Otakar Rytíř (Richter)

Otakar Rytíř byl další ze skupiny předválečných vojáků z povolání, kteří se po obsazení zbytku Československa rozhodli bojovat proti nacistickým okupantům se zbraní v ruce. Proto se v létě 1939 připojil k čs. vojenskému zahraničnímu odboji v Polsku a ve skupině Ludvíka Svobody se dostal do Sovětského svazu, kde se zúčastnil všech bojů československé jednotky v SSSR. Po válce zůstal v československé armádě a po komunistickém převratu v únoru 1948 se jako mnoho jiných vojáků z povolání přizpůsobil novým poměrům. To mu umožnilo dosáhnout vysoké velitelské funkce v Československé lidové armádě.

 

Otakar Rytíř se narodil 23. června 1913 ve Vysokém Mýtě, kde absolvoval základní vzdělání a v roce 1932 zde složil maturitu. Poté se přihlásil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1935 se rozhodl pro vojenskou dráhu a nastoupil vojenskou prezenční službu u dělostřeleckého pluku 101 v Praze-Ruzyni a následně byl vyslán do školy na důstojníky v záloze hrubého dělostřelectva v Olomouci. Po jejím absolvování byl na konci května 1936 zařazen do praktického výcviku u dělostřeleckého pluku 103 v Terezíně a 30. září byl přijat ke studiu na Vojenské akademii v Hranicích. Po jejím ukončení byl jmenován do hodnosti poručíka dělostřelectva a přidělen k dělostřeleckému pluku 202 v Kežmaroku, kde byl ve funkci 1. důstojníka baterie. Za mobilizace na podzim 1938 se stal velitelem baterie dělostřeleckého pluku 203 21. divize, která se nacházela v prostoru jihovýchodní Moravy jako záloha Hlavního velitelství. Ve stejné funkci pak sloužil u dělostřeleckého pluku 201 v Ružomberku. Po okupaci zbytku Československa byl ve druhé polovině března 1939 propuštěn ze svazku likvidované branné moci.

Se stávajícími poměry v protektorátu se nesmířil a 8. srpna u Moravské Ostravy přešel do Polska a 24. srpna vstoupil do Legionu Čechů a Slováků a byl zařazen k dělostřelecké baterii. Jeho nevlastní otec mjr. Arnošt Komárek zaměstnanec předválečného Vojenského ústavu vědeckého se rovněž zapojil do odboje a podílel se na vydávání časopisu V boj. Za tuto činnost byl v září 1940 zatčen gestapem a zemřel v roce 1942 v koncentračním táboře v Osvětimi.

Po vypuknutí druhé světové války a po rychlé porážce Polska se 22. září 1939 dostal s legionem do sovětského zajetí a postupně prošel internačními tábory NKVD v Orankách a Suzdalu. Po vzniku československé jednotky v SSSR se stal v hodnosti nadporučíka v únoru 1942 velitelem protitankové roty a v červenci byl jmenován 1. pobočníkem velitele 1. čs. samostatného polního praporu. Před odjezdem praporu na frontu v zimě 1943 byl ustanoven do funkce náčelníka štábu. V této funkci se zúčastnil bojů u Sokolova. Po stažení praporu z fronty a jeho reorganizaci na brigádu v Novochopersku byl Rytíř v červenci 1943 nejprve jmenován velitelem 1. dělostřeleckého oddílu 1. čs. samostatné brigády a v říjnu před odjezdem brigády na frontu, již v hodnosti kapitána, velitelem dělostřelectva brigády. Na konci září se začala brigáda přesouvat na frontu a v polovině října se dostala do předmostí na západním břehu Dněpru. Zde byla jako záloha velitele 38. armády.

Dne 3. listopadu 1943 byla zahájena ofenzíva na Kyjev, jíž se úspěšně zúčastnila i 1. čs. samostatná brigáda. Ve funkci velitele dělostřelectva působil Rytíř i při následných obranných bojích u Vasilkova a Černachova a na přelomu roku 1943/1944 bojů o Rudu a Bílou Cerkev. V lednu až březnu 1944 zastával funkci náčelníka štábu dělostřelectva, poté byl opět velitelem dělostřelectva. Začátkem února byla brigáda přesunuta a nasazena ve směru Rovno-Lvov-Užok a počátkem března doplněna volyňskými Čechy na válečné počty. Ve druhé polovině dubna byla brigáda přemístěna do prostoru Černovic, kde byla reorganizována na 1. čs. armádní sbor. V červnu byla provedena kontrola přípravy sboru a koncem července zahájil sbor přesun na frontu. Mezitím byl Otakar Rytíř povýšen na štábního kapitána a jako velitel dělostřelectva brigády prošel boji v Karpatsko-dukelské operaci.

V únoru 1945 se stal náčelníkem štábu dělostřelectva 1. čs. armádního sboru. Na začátku března byl povýšen do hodnosti majora a v dubnu byl ustanoven náčelníkem štábu Velitelství dělostřelectva na Hlavním štábu čs. branné moci. Dne 10. května 1945 byl povýšen do hodnosti podplukovníka a v srpnu se oženil. Za statečnost v bojích druhé světové války obdržel šest Čs. válečných křížů 1939, dvě Československé vojenské medaile Za chrabrost před nepřítelem a mnoho dalších československých a zahraničních vyznamenání.

Jako perspektivní důstojník nově budované čs. branné moci s bohatými válečnými zkušenostmi byl 1. dubna 1946 vyslán ke studiu na Nejvyšší vojenské akademii K. J. Vorošilova v Moskvě. V květnu mu Zemský národní výbor v Praze povolil změnu jména z Richter na Rytíř a 1. října byl povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu. Po absolvování studia v Moskvě v dubnu 1947 působil na Vysoké vojenské škole v Praze jako náčelník stolice dělostřelectva. V polovině května 1949 byl pověřen velením prvosledové 13. brigády v Karlových Varech a od první října se stal jejím velitelem. Ve stejné době probíhalo v československé armádě posilování svazků na západní hranici, proto byla dosavadní 13. brigáda se čtyřmi pěšími prapory a dvěma dělostřeleckými oddíly reorganizována na 13. divizi se čtyřmi pěšími pluky a dvěma dělostřeleckými oddíly. V následujícím roce při rozsáhlé reorganizaci a redislokaci československé armády se Otakar Rytíř, od 1. října 1950 v hodnosti brigádního generála, stal velitelem 3. armádního sboru v Plzni, jenž měl v podřízenosti pohraniční divize provádějící v případě napadení nepřítelem kryt státní hranice v západních Čechách. V červenci 1951 byl povolán do Prahy, kde se stal náčelníkem štábu na velitelství 1. vojenského okruhu a od 31. ledna 1952 byl zástupcem velitele okruhu. K 1. březnu byl povýšen do hodnosti divizního generála. Po nasbírání zkušeností na štábu okruhu byl v první polovině listopadu pověřen velením 1. vojenského okruhu a koncem dubna 1953 byl jmenován jeho velitelem.

Po pádu Alexeje Čepičky se nový ministr národní obrany generál Bohumír Lomský začal obklopovat zkušenými bojovníky, kteří s ním sdíleli válečnou zkušenost za druhé světové války v Sovětském svazu. Jedním z nich byl i Otakar Rytíř. Dne 4. června 1956 byl jmenován do funkce náměstka ministra národní obrany a na konci července 1958 se stal náčelníkem Generálního štábu Československé lidové armády. V této funkci se zásadním způsobem podílel na další výstavbě ČSLA, spoluvytvářel plán jejího rozvoje do roku 1970 a účastnil se všech rozhodujících jednání ve Spojeném velení při přípravě operačních plánů a z toho plynoucích úkolů pro armádu. Od roku 1961 byl předurčen pro velení Československému frontu. V polovině šedesátých let však již nebyl kvůli zdravotnímu stavu do této velitelské funkce navrhován. Mezitím byl v roce 1959 povýšen do hodnosti generálplukovníka a v roce 1966 do hodnosti armádního generála. Otakar Rytíř se zapojil i do politického života. Po poradě s tehdejším ministrem národní obrany generálem Ludvíkem Svobodou se v březnu 1948 přihlásil do Komunistické strany Československa a po dvouleté kandidátské lhůtě se v červnu 1950 stal členem KSČ. Na XII. sjezdu KSČ v roce 1962 byl zvolen do jejího ústředního výboru jako kandidát. V době Pražského jara byl 30. dubna 1968 odvolán z dosavadní funkce a celý následující měsíc byl v kádrové dispozici Ministerstva národní obrany. Na začátku června, podobně jako generál B. Lomský, nastoupil do Vojenského historického ústavu v Praze jako samostatný vědecký pracovník. Po sovětské okupaci v srpnu 1968 byl 25. července 1969 jmenován zmocněncem vlády pro otázky dočasného pobytu Sovětské armády v ČSSR. Po více jak ročním působení v této funkci se v polovině listopadu 1970 stal předsedou Ústředního výboru Svazu pro spolupráci s armádou. Do starobního důchodu odešel na konci července 1977. Zemřel 6. května 1979 v Ostravě.

Jan Šach

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha