Otakar Husák

Nebylo mnoho těch, kteří se ocitli tak blízko dění, jež provázelo zrod samostatného Československa. Otakar Husák se díky svým schopnostem záhy zařadil mezi přímé aktéry i bezprostřední pozorovatele tehdejších osudových událostí. I po válce setrval ve službách nového státu. V dramatickém období budování Československa a jeho armády osvědčil své kvality a na exponovaných veřejných funkcích se zasloužil o konsolidaci branné moci.

 

Otakar Husák se narodil 23. dubna 1885. Z rodného Nymburka jej studium chemie zavedlo do Prahy, kde absolvoval c. k. vyšší průmyslovou školu. Brzy poté se profesně uchytil v chemickém průmyslu, nejprve v továrně na výrobu tužek v Budějovicích (dnes České Budějovice). Poté, co si v letech 1906–1907 jako jednoroční dobrovolník odbyl prezenční službu v c. a k. armádě, odešel za pracovními zkušenostmi do Francie. Po čtyřech letech změnil působiště, odcestoval do carského Ruska a nastoupil jako chemik u firmy ve Varšavě.

První světová válka přehodila výhybku na životní dráze milionů mužů. Když konflikt propukl, Otakar Husák se pod vlivem vlasteneckého zanícení vzdal jistoty perspektivní kariéry na tehdy řídící pozici jednoho z varšavských průmyslových podniků a vyměnil ji za nejistotu a riziko dobrovolníka České družiny bojujícího ve jménu národa proti vlastnímu státu – Rakousku-Uhersku. Díky úspěšnému bojovému nasazení při rozvědkách České družiny Otakar Husák zakrátko velel rotě v hodnosti podporučíka. V lednu 1916 se poprvé účastnil porad ohledně zřizování čs. jednotek. O tři měsíce později byl delegován do Kyjeva na II. sjezd Svazu česko-slovenských spolků na Rusi a následně jmenován členem vojenské komise svazu, pověřené výstavbou čs. vojska. Agilní Husák se do práce zapojil s vervou, ale jeho pohled na náborovou politiku se křížil s představami jiných činitelů, proto se raději vrátil k bojové jednotce. Husákem prosazovaný princip minimálních slibů a maximálních nároků měl z dobrovolců vytříbit kádr sice méně početný, ale dokonale oddaný ideám odboje a odolný proti rozkladným vlivům. Politická akce ovšem potřebovala zejména kvantitu.

Do legendární bitvy u Zborova Husák nezasáhl; měl vést na zteč II. prapor 1. střeleckého pluku Mistra Jana Husi¸ ale ještě před útokem utrpěl zranění hlavy, které jej na čas vyřadilo z boje. V srpnu 1917, když čs. vojsko navštívil T. G. Masaryk, předstoupil před něj jako řečník 1. pluku a průvodce právě Otakar Husák. Na budoucího prezidenta tehdy učinil velký dojem. Jak se později ukázalo, toto vzájemné setkání mu mělo osudově změnit jeho životní plány po válce.

V pozdním létě 1917 se počínala uskutečňovat plánovaná přeprava čs. jednotek z Ruska do Francie. Když 16. října 1917 opustil ruskou pevninu a přístav Archangelsk první (a také předposlední) transport čs. dobrovolníků do Francie, stál v jeho čele čerstvě povýšený kapitán Husák. Kontingent se na francouzské půdě soustředil v Cognacu, kde Husák řídil výstavbu bojové jednotky – mj. výcvik a doplňování dalšími čs. dobrovolníky (krajany z USA, zajatci ze Srbska, atd.) Snažil se přitom aplikovat své pojetí, jež zastával už v Rusku, a tak na západním válčišti představoval čs. prapor s vybičovanou morálkou, ovládaný vlastními kázeňskými mechanismy, svého druhu nezvyklý, podezřelý fenomén s revolučním cejchem, což se promítalo i do vztahů vojenské a politické části čs. odboje. Při úspěšném bojovém zasazení čs. pluků na západní frontě v létě a zejména na podzim 1918 u Terronu a Vouziers Husák velel I. praporu 21. střeleckého pluku.

Jeho schopnosti a nasazení pro věc jej přivedly do okruhu vůdčích osobností československého odboje. Důvěra, jíž si Husák získal při jednání s Edvardem Benešem, se odrazila v jeho dalším služebním pověření: vedl první vojenskou misi do ČSR s úkolem zapojit se do konsolidace vojska a vládní moci na území nového státu.

Po návratu do samostatného Československa v prosinci 1918 nemělo jeho vojenské angažmá skončit, naopak, práce pro brannou moc nového státu vyplnila v příštích letech jeho život měrou více než vrchovatou. Jedním z prvních rozhodnutí prezidenta Masaryka na půdě ČSR bylo jmenování podplukovníka Husáka šéfem vlastní vojenské kanceláře. Pro jmenovaného tato funkce znamenala vedle náročného pracovního nasazení značné zvýšení vlivu na utváření čs. branné moci – byť zatím nepřímého. Jakožto důvěrník, informátor a exponent vrchního velitele v záležitostech vojenství stál de facto nad úrovní resortu Ministerstva národní obrany a častým stykem s vojenskými i politickými představiteli se zevrubně seznamoval s komplexem vojenských problémů. Zaštítěn velikou Masarykovou autoritou zároveň působil na jejich řešení.

Mezi klíčové koncepční otázky, které jej zaměstnávaly v tomto služebním zařazení, kromě běžného i mimořádného (válečného) dění, lze uvést mj.: jednání o charakter branné soustavy ČSR (schválení branného zákona), unifikaci branné moci (vzájemné prolnutí elementů tzv. domácího a zahraničního vojska), personálie spojené s obsazením vysokých armádních funkcí, stanovení pozice národnostních menšin v branné moci, vzájemný poměr občanstva a vojska, stranou nezůstával ošemetný vztah politiky a vojska. Řadou z těchto dlouhodobých problémů se musel Otakar Husák brzy zabývat coby ministr národní obrany.

Když vládní krize vyústila v září 1920 ve jmenování úřednického kabinetu, zaujal Husák na popud prezidenta místo v čele resortu národní obrany. Zkušenosti téměř dvouletého bezprostředního kontaktu s reáliemi čs. branné moci stavěly do této nejvyšší správní funkce člověka s jasnými představami o svízelích a potřebách vojska.

Úděl úřednické vlády spočíval v řešení nepopulárních a odkládaných vnitrostátních záležitostí. V případě resortu obrany šlo, vedle drobných či větších splátek dluhů z minulosti, o prosazení dostatečného rozpočtu na zajištění existenčních potřeb armády (tehdy nastoupili presenční službu první nováčci odvedení podle nového branného zákona), o ustálení organizace a personálií branné moci (nejen formální, ale i faktické završení unifikace po návratu legií, řešení důstojnické otázky). Šlo také o eliminování silných a závažných politických vlivů narušujících jednotu a bojeschopnost vojska (důsledný zákrok proti generální stávce v prosinci 1920, volební právo vojáků). Roční snažení ministra-vojáka v čele resortu národní obrany prověřila na podzim 1921 první mobilizace. Proběhla v době, kdy se úřad navrátil zpět do rukou politického ministra. S nástupem nové vlády v září 1921 se uzavřela ministerská a posléze i vojenská dráha generála Otakara Husáka. Řevnivost ve vládních a politických kruzích nepřála jeho další kariéře v diplomatických službách, byť mu byla přislíbena, a tak se vrátil zpět do světa průmyslu, z nějž před osmi lety vykročil na svoji obdivuhodnou vojenskou pouť.

Otakar Husák přijal nabídku nejvyššího postu v právě vznikajícím podniku se státním monopolem na výrobu výbušin. Československou akciovou továrnu na látky výbušné (později Explosii) v Pardubicích pak úspěšně řídil dlouhá léta až do okupace v roce 1939. Kromě profesních záležitostí se nadále zajímal o organizační dění ve vojsku a ze svých zahraničních pracovních cest přivážel cenné zpravodajské poznatky o zbrojních a vojenských trendech, o něž dělil s příslušnými činiteli. V druhé polovině třicátých let takto spolupracoval s prezidentem Edvardem Benešem. Při obchodně-diplomatické cestě do SSSR v květnu 1938 jednal s vysokými představiteli Rudé armády a sovětského válečného průmyslu.

V meziválečném období se  Husák v rámci legionářské komunity, zejména Kruhu francouzských legionářů, zapojoval též do diskusí o odbojových zásluhách. V článcích uveřejněných v tisku i v předmluvách, kterými doprovázel knihy spřízněných spolubojovníků, zveřejňoval své vzpomínky, postřehy i polemické komentáře. Vymezoval se vůči tendenčnímu a selektivnímu výkladu dějin prvního československého odboje. Ten vnímal jako kolektivní dílo tisíců dobrovolníků a těžce nesl, že většina z nich upadala v zapomnění a někteří dokonce v nemilost. Soudil, že každý přispěl svým neopomenutelným dílem ke společnému výsledku, a proto se ve svých textech vždy snažil upomínat i na ty spolubojovníky, k nimž byla oficiální historie skoupá a z jeho pohledu nespravedlivá. Kvůli veřejné kritice některých aspektů zahraniční akce tehdy citelně ochladly jeho vzájemné vztahy s T. G. Masarykem i Edvardem Benešem.

Do dalšího života Otakara Husáka zasáhla perzekuce nejen nacistického, ale i komunistického režimu. Jako generální ředitel strategicky významného zbrojního podniku byl brzy po okupaci zatčen v rámci akce Albrecht der Erste a jako rukojmí do konce války vězněn v koncentračním táboře Buchenwald. Výjimkou bylo 18 měsíců v letech 1940–1941, kdy jej na žádost Gestapa převezli do věznice na Pankrác. Během trýznivých výslechů v Petschkově paláci z něj nevytloukli víc než 14 zubů. S následky tehdy utrpěných zranění si generál Husák nesl do konce života.

Po osvobození Buchenwaldu generál Husák a další vojáci sestavili jednotku z vojensky vycvičených vězňů a v memorandu adresovaném americkému velitelství přišli s nabídkou, že se zapojí do probíhajících bojů. Zdravotní stav dobrovolníků, ani překotný vývoj válečných operací na konci války však této působivé iniciativě nepřály.

Otakar Husák se vrátil do osvobozené vlasti i na ředitelské místo do Synthesie Semtín, kterou vedl až do srpna 1948, kdy odešel do penze. Po únoru 1948 zůstával apolitickým, a přestože se vyhnul zapojení do protikomunistického odboje, jež bylo cílenou provokací ze strany Vojenského obranného zpravodajství, byl počátkem února 1949 zatčen a téměř pět měsíců strávil ve vězení v Ruzyni a na Pankráci. Žádnou protistátní činnost mu neprokázali, a tak byl propuštěn. Nezatrpkl a svůj životní elán neztratil ani v této době, která ho coby příslušníka meziválečných elit všemožně šikanovala. Velkým povzbuzením a útěchou se mu stala rodina. Po smrti první manželky v srpnu 1945 se o dva roky později znovu oženil a narodila se mu dcera.

Brigádní generál v. v. Ing. Otakar Husák skonal 12. června 1964 ve věku 79 let a pochován leží na Olšanských hřbitovech v Praze. Za svého života obdržel více než dvě desítky vysokých tuzemských i zahraničních vyznamenání. Po roce 1989 stát jeho vynikající zásluhy o obranu a bezpečnost ČSR opětovně ocenil posmrtným udělením Řádu Milana Rastislava Štefánika II. stupně v roce 1992. Dalšího vyznamenání se mu dostalo v roce 2009, kdy in memoriam obdržel Kříž obrany státu ministra obrany ČR.

Tomáš Kykal

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha