Politické čistky v armádě po únoru 1948

Na prvním zasedání Nejvyšší rady obrany státu dne 25. dubna 1950 probírali přítomní bod: Vyšší kádry v MNO a armádě. Po debatě bylo usneseno, že hned zítra budou zbaveni funkce, dáni na dovolenou s čekaným a pak přeloženi do výslužby náčelník Hlavního štábu arm.gen. Šimon Drgáč, jeho zástupce div.gen. Rudolf Bulandr, velitel 1. oblasti arm.gen. Karel Klapálek, zástupce velitele 1. oblasti div.gen. Jan Rostislav Kolařík. Nebyla to první čistka v armádě, ale poprvé dopadla na ty, kteří se jí s větší či menší mírou účastnili nebo jí trpně přihlíželi.

K politickým perzekucím v československé armádě došlo již několik dnů po komunistickém převratu v únoru 1948. Již 29. února zaslal generální sekretariát Ústředního akčního výboru Národní fronty dopis, podepsaný Alexejem Čepičkou, ministru národní obrany arm.gen. Ludvíku Svobodovi, v němž jsou vysloveny kategorické požadavky na odchod třiceti „nejreakčnějších“ důstojníků (generálů) z činné služby. Šlo o vojáky, kteří se z velké části zapojili do protinacistického odboje doma i v zahraničí a domů se vrátili s jasnou představou o nově budované čs. branné moci, jež nezapadala do mocenských kalkulů československých komunistů. K nejznámějším z nich patřili generálové Sergej Ingr, Alois Liška, bedřich Neumann, Karel Janoušek, Heliodor Píka a další. Byl to ovšem teprve začátek, jenž předznamenával daleko větší rozsah čistek a perzekucí v armádě.

Ty od února 1948 probíhaly v několika vlnách, přičemž jejich rozsah postihoval stále více vojáků z povolání, ale i vojáků základní služby nebo povolaných na cvičení. První se uskutečnila hned jaře 1948, kdy k již třiceti jmenovaným generálům přibylo několik stovek dalších důstojníků, většinou spojených s československým odbojem na Západě. K jejich zatčení docházelo jen výjimečně, a pokud byli zatčeni a odsouzeni, tak nad nimi vynesené tresty, vzhledem k pozdější praxi, byly poměrně nízké.

Druhá etapa květen 1948 – únor 1949 se kryla se snahou KSČ vytvořit nové struktury mocenských institucí, které měly zajistit mocenský monopol komunistů ve státě. Pro provádění čistek v armádě byl přijat zákon č. 134/1948 Sb., který rozdělil důstojníky podle politické spolehlivosti do několika kategorií, proti nimž byl zvolen rozdílný přístup. Někteří byli ihned propuštěni z armády a často následně zatčeni, jiní mohli pod dohledem Obranného zpravodajství, stranických organizací a orgánů i nově dosazených velitelů prokázat, že si důvěru nového totalitního režimu zaslouží. V tomto období opustilo armádu okolo 2000 příslušníků velitelského sboru. Na počátku této etapy došlo k zatčení Heliodora Píky, který byl v lednu 1949 odsouzen k trestu smrti.

Třetí etapa proběhla od března do září 1949 a bylo pro ni typické několik faktorů. Začala promyšlená a řízená likvidace celých skupin důstojníků spojených se svým vojenským původem, činností za války, vzděláním, stávajícím místem služby apod. Takovou skupinou se například stali letci ze Západu, kteří byli až na třicet vybraných jedinců všichni vyhozeni z armády a většině případů následně perzekvováni. Čistky směřovaly na stále nižší stupně velení. Souviselo to s již uvedenou snahou odstranit určité skupiny důstojníků z armády, tak rovněž s uměle vytvářenými tzv. protistátními vojenskými skupinami, které zpravidla připravovaly vojenský puč proti novému režimu (Pravda vítězí, Praha–Žatec atd.). Hlavní roli při jejich vytváření a následné „protistátní“ činnosti sehrávalo Obranné zpravodajství a jeho agenti.

Nově se objevila snaha propojovat čistě vojenské případy s „protistátní“ činností v civilní sféře. To souviselo s tažením proti organizacím, jež dosud neměla KSČ pod plnou kontrolou a obvykle se chystala k jejich zákazu. Propojování vojenské a civilní složky mělo vyvolat dojem, že se naplňují Stalinovy teze o „zostřování třídního boje za socialismu“ a tudíž hrozí novému režimu velké nebezpečí. To mělo zdůvodnit velmi tvrdý postup i drakonické tresty. Cílem této etapy byla totální přestavba armády v duchu komunistické ideologie a podle sovětského vzoru.

Čtvrtá etapa poúnorových čistek v armádě začala na podzim 1949 a s přestávkami trvala až do roku 1953. Jestliže předchozí represe byly v „domácí režii“, potom nyní se stali rozhodujícím činitelem pozvaní sovětští poradci v armádě a bezpečnosti. Připravovali politické procesy podle jednotného schématu, které bylo uplatněno i v jiných státech sovětského bloku. Vycházeli z politické linie a potřeb sovětského vedení: boje proti mezinárodnímu sionismu, Vatikánu, Jugoslávii atd. Do vyšetřovací praxe zanášeli daleko brutálnější postupy a metody.

Častým postihem v armádě se stala sabotáž uplatňování sovětských zkušeností při výstavbě armády se zpětnou platností k únoru 1948 či před něj. Tento postih se dotkl i odvolaného a v roce 1951 zatčeného Šimona Drgáče. Spolu s ním byli zatčeni a obžalováni ze sabotování výstavby armády také generálové Karel Klapálek, Zdeněk Novák, Rudolf Bulander, Vladimír Drnec a další. Šlo o jeden z posledních následných politických procesů souvisejících odsouzením tzv. protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. Obžalovaní byli odsouzeni k vysokým trestům vězení. Většina z nich se dočkala částečné rehabilitace již v roce 1963 a plné až po pádu komunistického režimu v roce 1989.

Jan Šach

 

Popisky:

1 Šimon Drgáč

2 Karel Klapálek v šedesátých letech minulého století

3 Zápis ze zasedání NROS, na němž bylo usneseno propuštění z armády generálů Drgáče, Bulandera, Klapálka a Kolaříka. Jednání se účastnili vysocí straničtí funkcionáři v čele s prezidentem Klementem Gottwaldem. (foto VÚA–VHA)

4 Protokol jednání Užšího poradního sboru ministra národní obrany z 27. března 1950. Za přítomnosti ministra Svobody, generálů Drgáče, Drnce, Procházky a Reicina byla projednána kádrová prověrka 826 vojáků z povolání na Ministerstvu národní obrany. Předchozí prověrka na Hlavním štábu ukázala potřebu výměny okolo 40 procent jeho důstojníků. Podobného čísla bylo dosaženo i na ministerstvu. (foto VÚA–VHA)

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha