Padesát let od úmrtí generála Františka Moravce

Na konci července uplyne 121 let od narození a 50 let od úmrtí významné osobnosti tří odbojů, brigádního generála Františka Moravce. Projevil odvahu na válečném poli první světové války, chránil republiku před nacistickým nebezpečím, vysílal parašutisty do okupovaného protektorátu a nakonec odešel do zahraničí, aby bojoval proti komunistické totalitě.

 

František Moravec se narodil 23. července 1895 v Čáslavi. Pocházel ze skromných poměrů, z deseti dětí. Po letech vzpomínal na mládí trpce. Byl tehdy neduživý, často nemocný a nesmělý. Učil se velmi dobře, hodně četl a dokonce přivydělával rodině kondicemi, které dával slabším žákům. Brzy začal duchovně a politicky myslet. Po letech vzpomínal: „Dostal jsem se brzy do spolkového života pokrokového studentstva, jejichž ideálem, idolem a duchovním vůdcem byl profesor Masaryk. Pročetl, prostudoval jsem všechny jeho spisy, četl jsem Čas, jezdil na Masarykovy schůze, pokud byly jen trochu v dosahu, zkrátka byl jsem jeho horlivým, nadšeným stoupencem, právě jako většina tehdejšího studentstva.“ Po maturitě roku 1913 v Čáslavi začal studovat na Karlově univerzitě v Praze filosofii s kombinací čeština – francouzština.

 

Válečná zkušenost

Pak přišla válka. Dne 6. března 1915 byl prezentován u 12. zeměbraneckého pluku v Čáslavi jako jednoroční dobrovolník. „Byl jsem slavjanofilem masarykovského realistického směru, nikoliv tedy romantickým slavjanofilem typu kramářovského, který obdivoval carismus. Jako žák Masarykův už dávno jsem přerval pouta k Rakousku, stejně skomírajícímu a podle jeho příkladu jsem přeběhl do Ruska, abych spolu s mnoha jinými pomohl bojovat za svobodu svého národa. Byl Jsem mladík dvacetiletý, když jsem vstoupil do zahraniční armády a pobyl jsem za hranicemi čtyři léta.“

Ve vzpomínkách naráží na přechod na druhou stranu fronty v lednu 1916, kde se 1. května 1916 přihlásil do spojeneckého vojska a téhož měsíce byl v Oděse zařazen k I. srbské dobrovolnické divizi v Rusku. Po brigádní důstojnické škole bojoval v poli jako velitel čety, roty a pobočník II. praporu 2. pluku. Dne 4. září 1916 utrpěl v boji u Dobrudže zranění a 15. září byl povýšen do hodnosti poručíka. Od června do října 1917 velel na rumunské frontě četě. Na soluňské frontě pak bojoval v únoru 1918. Dnem 1. března 1918 byl přeložen k čs. legiím ve Francii. Bojoval na frontě ve 22. pluku francouzských legií jako velitel čety a od 1. srpna 1918 byl opět velitelem čety u 21. pluku. Od 3. září 1918 byl znovu přeložen, tentokrát k 35. pluku italských legií, jako velitel čety, plynový důstojník, velitel praporu a velitel roty na frontě u Padovy. Nadporučíkem se stal 1. prosince 1918 a kapitánem již ve vlasti, 1. března 1919. Své putování po bojištích Velké války zakončil na Slovensku jako velitel praporu.

„Po uzavření míru jsem byl postaven před rozhodnutí: buď pokračovat v přerušených studiích, nebo zůstat v činné vojenské službě. Rozhodl jsem se pro kariéru vojenskou, neboť po čtyřletém přerušení válečným životem, necítil jsem dosti síly a neviděl jsem mnoho předpokladů, že bych zdárně obnovil svoje vědecká studia. A obával jsem se prostřednosti. Zůstal jsem tedy na vojně.“ V prosinci 1925 absolvoval Vysokou školu válečnou v Praze. Roku 1920 se oženil s Vlastou Novákovou. V roce 1921 se manželům Moravcovým narodila dcera Hana a o rok později druhá dcera Taťána.

 

Mezi zpravodajci

Mezníkem Moravcovy vojenské kariéry se stalo přemístění k vojenskému zpravodajství. Od 30. listopadu 1929 byl u Zemského vojenského velitelství Praha přednostou 2. oddělení štábu. A dnem 30. září 1934 byl trvale přidělen k MNO jako přednosta skupiny B na 2. oddělení hlavního štábu MNO. Od 1. března 1937 vykonával navíc i funkci zástupce přednosty oddělení. Dnem 1. července 1937 byl povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu. „V této funkci jsem vlastně zorganizoval a uvedl v činnost pátrací složku zpravodajskou, která až do té doby byla na velmi nízkém stupni výkonnosti. Svoji službu jsem provozoval čistě odborně, z hlediska státního, bez zřetelů stranicko-politických, za což jsem mnoho trpěl za tehdejšího agrárního systému v Ministerstvu národní obrany. Založil jsem výkonnou agenturní síť zahraniční, zorganizoval a k mimořádným výkonům přivedl službu protivýzvědnou, prohloubil zpravodajskou spolupráci se všemi spojenci, Francií, státy Malé dohody a SSSR. V době mého příchodu skončila spolupráce s Beckovským Polskem. Po technické stránce jsme se vybavili (motorizace) a hledali nové technické cesty (chemická laboratoř, radiolaboratoř, odposlouchávání), úroveň naší vojenské zpravodajské služby rychle stoupala a dosáhla v krátkém čase vskutku evropské úrovně. Němci ve svých dokumentech nás začali považovat za jednoho z nejnebezpečnějších protivníků. S přicházejícím rokem 1938, který měl přinést i osudové rozhodnutí, byli jsme dobře připraveni na velké události, o jejichž smyslu a významu jsme byli dobře zpraveni. Bohužel vnitropolitická a mezinárodně politická situace všechny plány zvrátila. Přišel Mnichov, okleštění republiky a nakonec její obsazení jako první signál k druhé světové válce, největší válce všech věků. Rozhodl jsem se odejet rychle za hranice se svými nejbližšími spolupracovníky, abychom pokračovali v boji s naším odvěkým nepřítelem.“

Koncem ledna 1939 byl na nátlak Němců donucen odstoupit dosavadní přednosta 2. oddělení plk. František Hájek a František Moravec se stal jeho prozatímním nástupcem. Před 15. březnem dostal informaci o chystaném obsazení zbytku republiky, ale vládní představitelé varování odmítli. V předvečer okupace unikl se skupinou deseti důstojníků letadlem do Velké Británie. Jak cesta sama, tak počátky zpravodajské práce po 15. březnu 1939 byly zcela závislé na britské zpravodajské službě. Přihlásil se tehdy k Edvardu Benešovi. V létě 1940 se podařilo vytvořit ve Velké Británii prozatímní státní zřízení. Od 1. srpna 1940 zastával plk. gšt. Moravec funkci přednosty zvláštní skupiny MNO (zpravodajská ústředna) a 16. června 1941 se stal přednostou II. odboru MNO. Řídil zpravodajskou složku MNO čs. exilové vlády a výsledky práce byly vládami Spojenců vysoce hodnoceny.

„Pracovali jsme se všemi a ze všech sil a naše práce byla pokládána všeobecně za největší přínos našeho národa společné věci. Aspoň tomu tak bylo až do sklonku roku 1944, než zasáhla naše zahraniční vojska na západě a zejména na východě do závěrečných bitev. Naše odborná práce byla velmi často důležitým podkladem pro diplomatická a politická jednání našich představitelů, zejména pres. Beneše, ministra Masaryka a jiných členů naši zahraniční vlády. Tak jsem se stal spolupracovníkem dr. Beneše, kterému jsem denně referoval a od kterého jsem denně dostával instrukce. Moje skupina obstarávala také spojení s domovem po technické stránce. Jejím úkolem bylo podle rozkazu udržet spojení s naším domácím podzemím za každou cenu. Na obsah korespondence jsme neměli vlivu, to bylo starostí jednak politického kabinetu presidentova (dr. Drtina a vysl. Smutný), jednak MNO (gen. Ingr). Toto spojení se nám přes neobyčejné potíže, časté oběti na lidech, i materiálu, a při několika kratších přerušeních podařilo udržet. Neměl jsem osobních ambicí a též všechnu svoji práci jsem konal pro dobro věci, z čestných vlasteneckých pohnutek. Nicméně mimo moji vůli, bez mého přičinění a na škodu věci a v můj i osobní neprospěch začal význam moji osobnosti vzrůstat. Příčina byla hlavně v tom, že v našich malých emigrantských poměrech nebylo dobře možné zachovat základní zpravodajskou zásadu: moji anonymitu. Moje jméno se stávalo zbytečně a škodlivě známým (přes používané krycí jméno) a nakonec každá zpráva dobrá i zlá, příjemná i nepříjemná, byla automaticky slučována s mým jménem. K tomu pak přistupovala zejména v emigraci obvyklá osobní nevraživost, závist, soupeření o dobré místo, podezřívavost, které pak nakonec dostaly zcela neodůvodněné politické pozadí. To se pak vyhrotilo na konci války, kdy vítězství bylo vybojováno, nebezpečí zažehnáno a kdy veškerý zájem byl obrácen na věci vnitropolitické. Za všechnu svoji práci a práci mých spolupracovníků, kterou jsme konali podle svého nejlepšího svědomí a vědomí a která podle názoru našeho presidenta a jiných politických představitelů měla pro náš osvobozovací boj neobyčejný význam, nedostalo se nám žádného uznání ani vděku.“

Dne 20. srpna 1944 byl František Moravec sice povýšen do hodnosti brigádního generála a 1. září 1944 se stal podnáčelníkem štábu pro vybudování čs. branné moci ale byl fakticky odstraněn z vojenského zpravodajství. V průběhu války i po ní obdržel řadu vysokých vyznamenání.

 

Zpátky v republice, opět exil

Do vlasti se vrátil 5. června 1945. Formálně byl přidělen hlavnímu štábu (pomocnému úřadu), ale současně byl poslán týmž rozkazem na dovolenou. Tak nastala jeho anabáze. V letech 1945-1948 byl jako komunistům nepohodlný důstojník odsunut v armádě na podřadné místo. Formálně bylo proti brig. gen. Moravcovi po návratu z Anglie zavedeno vyhledávací řízení pro podvracení, z vojenské zrady, protože se v březnu 1939 nepostaral o zničení důležitého materiálu, který se pak dostal do rukou německých úřadů a 15. března 1946 byl dán rozkazem ministra Svobody na dovolenou s čekaným. Prezident Beneš v únoru 1947 nařídil přerušit kárné řízení a vzít brigádního generála Moravce zpět do činné služby. Od 1. prosince 1947 dostal jmenování velitelem 14. divize v Mladé Boleslavi.

Hned v únoru 1948, byl František Moravec jedním z 26 generálů, které požadoval ústřední akční výbor Národní fronty okamžitě propustit z armády. Dne 1. března 1948 dostal zdravotní dovolenou ze služebních důvodů až do dalšího rozhodnutí MNO. Krátce poté generál Moravec zmizel. Po útěku přes Šumavu se pravděpodobně dostal do Velké Británie, téhož roku odjel do USA a na přelomu let 1949-1950 odjel do Německa. Pod patronací USA tam začal pracovat zpravodajsky proti čs. komunistickému režimu. Koncem roku 1954 ukončil svoji tamní zpravodajskou činnost a odjel do Spojených států, kde pracoval ve službách ministerstva obrany USA. Stačil ještě napsat své paměti, které byly po vydání v sedmdesátých letech široce komentovány, ale i kritizovány. Bohužel, jeho vzpomínky končí únorem 1948. O jeho práci v Německu víme méně a v USA už nic. Brigádní generál František Moravec zemřel před padesáti lety 26. července 1966 ve Washingtonu D. C. během cesty do kanceláře v Pentagonu.

Po únoru 1948 se zamyslel nad svým životem: „Jsem a byl jsem vždy realista, bral jsem život tak jak je. Byl jsem žákem Masarykovým a Benešovým a z nich jsem čerpal svoji filosofii, svůj světový a životní názor. Byl jsem a jsem přesvědčený demokrat, jak mně k tomu předurčil můj původ z malých chudobných poměrů. Snažil jsem se lidem prospívat a nikomu ne¬ubližovat. Všechno, co jsem docílil, dosáhl jsem jen vlastní prací. Nic jsem nedostal zadarmo. V obou válkách, které vyplnily můj život, jsem se postavil na správnou stranu a pracoval ze všech svých sil pro národ a vlast. Této práci jsem dával vždy přednost před svými věcmi osobními a rodinnými. Neměl jsem v životě jiného potěšení, než radost z dobře vykonané a úspěšné práce. Domníval jsem se, že moje práce za druhé světové války je vyvrcholením moji životní činnosti a že přicházející stáří bude zaslouženě klidné u vědomí, že mladším, kteří šli za mnou, předám dobře vykonaný úděl a dobré rady pro jejich práci. Stojím tu dnes jako ztroskotanec života, hledím udiveně kolem sebe a ptám se: proč to všechno? Co se to se mnou stalo? Vím, že moje generace prožívá velkou přerodnou dobu, plnou zvratů, vichřic, které zmítají celým světem, všemi národy a že v této době osudy rodiny nebo jednotlivce nemají význam. Vím, že tato vichřice smete všechno, a že světový kvas neváží na lékárnických vážkách pojmy spravedlnosti, věrnosti, šlechetnosti a dobré vůle. Nevyhýbal jsem se vichru, ale snažil jsem se zvládnout jeho směr a jít tam, kam mně vedlo moje přesvědčení a ruka, které jsem věřil, věřil skálopevně, ruka presidenta. A přece: celé moje životní dílo, všechny výsledky mé práce zmizely, odvanuty větrem, nebyvše ani dobře poznány, tím méně oceněny, … všichni, s nimiž jsem pracoval, mizí kdesi v propadlišti, vzpomínám na ně dobře, i když mnozí z nich se mi vyhýbali a nepodali pomocné ruky, když jsem byl v nesnázích, president je starý a churav, zřejmě člověk připravující se k důchodu a odpočinku, snažím se porozumět novým lidem, kteří se ujímají vedení. Snad jim rozumím, zřejmě však oni nechtějí rozumět mně. Jedna část národa jásá, druhá pláče nebo je smutná. Proč? A tak stojím na konci své cesty. Přede mnou je mlha. Nevím, co skrývá: bezednou propast, na jejímž konci je zapomnění, nebo stupeň, který znamená další život, snad lepší, spravedlivější a ušlechtilejší? Nevím. Ale zdá se mi, že jsem tak sám, zcela sám.“

Po roce 1989 byla Františku Moravcovi vrácena hodnost brigádního generála a prezident republiky jej vyznamenal Řádem M. R. Štefánika in memoriam. V květnu 1999 propůjčil prezident Václav Havel čestný název elitní jednotce Armády ČR: 601. skupina speciálních sil generála Moravce.

Prokop Tomek

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha