rozuteklo, aniž by řádně bojovalo, je třeba mu oponovat. Boj byl krátký, ale intenzivní a nechyběly v něm zvraty. Počet ztrát na obou stranách to jasně dokládá. Celkový počet padlých se udával v rozmezí 2.000 až 3.000 mužů, z čehož ligisté utrpěli minimální ztráty, téměř tisícovka připadla na císařskou armádu a nejhůře dopadli stavovští. K tomu se přičítalo také několik set Uhrů pobitých Poláky na útěku či utonulých ve Vltavě. Tato čísla je ale třeba redukovat dle údajů zaznamenaných pražskými městy, která byla pověřena v následujících dnech pohřbít padlé. Úřední záznamy hovoří o počtu o málo přesahujícím 1.600 mužů. Pokud vezmeme v potaz, že se jednalo pouze o padlé a nikoliv o raněné, jejichž počet byl vždy vyšší, jedná se o bezesporu vysoký počet. Stavovští ztratili také asi 700 zajatých, z nichž značnou část museli tvořit vojáci moravského pluku.

Stavovská povstalecká armáda byla fakticky rozprášena, přišla o všechna děla a přes 130 korouhví a praporů. Do rukou katolíků padla i Anhaltova pojízdná kancelář se všemi písemnostmi a podvazkový řád krále Friedricha. Demoralizace a defétismus stavovských povstalců po nečekané porážce dosáhl vrcholu. Soustředit jednotky a pokusit se s nimi hájit Prahu navrhoval jen mladý František Bernard z Thurnu, který prokázal své vynikající velitelské schopnosti. Král i čelní představitelé stavů proto následně z Prahy uprchli do Slezska, kde chtěli pokračovat v odporu.

Bitva na Bílé hoře bývá pokládána za konečnou porážku stavovského povstání. Tuto interpretaci je ale třeba poopravit. Bělohorskou porážku stavů je třeba vnímat jako bod zlomu ve válce. Obsazením většiny Čech a Lužice se císařsko-ligistickým silám podařilo rozetnout stavovskou „frontu“ na dvě poloviny. V následujících letech budou pokračovat stavové Koruny české v boji ve Slezsku, na Moravě a v Uhrách. Některé pevnosti v Čechách padnou až v letech 1621 a 1622. Těžké boje budou svádět také obránci Friedrichovy Falce, stejně jako další říšská protestantská knížata. Konečnou porážku povstání je třeba hledat až v bitvě u Stadlohnu v srpnu 1623, kde Tilly s ligistickou armádou rozdrtil protestanty knížete Brunšvického. Císařská armáda téhož roku hladověla v obleženém Hodoníně a Jindřich Matyáš Thurn s dalšími stavovskými exulanty se již těšil na návrat do Prahy. Když se ale Gábor Bethlen, jakožto velitel protihabsburských sil na Moravě, doslechl o porážce u Stadlohnu a pochopil, že kníže Brunšvický na Moravu nepřitáhne a jeho armádu nepodpoří (jak bylo plánováno), začal (opět) jednat s císařem o míru. Tím také v prvních měsících roku 1624 skutečně končí česko-falcká fáze třicetileté války.

Dopady bitvy

Nadšení vítězů nad ziskem Prahy, kterou po bitvě na Bílé hoře katolická vojska vyrabovala, a ovládnutím většiny Čech ale neměla dlouhého trvání. Válka v následujícím roce pokračovala dál. Císař Ferdinand nechal 21. června 1621 na Staroměstském náměstí v Praze exemplárně ztrestat na hrdle povstalce. Ze 27 popravených českých „pánů“ ale patřili k vyšší šlechtě jen tři a k nižší šlechtě pak sedm rytířů, ostatní nešťastníci byli měšťané. K obdobné exekuci chystané také pro Moravany ale již nikdy nedošlo, nakonec Morava byla ještě další tři roky bojištěm. Možná o to tvrději ji pak trestal císař na konfiskacích majetku, z nichž často bohatě odměňoval své loajální stoupence. V tomto ohledu se mohl přímo inspirovat předchozím postupem povstalců vůči katolíkům. Na vedlejší země Koruny české pak císařský hněv příliš nedopadl, respektive dopadnout nemohl. Slezsko zůstalo jedním z důležitých bojišť s několika přestávkami prakticky po celou třicetiletou válku a obě Lužice, které skončily roku 1620 v zástavě saského kurfiřta, se již do svazku našich zemí vrátit neměly, neboť pražským mírem z roku 1635 připadly Sasku natrvalo.

Dosavadní stavovskou společnost našich zemí ale silně zasáhlo Obnovené zřízení zemské (de facto zemská ústava), vydané až roku 1627 v Čechách, respektive 1628 na Moravě. Náboženské svobody vzaly definitivně za své, jediné povolené náboženství zůstalo římsko-katolické a jinověrci měli buď konvertovat, nebo tyto země opustit. Často pak pozůstalí protestanští stavové měnili své české a moravské statky za lužické a slezské, neboť v těchto částech Obnovené zřízení neplatilo. Korunní země byly prohlášeny dědičnými zeměmi habsburské dynastie a moc stavů byla silně redukována. V dlouhodobém zápase stavů s panovníkem o moc ve státě tak stavové definitivně prohráli. Obdobný zápas zhruba v téže době a většinou také na pozadí náboženského konfliktu probíhal i v dalších státech, které se měly stát budoucími mocnostmi. Zatímco Francie vyšla ze svých náboženských válek jako silný absolutistický stát, anglický parlamentní systém byl podroben zkoušce občasné války a Cromwellovy diktatury.

Vnímání bitvy na Bílé hoře

Legenda o bitvě na Bílé hoře jako české národní tragédii a následných třech stech letech temna se zrodila až v prostředí českých obrozenců v 19. století. Bohužel místy tento náhled přežívá dodnes. Paradoxně v téže době silnějšího národního uvědomění se ale zrodil také německý náhled na bitvu na Bílé hoře jako na německou národní tragédii, neboť zde byl poražen německý protestantismus a naše země se nemohly více přimknout k severoněmeckému kulturně-náboženskému prostředí.

Oba tyto pohledy je třeba odmítnout a pokusit se na problematiku nahlédnout objektivně bez národovecké optiky. České stavovské povstání pro naše země bylo v prvé řadě občanskou válkou, ovšem bez většího zapojení prostého lidu. Stavové vedli svůj odboj proti panovníkovi převážně pomocí profesionálních žoldnéřských armád, v nichž se jednotky zemské hotovosti sice stále vyskytovaly, ale čím dál častěji je nahrazovali profesionálové. Je třeba také podotknout, že velká část domácích šlechtických rodů měla svá „želízka v ohni“ na obou nepřátelských stranách, přičemž jako příklad můžeme jmenovat jak české Valdštejny, tak moravské Tiefenbachy či Žerotíny.

Mnoho povstalých stavů pokračovalo ve svém odboji v emigraci, ale s postupem času se značná část exulantů vracela zpět domů. Jejich bližší či vzdálenější příbuzní jim často dokázali zajistit pozice v císařských službách, kde nejeden schopný voják našel své uplatnění. Jmenujme například synovce popraveného Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, později císařského generála jezdectva a velícího generála v Čechách Kryštofa Viléma z Polžic a Bezdružic, nebo za všechny ostatní syna zimního krále Friedricha Falckého, prince Ruperta narozeného roku 1619 v Praze, který koncem 50. let sloužil jako císařský polní podmaršálek v Sedmihradsku. Zvláště po smrti Ferdinanda II. a nástupu Ferdinanda III. se situace do značné míry změnila. Vnitřní konflikt mezi vladařem a stavy, který začal v Čechách a pokračoval v říši, se po podepsání pražského míru roku 1635 změnil primárně na obranu před vnějším útočníkem. Také sám Ferdinand III. nedosahoval náboženského fanatismu svého otce a byl v našich zemích přijímán mnohem lépe. Nakonec o proměně náhledu společnosti na konflikt jasně vypovídá i fakt, jakým způsobem se obrany svých domovů chopili brněnští a pražští měšťané v letech 1645 a 1648 (viz ZDE).

Zdeněk Munzar