Pistole vz. 24 se systémem DAO

Většina samonabíjecích pistolí, vyvinutých a vyráběných až do druhé poloviny dvacátých let minulého století, měla jednočinný spoušťový mechanismus. Možnost tlakem prstu napnout a následně vypustit kohout či kladívko měly jen dvoučinné revolvery. Odstranit zdánlivou nevýhodu pistolí vyřešením tzv. revolverové spouště znamenalo zvýšit její užitné vlastnosti: pohotovost k výstřelu při možnosti bezpečného nošení náboje v nábojové komoře hlavně. Konstruktér České zbrojovky ve Strakonicích František Myška (1899–1983) takové řešení našel.

 

V roce 1923 sestavilo polské ministerstvo vojenství (Ministerstwo Spraw Wojskowych) zvláštní komisi s úkolem vybrat jednotnou krátkou palnou zbraň, vhodnou pro zavedení do výzbroje. Komise složená ze zástupců výzbrojních odborů pěchoty, jezdectva a dělostřelectva se však záhy rozštěpila na dva tábory, z nichž jeden vehementně prosazoval zavedení revolveru a druhý trval na samonabíjecí pistoli.

Zkoušky, jež probíhaly až v roce 1927, skončily zamítnutím revolveru, jakožto typu krátké palné zbraně pro polskou armádu. Pro další kolo zkoušek zakoupilo ministerstvo pistole FN 1903 v ráži 9 mm Browning long, FN 1922 v ráži 9 mm Browning krátký, Beretta model 1923 v ráži 9 mm Browning krátký, Parabellum P.08 v ráži 9 mm Parabellum, pistole ČZ vz. 24 ve standardním provedení s jednočinným spoušťovým mechanismem a takzvaný polský vzor pistole ČZ se spoušťovým mechanismem DAO, jenž zbrojovka interně označovala jako „samonapínač“.

Ke zkouškám ve Varšavě odjel 9. února 1928 Josef Hrubý, pozdější technický ředitel České zbrojovky. Z jejich průběhu se dochovaly pouze kusé informace, avšak víme, že první kolo zkoušek proběhlo 21. února, během něhož strakonické pistole absolvovaly 1000 výstřelů bez podstatných závad či zádržek. O šest dní později došlo na trvanlivostní střelbu vystřelením 4500 nábojů, během níž u pistole ČZ prasklo pouze po 2400 ranách bicí pero, po jehož výměně dostřílela plný počet ran.

Vedení České zbrojovky zaslalo již 14. února 1928 prostřednictvím obchodního zástupce Škodových závodů dr. Baxanta do Varšavy nabídku na dodání 2000-3000 pistolí vz. 24, jež tehdy zbrojovka nabízela jakožto „wzór 28 Wojskowy“. Ještě v dubnu 1928 nebyla otázka pistole pro polskou armádu vyřešena, ačkoliv podle sdělení Josefa Hrubého vypadala situace pro zbrojovku nadějně. Koncem května byl do Polska zaslán návrh smlouvy s alternativou licenční výroby. Nabídka obsahovala dodání stejného množství pistolí, avšak s tím, že pokud by se jednalo pouze o dodávku 2000-3000 pistolí, pak by cena jedné pistole včetně rezervního zásobníku obnášela 395 korun.

V případě, že by polská vláda chtěla zakoupit licenci na jejich výrobu, počítal návrh s cenou 375 korun za kus. Pokud by Polsko přistoupilo na zavedení licenční výroby, byla navrhována cena ještě nižší: 365 korun. Jednorázový poplatek za prodej licence si zbrojovka stanovila na 1 500 000 korun, avšak v rámci této alternativy nabízela přirozeně dodání veškerého výkresového materiálu, operačních postupů, 538 přístrojů, 3648 garnitur měřidel, 356 garnitur protiměřidel, 190 garnitur protišablon, 16 garnitur montážových kalibrů a 7127 garnitur nářadí, to vše v celkové hodnotě 3 555 000 korun.

V polovině dubna 1929 se zbrojovka dozvěděla, že výsledkem zkoušek sice byla technická převaha strakonické pistole nad italskou pistolí firmy Beretta, ale ministerstvo války se rozhodlo pro zakoupení 200 pistolí FN, jež měly být následně přiděleny plukům pro zkoušky.

V souvislosti s aktivitami týkajícími se našeho severního souseda vznikla v České zbrojovce konstrukce pistole s tzv. revolverovou spouští. Výchozím podnětem byl požadavek polské strany na konstrukci revolveru. Ředitel Ing. Gustav Beneš se obrátil na Františka Myšku s dotazem, zda by bylo reálné pustit se do konstrukce revolveru.

Konstruktér Myška ale přišel s nápadem vyřešit u stávající armádní pistole „revolverovou spoušť”, tedy spoušťový systém, který umožňoval napnutí a vypuštění bicího mechanismu pouze tlakem prstu na spoušť. Jeho řešení spočívalo v konstrukci táhla spouště, jež svým ozubem unášelo kohout do zadní polohy a zároveň bylo snižováno prostřednictvím šikmé plochy na těle pistole do té míry, že v poslední fázi došlo k vysmeknutí ozubu táhla z výřezu kohoutu a následně k odpálení náboje.

Vzhledem k tomu, že kohout nezůstával po výstřelu v zadní poloze, nýbrž sklouzával po křivce zadní části závěru do výchozí polohy, byla pistole stále připravena k výstřelu a bicí mechanismus uvolněn. Myškovo konstrukční uspořádání se v principu stalo základem spoušťových systémů dnes všeobecně označovaných Double Action Only (DAO) a zbrojovka je přihlásila k patentové ochraně již 7. června 1927.

Udělený patent s číslem 28 114 nesl název Spoušť pro automatické pistole a byl vydán 25. března 1929. Tento systém si zbrojovka chránila také v zahraničí, například v Itálii (patent č. 269 782), ve Španělsku (patent č. 107 823) či ve Francii (patent č. 654 920). V roce 1934 se stal základem konstrukce kapesní pistole známé pod označením ČZ vz. 36 a později poslední meziválečné armádní pistole ČZ vz. 38, jež se do výzbroje naší armády v důsledku politických událostí nedostala.

V březnu 1927 sice zaslala továrna do Polska dva vzorky pistolí se systémem DAO, v říjnu 1927 další čtyři pistole v ráži 9 mm s 2000 náboji a pět pistolí ČZ model 22. Dalších šest pistolí, tentokráte již označovaných jako vzor 28, zaslala zbrojovka s 1000 náboji do Varšavy v prosinci téhož roku. Přestože se jednalo na svou dobu o poměrně revoluční řešení, polskou stranu zřejmě nezaujalo. Do sériové výroby se pistole nikdy nedostala a kolik exemplářů pistolí „s revolverovou spouští“ Česká zbrojovka celkem vyrobila, není dosud jasné.

Exemplář s výrobním číslem 12 získalo muzeum v roce 1981 převodem z VÚ 1337 v Babicích u Říčan.

 

Ráž: 9 mm Browning krátký (čs. náboj vz. 22) Celková délka: 162 mm

Výška: 124 mm

Šířka: 30,4 mm

Délka záměrné: 116 mm

Délka hlavně: 90,4 mm Kapacita zásobníku: 8 nábojů

Hmotnost pistole s prázdným zásobníkem: 665 g

 

Jan Skramoušský

 

 

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha