Pistole ČZ vzor 70

Přesuny výrobních programů z oboru loveckých a sportovních zbraní probíhající v letech 1958–1964 přinesly v konečném důsledku někdejšímu pobočnému závodu v Uherském Brodě dominantní postavení, zejména na poli výroby samonabíjecích pistolí. Ačkoliv segment vyráběných typů tvořily výhradně modely převzaté z jiných výrobních závodů, nic to neměnilo na skutečnosti, že se jednalo, zejména v případě pistolí vz. 50 a 70, o výhodný vývozní artikl. Počty vyrobených kusů v jednotlivých letech hovoří jasnou řečí. Přesto musela zbrojovka, aby na trzích obstála, pracovat na inovaci svých výrobků.

 

Od roku 1957 vyráběl pistoli vzor 50 národní podnik Závody přesného strojírenství v Uherském Brodě, jenž nesl od 1. dubna 1958 název Závody Říjnové revoluce, n. p. Vsetín, závod 5 – Uherský Brod. V průběhu následujících let většina vyrobených pistolí směřovala na zahraniční trhy, zejména v tehdejší kapitalistické cizině. Důvodem byla nejen nízká poptávka ze strany domácích spotřebitelů, jimiž byly především ozbrojené sbory SNB, složky MV a MNO, ale také skutečnost, že vývoz do kapitalistických států přinášel podniku devizové prostředky.

Schopnost konkurovat obdobným výrobkům na evropských trzích měla pistole vzor 50 postupem času, jak se objevovaly nové, modernější typy pistolí, poměrně nízkou a snaha zvýšit atraktivitu výrobku vedla v druhé polovině 60. let k postupné modernizaci. Značnou roli v tomto procesu sehrál zákon č. 30/1968 Sb. o státním zkušebnictví, spojený se vznikem hodnotitelských komisí, jež měla pravomoc zařazovat výrobky do jednotlivých jakostních kategorií. Československá zkušebna zbraní a střeliva pro civilní potřebu v Praze tak měla účinný nástroj, jímž působila na výrobce ve snaze zvyšování jakosti jednotlivých výrobků.

Továrna se s žádostí o designové návrhy obrátila v březnu 1968 na pobočku Českého fondu výtvarných umění v Českých Budějovicích, jmenovitě na architekta ing. Františka Crháka. Architekt Crhák navrhl změnu tvaru střenek včetně jejich rýhování, změnu rádiusů na těle pistole v prostoru za lučíkem, tvarovou úpravu dna zásobníku, a ještě řadu drobných tvarových zásahů. Z podnětu zkušebny, respektive hodnotitelské komise, došlo ke změně materiálu, z něhož byly vyráběny střenky a prodloužené dno zásobníku. Původní křehký materiál byl nahrazen rázuvzdorným plastem ABS Forsan typ 548 doporučeným Výzkumným ústavem plastických hmot v Gottwaldově (nyní a dříve Zlín) a střenky pak továrně dodávaly Lisovny nových hmot (LNH) z Vrbna pod Pradědem.

Při výrobě pistolí vz. 50 se řada skupin součástí dolícovávala, a se zavedením montážní linky se tyto díly musely přizpůsobit sériové výrobě. Jednalo se o záchyt kohoutu, čep vyhazovače, táhlo, tělo pistole, čep kohoutu, kohout, závěr, vytahovač, výstražník, úderník, pojistku úderníku, zásobník a podavač. Další technologickou změnu představovalo zavedení výroby odlitků těl pistolí, jež v roce 1968 nahradily tradiční výkovky.

Po nezbytných zkouškách ověřovací série dostala továrna 20. srpna 1970 povolení k výrobě inovovaných pistolí s označením VZOR 70 a první kusy se objevily v průběhu výroby ještě v číselné řadě s písmenem D, takže navazovaly na číselnou řadu předchozího vzoru 50. Po dosažení výrobního čísla D 99 999 vyráběla zbrojovka další stotisícovou sérii s předřazeným písmenem J. S ním také skončil u pistolí vz. 70 systém alfanumerického číslování. Důvod, proč v něm nepokračovala, byl celkem prozaický. Při evidenci v továrně docházelo k případům chybného čtení a zapisování předřazeného písmene, takže kontrola evidence provedená na základě příkazu ředitele č. 40/71 z 29. prosince 1971 vyústila v rozhodnutí vypustit písmenné vymezení série a po dosažení nejvyššího čísla pětimístné řady v sérii J pokračovat vzestupně v šestimístné řadě čísel. To se také stalo, a šestimístný systém číslování se udržel do ukončení výroby v roce 1983.

Ačkoliv pistole vz. 70 vyráběla továrna především na export na základě plánů odběru Podniků zahraničního obchodu (PZO) Merkuria a Omnipol, jejich tuzemským odběratelem bylo především Federální ministerstvo vnitra (FMV). Problémy s kvalitou dodávaných pistolí se často stávaly v průběhu první poloviny sedmdesátých let terčem kritiky ze strany FMV, mnohdy oprávněné. Tak například v únoru 1972 odmítl zástupce vojenské správy (ZVS) převzít pro MV 3000 z 10 000 vyrobených pistolí z důvodů velkého množství oprav a špatných funkcí výstražníků. Vleklé problémy s pistolemi továrna řešila řadou inovací a odstraňováním vytýkaných závad. Ministerstvo vnitra dokonce vypracovalo v červenci 1975 návrh metodiky zkoušení pistolí na odpálení pojistkou vypracovaný pro zbrojíře MV, jež měla stanovit postup oprav pistolí, u nichž docházelo při vypuštění napnutého kohoutu pojistkou k výstřelu.

V druhé polovině sedmdesátých let již továrna požadavky domácích ozbrojených složek nenaplnila. Na odboru obrany a bezpečnosti Státní plánovací komise se konalo 4. října 1977 jednání ohledně dodávek pistolí vz. 70 pro potřeby FMV. Dodávky pistolí měly být součástí tzv. zvláštní části prováděcí státního plánu rozvoje národního hospodářství ČSSR, avšak komise musela zkonstatovat, že ačkoliv FMV požadovalo pro potřeby ministerstva vnitra dodání 82 000 pistolí vz. 70 rozložených na dodávky v období let 1976‒1980, tak během roku 1976 a 1977 nedostalo ani jednu pistoli. Celá produkce šla na export.

Pro představu o tehdejší produkci uveďme, že v roce 1976 zbrojovka vyrobila 70 440 pistolí a za rok 1977 to bylo 77 970 kusů. FMV ale vzhledem ke zdůvodněné potřebě trvalo na dodání 22 000 pistolí v roce 1978, avšak navýšené minimálně o 15 000 kusů z neuskutečněných dodávek v roce 1977. Na poradě bylo tedy dohodnuto, že dodávky pistolí vz. 70 pro ministerstvo vnitra se od roku 1978 stanou rezortním úkolem FMVS a budou rozepisovány jakožto závazné úkoly rezortu. FMVS mělo ve spolupráci s Generálním ředitelstvím Zbrojovky Brno a výrobcem prověřit možnosti zajištění výroby nad počty navrhované výrobním podnikem pro rok 1978. FMVS mělo tak zabezpečit vnitru v rámci 6. pětiletky dodání 37 000 pistolí v roce 1978, v roce 1979 to mělo být 35 000 a pro rok 1980 bylo proponováno dodání 10 000 kusů. V dalších letech až do ukončení výroby továrna potřeby FMV plnila, ale morální a technické zastarávání pistole zcela jednoznačně vyžadovalo novou, moderní konstrukci.

Jak patrno, požadavky ministerstva vnitra neměly vždy prioritu, objednávky ze strany PZO měly přednost a plánované objemy výroby diktovaly především jeho požadavky. Ve svém dopise generálnímu řediteli Zbrojovky Brno ing. Jaromíru Buchalovi ze 16. listopadu 1977 ředitel zbrojovky ing. Stanislav Růžák uvedl: „Souhlasím s tím, že pistole jsou mimořádně ekonomicky výhodné při vývozu, neboť celá produkce je dodávána do KS (- kapitalistických států) do oblasti volných měn a převážně proti hotovému placení, příp. je placení prováděno předem. Je třeba říci, že celý obor lovecké a sportovní zbraně při vývozu dosahuje obdobnou výhodnost, i když u pistolí je mimořádně vysoká.“

Vzhledem ke skutečnosti, že export pistolí spadal v převážné míře do gesce PZO, je dosud obtížné zjistit, jaká množství a do kterých zemí byla v jednotlivých letech vyvezena. Souhrnné počty, převzaté na export, jsou sice známy, avšak stále chybí podrobné údaje o jednotlivých exportních případech.

Bezmála 27 let trvající výroba pistolí vzor 50 a 70 v Uherském Brodě se uzavřela v roce 1983 a počet vyrobených kusů přesáhl jeden milion. Přesné vyčíslení počtu vyrobených modernizovaných vzorů 70 komplikuje skutečnost, že v průběhu roku 1970 dobíhala paralelně výroba pistolí s původním značením vzor 50. Nicméně celková produkce orientačně přesáhla 700 000 kusů. Takové množství samonabíjecích pistolí jednoho modelu nebylo u nás do té doby nikdy vyrobeno a žádná z nich se také nevyráběla tak dlouho. V tom drží jednoznačný primát, překonaný později až pistolemi řady CZ 75.

Exemplář z roku 1971 získalo muzeum převodem od Policie ČR v roce 2003.

 

Ráž: 7,65 mm Browning

Celková délka: 165 mm

Výška: 121 mm (s prodlouženým dnem zásobníku)

Šířka: 28 mm

Délka záměrné: 127,5 mm

Délka hlavně: 96 mm

Kapacita zásobníku: 8 nábojů

Hmotnost pistole s prázdným zásobníkem: 680 g

Jan Skramoušský

 

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha