Osud generála, který se v osudných chvílích přidal na špatnou stranu

Není obvyklé, aby v době míru zemřel muž v hodnosti divizního generála z jiných než přirozených příčin. Právě to se však v Československu roku 1946 stalo. Generál Robert Rychtrmoc byl tehdy popraven za svoji pronacistickou činnost během okupace.

Období po osvobození od nacistické okupace nebylo jen oslavami vítězství a vzpomínáním na padlé hrdiny, nýbrž i vyrovnáním s kolaborací a válečnými zločiny. Předválečných profesionálních vojáků bylo mezi zrádci naprosté minimum, o to větší pozornost ale vzbuzovaly soudní procesy s kolaboranty právě z této skupiny. Jeden z nejsledovanějších byl veden proti diviznímu generálu Robertu Rychtrmocovi, předsedovi kolaborantského Českého svazu válečníků.

Narodil se před 138 lety, 9. dubna 1875 v maďarském Czegledu jako syn wachmeistera rakouské armády. V letech 1881–87 absolvoval šest tříd obecné školy, do roku 1891 navštěvoval nižší reálné gymnázium, pak nastoupil na kadetku, jíž absolvoval roku 1895. V hodnosti poručíka nastoupil k pěšímu pluku č. 32, v období 1901–1903 navštěvoval válečnou školu ve Vídni. Do začátku války vystřídal řadu funkcí a dosáhl hodnosti majora. Od 1. září 1915 působil u štábu 5. sočské armády, 23. října 1917 byl jmenován náčelníkem štábu 21. sboru, 1. května 1918 povýšil na plukovníka generálního štábu.

Po vzniku republiky pokračoval v kariéře v československé armádě. Prošel řadou posádek a funkcí, 7. července 1926 jej povýšili na brigádního generála a konečně 1. května 1928 na divizního generála.

 

Osudné roky okupace

Po odchodu do výslužby v roce 1934 se manželé Rychtrmocovi přestěhovali do Mariánských Lázní, zde generála zastihly události léta 1938. Při vyhlášení mobilizace byl aktivován a řídil výstavbu opevnění v pohraničním úseku od Králíků až k Jindřichovu Hradci.

Po Mnichovu se přestěhoval s manželkou do Prahy, kde by patrně v klidu dožil, kdyby se nenechal zatáhnout do vnitroprotektorátní politické hry. Stal se totiž členem Českého svazu válečníků, vybudovaného roku 1940 generálem četnictva v.v. Otto Bláhou.

Cílem organizace bylo sdružovat účastníky první světové války, ovšem na základě podobném říšskoněmeckým veteránským svazům. ČSV tak dostal nejen spolkový, nýbrž i politický rozměr a vzhledem ke svému charakteru byl po válce zařazen mezi významné kolaborantské organizace, podobně jako třeba Vlajka. Otto Bláha měl rozsáhlé plány, chtěl dosáhnout povinné výchovy mládeže v říšském duchu, jíž by vedli právě členové ČSV, navrhoval i českou variantu arizace židovského majetku. Vzhledem k problémům se zabezpečením chodu svazu však v létě 1943 na svou funkci rezignoval a za svého nástupce doporučil právě Roberta Rychtrmoce.

Ten se stal druhým a posledním vedoucím ČSV. Funkci začal vykonávat 1. srpna 1943, svaz ekonomicky stabilizoval a vydával proněmecký časopis Kamarádství. Když 12. března 1944 probíhal sjezd ČSV, podpořil návrh postavit českou jednotku, která by po boku Němců vystoupila na frontě. Rychtrmoc předal ministru Moravcovi 25. dubna memorandum v tomto smyslu. Doporučil v něm mobilizovat patnáct ročníků odvedenců, celkem až 600 000 českých mužů.

Navrhl i nasazení důstojníků vězněných v koncentračních táborech, kteří by tak mohli „odčinit své poklesky“. Generál rovněž vysvětlil, že jeho spoluobčané se podle něj váhavě podílejí na úsilí Říše, neboť se považují za občany druhého řádu. Pro českou emancipaci navrhl například podíl na arizaci židovského majetku nebo větší zastoupení ve správních orgánech.

Na nátlak ministra Emanuela Moravce se Rychtrmoc 15. března 1945 ujal také vedení Národního souručenství, ještě začátkem dubna zorganizoval jeho sjezd v budově Senátu, kde měl ministr Moravec jeden ze svých posledních projevů.

Starý generál se koncem války dokonce přihlásil za člena Svatováclavské roty, jediného skutečného českého vojenského útvaru, spolupracujícího s wehrmachtem. Jednalo se pochopitelně o symbolický akt a Rychtrmoc jednotku nikdy ani nenavštívil. Následujícího dne, 10. dubna byl pozván k státnímu ministru K. H. Frankovi, který mu za zásluhy o protektorát předal Svatováclavskou orlici ve zlatě.

 

Soud a trest

Český svaz válečníků zanikl s osvobozením vlasti a jeho vůdčí představitelé byli během krátké doby zatčeni a vzati do vazby. Jejich případ byl justicí považován za natolik závažný, že se dostal do kompetence Národního soudu. Před ním stanuli oba vedoucí ČSV, Otto Bláha a Robert Rychtrmoc, třetím obviněným se zde stal šéfredaktor Kamarádství major Gustav Mohapel. Obžalovaní se měli v čele ČSV dopustit úkladů proti republice a spolčení s okupační mocí, jejich činnost směřovala proti národu.

Hlavní líčení začalo 15. ledna 1946 v 9.00. Pokračovalo i následující dny a 21. ledna došlo k vynesení rozsudku. Soud prohlásil všechny tři vinnými, rozsudek zněl v případě Bláhy a Rychtrmoce trest smrti, v případě Mohapela 25 let těžkého žaláře. Odůvodnění rozsudku skončilo v 13.45, oba generálové požádali o udělení milosti. Již za necelé dvě hodiny přišla zpráva, že prezident Beneš tento akt odmítl a přesně v 15.45 zhasl na popravišti věznice Praha-Pankrác život generála četnictva Otto Bláhy. Přesně o hodinu později se pod šibenici postavil divizní generál Robert Rychtrmoc, kterému byla zamítnuta žádost, aby byl jako voják popraven kulkou.

Jeho tělo bylo zpopelněno, manželka Roberta Rychtrmoce Magda byla jako Maďarka nucena opustit ČSR a vrátit se do původní vlasti. Urnu si vyzvednout nemohla, ta byla umístěna v depozitáři krematoria a roku 1950 uložena do společného hrobu. Místo posledního odpočinku generála Rychtrmoce se nachází v neoznačeném společném hrobě nedaleko krematoria na pražském Strašnickém hřbitově. Ironií osudu byla do stejného hrobu možná uložena rovněž urna s popelem hrdinky protinacistického i protikomunistického odboje dr. Milady Horákové.

Ivo Pejčoch

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha