Ohne Mampf kein Kampf – proviant v 1. světové válce

Mezi trpce získané zkušenosti v dějinách válečných konfliktů patří i ty, které jsou spojeny se zásobováním vojsk v poli proviantem. Nedostatek stravy oslabující fyzické i morální síly vojáka poznamenal snad všechna tažení antických i středověkých vojevůdců. S příchodem novověkých armád založených na povinné vojenské službě, kdy se počet vojáků v poli zvedl na statisíce, se zabezpečení proviantem stalo mnohem náročnější. Důležitost proviantního zásobování dokládá i řada vojevůdců, jejichž citáty se dodnes dochovaly. Jeden z nejvýstižnějších je připisován Napoleonovi: „Armáda pochoduje na svém žaludku.“

 

 

Kvalitně fungující zásobování (samozřejmě nejen proviantem) bylo a je základním předpokladem pro úspěšné vedení bojových operací. První světová válka nebyla v tomto ohledu jiná. Její specifičnost, s ohledem na proviantní zásobování, spočívala spíše v tom, že probíhala na různých typech území (od mořských pláží přes pouště, stepy, lesy až po horské hřebeny), účastnily se jí obrovské masy vojáků a přes svůj charakter (především poziční, zákopové války) docházelo i během ní v rámci úspěšných či méně úspěšných ofenziv k rychlým a poměrně dlouhým přesunům, které proviantní zásobování významně prověřilo.

Ke změnám v proviantním zásobování, stejně jako u jiných složek armád, docházelo již před válkou. Významným prvkem v proviantní výstroji armád se po svém zavedení stala polní kuchyně, která změnila kvalitu, hygienu a dostupnost stravy pro jednotky v poli. Polní pekárny, převozné, přenosné i stabilní (zděné) byly na tehdejší dobu velmi dobře vybaveny, ale jejich účinnost se plně ukázala až při ustálení fronty a s prodlužující se válkou se i zde projevil nedostatek surovin. Podobně tomu bylo i u zásobování masem. Velkým problémem, aspoň na začátku války, pak byla organizace zásobování proviantem, jejíž úroveň se však měnila k lepšímu s délkou konfliktu, tak jak narůstaly získané zkušenosti. Opačným směrem se v průběhu války vyvíjel problém nedostatku potravin, který se stával především u armád Centrálních mocností zásadním.

 

K organizaci zásobování proviantem v rakousko-uherské armádě před 1. světovou válkou

Verpflegung neboli zásobování proviantem vojska se týkalo osob (i zvířat). Šlo o finanční částku určenou k zaopatření vojáka jídlem většinou v místě ubytování (od ubytovatele), nebo o naturálie. Na nepřátelském území mohl voják naturálie získat koupí, rekvírováním, kořistí či bezplatně jen na kvitanci. Také si mohl od určeného podnikatele či obce nechat poslat naturálie k útvaru nebo je získat od vojenské správy (systém etapních zásobovacích skladů).

V době války se vojenské zásobovací zařízení rakousko-uherské armády (byly to výkonné orgány včetně proviantních důstojníků) skládalo z polních stabilních či mobilních zařízení. Z operačního hlediska řídil zásobování proviantem náčelník štábu, z administrativního hlediska intendance. Pohyblivé zásoby proviantu u jednotek tvořilo 18 denních dávek (z toho 9 záložních). K převozu ze vzdálených skladů se používaly vlaky, automobily a povozy. V kolonách trénu, které opakovaně, v tzv. odřadech, směřovaly k jednotkám, se používaly proviantní vozy vzor 1888 nebo povozy rekvírované.

Těžkopádnost proviantních kolon, které byly i několik kilometrů dlouhé, se ukázala hned na počátku války a vynutila si jejich reorganizaci spočívající ve snížení počtu vozů a zlepšení organizace předávání proviantu mezi jednotlivými etapami. V konečné fázi měl být proviant divizním odřadem přivezen až k rotě. Za války se však ustálil, kvůli vzdálenostem mezi nimi, obrácený postup, tedy od rot si přicházeli pro zásoby k odřadům.

 

Proviantní vybavení

Proviantní vozy vzor 1888 nevyhovovaly vzhledem ke své velikosti a hmotnosti, a proto je vojáci často nahrazovali vozy rekvírovanými. Na proviantních vozech bylo naloženo maso, tuk, oves normální dávky, důstojnická kuchyně, náčiní k přípravě kávy, vědro na vodu, pípa a dvě záložní dávky potravin. Počet vozů se řídil válečnými počty roty (setniny) a byl během války upravován.

Stravu připravovaly polní kuchyně. Měla uživit 250 až 260 mužů. Po jedné byly určeny pro velení pluku pěchoty a polních myslivců, pro rotu pěchoty a myslivců, polní a rezervní eskadronu kavalerie, dělostřeleckou baterii, baterii jízdního dělostřelectva a těžkého dělostřelectva, muniční kolonu polního dělostřelectva, pro útok určeným dělostřeleckým rotám pevnostního dělostřelectva, rotu pionýrů, železniční rotu, polní nemocnici a pěchotní divizní zdravotní ústavy. Z kuchyně byla strava vydávána přímo vojákům nebo do várnice (kochkiste), ve kterých se i vařilo, pokud nebyla k dispozici kuchyně.

Mužstvo bylo dále vybaveno jídelní miskou, příbory a polní lahví. Pro důstojníky byla určena polní důstojnická kuchyně, která měla sloužit důstojníkům dvou pěších rot či tomu odpovídajícímu oddílu dělostřelectva a technických složek. Kromě předepsaného vybavení používali jak mužstvo, tak důstojníci i soukromé, podle svých možností.

 

Mužstvo

Takřka během celého 19. století si vojáci v poli vařili sami v kotlíku. V rakouské, posléze rakousko-uherské armádě nesl jeden muž kotlík, ve kterém se vařilo jídlo pro čtyři až šest vojáků. Teprve až na sklonku 19. století se objevuje myšlenka společného stravování. Tento trend byl stejný u všech armád v Evropě i ve světě. Vojáci se hromadně stravovali pouze v nemocnicích, na manévrech či při slavnostních dnech. Stále platilo, že o stravu a její přípravu se musí postarat sami. V kasárnách si jednotliví vojáci či malé skupinky vojáků připravovali stravu ve vyhrazených skromně vybavených kuchyňských prostorách.

Rozvoj techniky a nárůst počtu vojáků v jednotlivých armádách zapříčinil větší zájem o zajištění hromadného stravování prostřednictvím speciálních jednotek (kuchaři, pekaři apod.). Pro usnadnění práce kuchařů a vojáků připravujících stravu byla v roce 1880 vydána příručka, služební kniha L-16. V ní byly uvedeny recepty na polévky, příkrmy k masu, omáčky a saláty, moučná a masitá jídla, recepty pro přípravu stravy v poli a z konzervy. Konzervování stravy přineslo velkou změnu ve stravování vojáků obecně. Tepelná sterilace potravin v hermeticky uzavřených nádobách umožnila vojákům dlouhodobě skladovat potraviny, a tudíž i delší pobyt v poli bez strádání hladem.

Za stravování mužstva v této době byli zodpovědní velitelé družstev a čet. Po zavedení polních kuchyní v roce 1909 přešla vzhledem k jejich kapacitě příprava stravy na velitele rot. Účetní poddůstojníci se starali o převzetí proviantu, přípravu a rozdělování stravy, vyúčtování spotřeby atd.

„Ale protože už je zde kuchyně, co nevidět bude zase ,plný štand´, protože ke kuchyni na vojně je každý voják veden neomylným pudem, který se u každého náhle projeví hned jak oblékne vojenský mundur.“

K transportu jídla, ale i k jeho přípravě, sloužila varnice (kochkiste). Skládala se z dřevěné bedny vyložené azbestem a korkem, jejíž víko sloužilo jako krájecí prkénko, malého krbu a kotle. Ten měl objem 26 litrů a byl uzavíratelný krytem se šroubovatelným držákem a pojistným tlakovým ventilem. Prázdná souprava vážila asi 21 kg. Sloužila především k přípravě jídla u horských oddílů a armádního trénu. Byla určena pro 25 vojáků.

„… menáž nyní vozí mula s tréňákem a za nimi jde kuchař, na mule jsou dva hranaté kotlíky, „kochkistny“ nebo též kochmašiny“. V jedné maso v druhé polévka. Moc jim zde nechutná. Maso často skopové a lůj na polévce rychle stydne a má divnou příchuť – občas vojáci polévku radši vylijí. Jednou dělostřelecký přepad, nikomu se nic nestalo, ale na dně kochkistny po nabrání menáže našly 3 šrapnely.“

 

Důstojníci

Vyšší úroveň stravování se týkala přirozeně důstojníků. To dokládá i speciální proviantní vybavení určené přímo pro důstojníky rakousko-uherské armády. Důstojnická polní kuchyně pro 12 osob se poprvé objevila ve stejnokrojovém a výstrojním předpisu v roce 1878, ve vydání z roku 1907 je uváděna i ve variantě pro 6 osob. Obě dvě varianty jsou ve sbírce VHÚ Praha, i když ne kompletní. Vybavení důstojnické kuchyně sloužilo jak k přípravě, tak k servírování. Součástí byly kastroly, hrnce, kuchyňské náčiní i rožeň s otáčecím zařízením.

Důstojníci měli privilegované postavení bez ohledu nato, zda byli důstojníky z povolání nebo záložními důstojníky. Důstojník měl na frontě nárok na vojenského sluhu, který se staral o ubytování, stravování a jiné potřeby. Důstojníci měli výhodu i v odděleném stravování v důstojnických, lépe vybavených a zásobených jídelnách. V době volna se mohli volně pohybovat v zázemí, jezdit na návštěvy a případně i na nákupy.

Proto si mohli jídelníček zpestřovat stravou nakoupenou na trzích či doplňovat lovem ryb. Přesto však museli útrapy frontového života snášet také, jak dokládá dělostřelecký důstojník Bohumil Sperling bojující v roce 1916 na italské frontě. „Není chleba, maso máme hrozně špatné s mletými boby hodně tvrdými. Polévka jest studená špína. Celým mým obědem byl kousek čokolády. Chvěji se slabostí na celém těle. Tak jsem si to nepředstavoval. Nechápu, co se lidem v poli může líbiti. Dnes snad dostanu poštu, a to uspokojí alespoň můj duševní hlad.“

 

Polní kuchyně

Prvním státem, který do armády zavedl polní kuchyně a s úspěchem je použil, bylo Rusko. V rusko-japonské válce z let 1904–1905 se prokázala její užitečnost, což urychlilo její zavedení do armád většiny států světa ještě před 1. světovou válkou. V rakousko-uherské armádě se převozná polní kuchyně poprvé zkoušela již v roce 1892, zkoušky však byly předčasně ukončeny pro nedostatek financí a nechuť rozšiřovat trény. V Německu byla vypsána odměna za zkonstruování polní kuchyně v říjnu 1905, ve Francii se již v té době zkoušela. V rakousko-uherské armádě se pojízdné kuchyně zkoušely při vojenských cvičeních v letech 1906 až 1909.

Po úspěšných zkouškách byla do armády zavedena převozní polní kuchyně vzor 09 (Armeefahrküche M. 09) a otočná kuchyně (Drehküche). Lišily se tvarem a uspořádáním kotlů. Oválné kotle Drehküche byly uloženy v otočné plotně, po níž nese kuchyně název. Čtyřhranné kotle kuchyně vzor 09 byly uloženy na pevných místech sporáku. Jinak se kuchyně nelišily. Skládaly se ze dvou částí. V přední části (kolesna), která se zapřahala za koňské spřežení, bylo uloženo kuchyňské vybavení. Zavěšovalo se zde také maso a jiné jídlo určené k další úpravě. Zadní část tvořil krb na podvozku s dvěma koly.

Jeho součástí byly také truhlíky pro uložení zařízení ohniště, tři větší kotle a jeden malý, dvě nádoby na vodu, dále pekáč (hliníkový) a pánve (u otočné kuchyně se místo pekáče používal malý kotel). Topeniště byly dvě, větší zadní, které slouží jako hlavní, a menší v přední části krbu. Vyjmutelné kotle byly určeny k přípravě polévky, masa a zeleniny. Malý kotel sloužil k přípravě jídla pro důstojníky nebo pro přípravu různých přísad do jídla či svařeného vína nebo čaje. Často se v něm také připravovalo jídlo pro marodku. Krb měl i malý prostor pro dřevo na podpal. Jinak se mohlo topit jakýmkoliv hořlavým materiálem. K přípravě hlavního jídla pro 250 mužů bylo třeba 10 až 15 kg dřeva (přibližně za 2,5 až 3,5 hodiny).

Drehküche byla určena pro vyšší velení (Korpskommando a Infanterietruppendivisionkommando) a Landwehr. Pro ostatní armádní části, které měly být vybaveny polními kuchyněmi, sloužila polní kuchyně vzor 09.Obě polní kuchyně převzala po válce i československá armáda. Ve sbírce VHÚ se z této doby nedochovala žádná původní rakousko-uherská polní kuchyně. Až v roce 2015 byla do sbírky zakoupena zrestaurovaná polní kuchyně vzor 09, pozdější československé výroby, která však již byla do značné míry nekompletní. V původním stavu se zachovala pouze samotná kuchyně, respektive korpus s komínem, bez originálních kotlů a kol (včetně brzdové soustavy).

Dalším typem polní kuchyně, který se objevilo něco později, byla tříkolová malá pojízdná kuchyně M.17. Byla určena pro přípravu stravy pro 140 mužů. Měla tři vyndavací 50litrové kotle. Topeniště pro troubu bylo vzadu, pro pečení vepředu. Z obou stran komínu se nacházely 15litrové nádoby na vodu.

„Polní kuchyně nefungovaly. Brzy jsme snědli obě gulášové konzervy. Chléb nám také došel, ale mě ještě zůstalo něco, co se dalo jíst a udržovalo až do večera v dobré náladě. Byl jsem milovníkem černé kávy, a tak jsem měl v chlebníku dvě kávové konzervy. Byly dobré, promíchané s cukrem a jejich velikost zaručovala ošálení žaludku na delší dobu. Lžící jsem pojídal tu kávu v pevném stavu.“

 

Polní pekárny

Chleba jakožto nejdůležitější součást stravy pekly pro vojsko vojenské pekárny. V míru se pekl chléb ze žitné mouky, za války pak z jedné třetiny pšeničné a dvou třetin žitné mouky. Hmotnost jednoho bochníku byla cca 1300 g a představoval dvě dávky. Přípravě chleba byla věnována velká pozornost. Pečlivě se sledovala teplota pece, doba pečení. Při přejímací kontrole se chléb nesměl po rozkrojení lepit na nůž. Kůrka musela být žlutohnědá, stejnoměrně silná, hladká, nevyboulená, a měla mít slabě nahořklou chuť. Střída pak měla být stejnoměrně porézní, přiměřeně slaná se slabě nakyslou chutí, nikdy však nesměla být hořká. Připálený chléb mohl být přijat pouze tehdy, jestliže po oškrábání zuhelnatělých částí nenastal velký úbytek na váze. Za války byly přejímací podmínky mírnější, neboť se vycházelo ze zásady, že horší chléb je lepší než žádný.

Chléb se vojákům nevydával čerstvý, ale až za dva dny po upečení, jeho trvanlivost byla běžně sedm až osm dnů. Postupně byla příprava chleba ovlivněna nedostatkem surovin. Žitná a pšeničná mouka byla doplňována ječnou, kukuřičnou a bramborovou moukou, později ještě doplňována moukou z mletých kukuřičných palic apod.

Za plnohodnotnou náhražku chleba byly považovány suchary. Příprava tzv. polního sucharu byla velmi náročná a výsledné produkty podléhaly kontrole. Probíhala v pekárnách a vyžadovala značné vybavení a zkušenou obsluhu.

Na 100 kg mouky bylo zapotřebí 500 syrových vajec (tj. 19,3 kg), 12 kg škrobové mouky, 12 kg cukru, 1 kg soli a 0,3 kg kmínu. Dále se přidávalo 15 litrů mléka a 6 až 8 litrů vody.

Kontrola kvality probíhala tak, že při zlomení sucharu měl mít sklovitý zlom a při úderu o pevné těleso musel zaznít jasný zvuk. Tupý zvuk byl znakem vlhkosti. Suchar musel mít světlehnědou a stejnosměrnou kůrku a světlejší střídu.

Při nedbalém ukládání zejména v polních podmínkách docházelo k napadání hmyzem, což se poznalo podle dírek na povrchu kůrky. Suchar musel při namočení silně nabobtnat, aniž by však klesl ke dnu nebo došlo k jeho rozmočení. Pokud suchar přijímal vodu pomalu, dal se obtížně rozkousat, a byl tudíž špatně stravitelný.

K pečení chleba se používaly zděné, přenosné a převozné pece. Zděné pece bylo nutné po každém přesunu znovu vybudovat. Přenosnou pecí byla pec Peyer M.1878. Souprava zahrnovala jednu malou a jednu velkou pec. Pro pečení se stavěly dvě soupravy. Byly schopny dodat za 24 hodin 2500 bochníků, tj. 5000 dávek. Vlastní pec byla tvořena železnou klenbou, předním dílem s dvířky a zadním dílem s komínem. Sázecí plocha se dělala z cihelné dlažby nebo pálené hlíny. Cihly se vždy vozily s sebou na místa umístění pece (na velkou pec bylo potřeba 140 kusů, na malou 120 kusů). Před pecí bylo nutné vykopat příkop sloužící k pohodlnějšímu sázení do pece. První vytopení trvalo pět až šest hodin při spotřebě cca 160 kilogramů dřeva na jednu pec. Další spotřeba při pečení byla 30 kilogramů za jednu hodinu na jednu pec. Před sázením se pec vyčistila a na rozpálené cihly nebo hlínu se kladl chleba.

Do velké pece se vešlo 75 bochníků a do malé pak 65. Ale kvůli řádnému propečení se zpravidla vsazovalo méně bochníků. Po skončení pečení se pec nechala vychladnout a obsluha ji dokázala za tři hodiny rozebrat. Pecní souprava Peyer vz. 1878 obsahovala jednu velkou a jednu malou pec. Souprava potřebovala plochu 7,6 metru dlouhou a 6,75 metru širokou. Vlastní pece zabraly z 6,75 metru pouze 3,1 x 1,74 metru u velké a u malé 3,1 x 1,48 metru. Zbytek prostoru byl určen pro sazeče. Pod každou pecí byla osm centimetrů silná tepelně izolační vrstva ze štěrku nebo valounů a na ní potom dalších osm centimetrů silná sázecí plocha se sklonem 20 centimetrů ke dvířkám. Příkop před pecí byl hluboký 90 centimetrů a 60 centimetrů široký. Přípravu měla u jedné soupravy zvládnout obsluhující skupina za čtyři hodiny. Pecní soupravu obsluhoval velitel a sedm mužů (dva sazeči a pět mužů připravovalo těsto).

Modernější byla polní převozná pec Manfred Weiss M.1901/09.Pec se vytápěla pouze dřevem a bochníky se nejdříve sázely na drátěná síta do dolního prostoru a potom se přemísťovaly nahoru do dopékacího prostoru. V dolní prostoru dosahovala teplota 300 až 350 °C. První vytopení pece trvalo 2,5 až 3 hodiny. Výkon jedné pece byl 40 bochníků za hodinu. Pekárna sdružovala čtyři nebo osm pecí M.1901/09. Osm pecí zajistilo za 24 hodin výrobu 8000 bochníků, tedy dávku pro 16 000 vojáků. Osm pecí spotřebovalo za 24 hodin buď 10 m3 měkkého nebo 7 m3 tvrdého dřeva o délce do 30 centimetrů. Po vytopení pece trvající až 3 hodiny bylo nutné přikládat vždy po pěti až deseti minutách. Každá pec byla obsluhována velitelem a sedmi muži. Tři obsluhovali pec a čtyři připravovali těsto.

Do armády byla zavedena i horská pec Manfred Weiss M.1914. Pec bylo možné přepravovat na pěti soumarech. Konstrukčně se podala předchozímu typu, ale nebyla umístěna na podvozek. Pec byla schopná upéct 20 až 25 bochníků za hodinu. Jednotka složená ze šesti pecí dokázala vyrobit za 24 hodin přibližně 3000 bochníků, tj. 6000 dávek. Pro naložení pece bylo potřeba čtyř až šesti mužů a trvalo 45 až 60 minut. Po dosažení místa sestavení dokázali pec sestavit dle místních podmínek tři až čtyři muži a trvalo jim to v rozmezí 45 minut až dvou hodin. Doba topení byla stejná jako u pece M.1901/09, jen polena musela být dlouhá 25 centimetrů. Po skončení pečení bylo nutné nechat pec vychladnout a potom mohlo dojít k jejímu rozebrání trvajícímu 15 až 20 minut.

 

Co jedli vojáci v zákopech?

Poměrně statické boje v zákopech Velké války umožňovaly relativně stabilní dodávky jídla. Stanoviště polních kuchyní bylo umístěno většinou do druhé linie, častěji ještě dále v týlu. Zde kuchaři v polních kuchyní připravovali teplé pokrmy a nápoje. Pokud to bylo jen trochu možné, snažili se kuchaři připravit chutnou stravu. Důležité bylo pravidelné zásobování a dostatek surovin pro vaření, včetně dřeva na topení a především zkušenosti kuchaře, zda dokázal z armádních zásob připravit slušné a poživatelné jídlo. S tím také významně souvisela rychlost a jednoduchost přípravy.

Pro hromadné stravování vojáků byla ideální jídla typu různých gulášů a kaší, které bylo možné připravovat v polních kuchyních ve velkém množství a jež se snadno rozdělují do jídelních misek vojáků. Přesto se dbalo, aby měla strava dostatečné množství kalorií. Denní dávka kalorií dodávaných prostřednictvím jídla měla dosahovat minimálně 3000, což bylo o mnoho víc než u civilního obyvatelstva. Na množství to odpovídalo přibližně půl kilogramu masa, k tomu stejné množství chleba a zhruba čtvrt kila zeleniny. Stravní dávky se v průběhu války s nedostatkem surovin postupně snižovaly, zejména u německé a rakousko-uherské armády.

Vojáci přirozeně využívali i místní zdroje, což se týká jak potravin, tak alkoholu. Často také dostávali balíčky z domova, od rodin či spolků.

„…Pak počal čísti jména těch šťastných, kterým trén přivezl poštovní zásilky z domova – a hned na prvém místě jsem slyšel své jméno! Dvěma skoky byl jsem s pryčny dole, popadl svůj balík – pětikilovou bedničku – a vítězoslavně jsem si to odnášel do svého pelechu. Rychle jsem rozsvítil kahan a nastalo nedočkavé dobývání bedničky. (Mimochodem řečeno: tohle otvírání bedniček z domova byla jediná práce, kterou jsem na vojně strašně rád vykonával!) Takový šťastný den byl pro mne jako svátek. Jistě že můj obličej zářil rozkoší, když jsem počal vybírat z bedničky cenný obsah. Byla tam pořádná vánočka, cukr, čokoláda, svíčky, sůl, jehly, nitě, zrcátko, ,feldpostky´, kalendář na nový rok a nůž. – To byly hody!“

Zdeněk Polčák, Roman Řezníček

Kráceno – článek v plném znění naleznete v časopise Historie a vojenství 1/2017. Čtvrtletník Historie a vojenství vydává Vojenský historický ústav Praha.

 

 

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha