Plakáty Vojtěcha Preissiga

Český grafik a litograf Vojtěch Preissig (1873–1944) je řazen k významným osobnostem prvního i druhého čs. odboje. Za první světové války byl politicky činný v krajanských organizacích ve Spojených státech. V Bostonu organizoval nábor dobrovolníků do čs. pluků ve Francii a stal se tvůrcem série propagačních plakátů pro čs. zahraniční armádu ve Francii. Za protektorátu vydával ilegální časopis V boj.

 

Vojtěch Preissig, Czechoslovaks! Now or never!, 1918; papír, barevný linoryt – tisk – litografie, 89,5 x 63,5 cm.

Vojtěch Preissig, Czechoslovaks! Join our free colors!, 1918; papír, barevný linoryt – tisk – litografie, 90 x 60 cm.

Vojtěch Preissig, Už Slovensko vstáva, putá si strháva, 1918; papír, barevný linoryt – tisk – litografie,

Vojtěch Preissig, Kdo jste boží bojovníci, 1918; papír, barevný linoryt – tisk – litografie, 89,5 x 63,5 cm

 

V letech 1916–1918 vytvořil Preissig sérii celkem třinácti propagačních plakátů (včetně všech variant jednotlivých motivů) a dalších tisků (národnin) pro československé legie ve Francii. Jeho novátorský umělecký projev vnesl do plakátové tvorby netradiční figurální a kompoziční prvky, do té doby nevídané. Na barevných linorytech vlají prapory s historickými znaky Čech, Moravy, Slezska a Slovenska, zatímco figury legionářů jsou upozaděny do negativní černé barvy a vytváří pouze dekorativní, nerušivý lem celého obrazu (Czechoslovaks! Join our free colors!). Jinde zase dominuje figura českého královského lva, který rdousí rakouského dvouhlavého orla (Czechoslovaks! Now or never!) nebo postava legionáře s husitským praporem (Kdo jste boží bojovníci).  Ryze figurální motivy zvolil Preissig také u dvou plakátů se slovenskými hesly (Už Slovensko vstáva, putá si strháva, Bôh do krivdy hromom a junák guľami). Na některých variantách se objevuje Preissigova (Štefánikova) vlajka se čtyřmi hvězdami, užívaná Čechy a Slováky v Americe v době první světové války. Do jisté míry se na tvorbě náborových plakátů podílel také Preissigův žák a později nejbližší spolupracovník Frederik Trench Chapman.

Definitivní podobě plakátů předcházely dlouhé a náročné diskuse se členy výborů ČSNR a ČNS – Vojtou Benešem, Emanuelem Voskou, Františkem Kopeckým a dalšími. Na stránkách dopisů se probíralo z obsahové i formální stránky každé slovo, ve výtvarné stránce byl však Preissig zpravidla neústupný. Pro své plakáty vytvořil i speciální typ verzálek – tzv. plakátové písmo. Autorem většiny hesel byl kpt. Ferdinand Písecký, blízký spolupracovník M.R. Štefánika. Tyto litograficky tištěné linoryty vzbudily obrovský zájem po celých Spojených státech, ale i mimo jejich území. Ještě za války se staly součástí sbírek největších muzeí a galerií v USA i v Evropě. V Československu se ihned po válce plánovalo jejich rozšíření do škol jako didaktické pomůcky k výuce dějepisu.

Obdobné motivy jako na plakátech byly použity pro soubor šestnácti vojenských pohlednic, který vydávaly naše odbojové organizace v desetitisícových nákladech. Během roku 1918 (od května do října) vyšly celkem ve čtyřech vydáních s různými jazykovými variantami dle přání objednavatele a vzhledem k oblasti, kde měly být šířeny. Např. druhé vydání v srpnu 1918, určené pro naše vojáky v Itálii v počtu 10 000 sérií, vyšlo v české a italské verzi.

Od vzniku Československa usiloval Preissig marně o návrat do vlasti a o vytvoření grafické dílny, ve které by pokračoval ve své umělecké a typografické činnosti. Nakonec se v roce 1931 rozhodl o návrat ze Spojených států, ovšem bez jakýchkoli záruk. Zůstal bez zaměstnání a finančních prostředků.  Teprve na konci třicátých let byl přijat na krátkou dobu do Památníku osvobození.

Po okupaci Československa v březnu 1939 se Vojtěch Preissig vrhl do odbojové činnosti se stejným nadšením jako před více než dvaceti lety ve Spojených státech. Již v září 1940 byl zatčen spolu s dcerami Irenou a Yvonou za ilegální vydavatelskou činnost. Irena byla odsouzena v Berlíně v březnu 1942 jako první Češka k trestu nejvyššímu. Její otec byl po výkonu tříletého trestu ve věznici v Bayreuthu převezen do koncentračního tábora v Dachau. Je až neuvěřitelné, že s tak chatrným zdravím vydržel tolik fyzických útrap. Nakonec však podlehl nemoci a celkovému vyčerpání organismu 11. června 1944.

Náborové plakáty byly získány do sbírky Vojenského historického ústavu v Praze v roce 1919 formou nákupu od autora.

Ilona Krbcová

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha