Politika zaslepenosti přinesla užitek jen nacistickému Německu…

Podzim roku 1938 a hranice Československa – tehdy jediného demokratického státu ve střední a východní Evropě – spojujeme především s řáděním hitlerovské páté kolony v podobě teroristických band Sudetoněmeckého Freikorpsu. Po mnichovském diktátu se však „osmělili“ i další sousedé – beckovské Polsko a horthyovské Maďarsko – a své územní požadavky vůči Československu rovněž prosazovali prostřednictvím série pohraničních incidentů na Těšínsku, jižním Slovensku a tehdejší Podkarpatské Rusi.

 

Tehdejší Polsko, jehož politiku zaslepenosti tehdy představoval především proti Československu silně zaměřený ministr zahraničí Józef Beck, si okamžitě po podepsání mnichovského diktátu vynutilo vydání Těšínska a od 23. října 1938 rozpoutalo sérii teroristických útoků na severních hranicích Podkarpatské Rusi.

Šlo o operaci s krycím označením „Łom” (Sochor), která sledovala cíl prohlubovat destabilizaci deptané republiky do té míry, aby Polsko pomohlo horthyovskému Maďarsku k obsazení Podkarpatské Rusi a tím pádem dosáhlo letitého cíle – společné hranice se spřáteleným Maďarskem. Tato operace bude obsažně popsána v chystaném čísle 4 letošního ročníku časopisu VHÚ „Historie a vojenství“.

Mimo to se Poláci dostali do dvou ostrých konfliktů s československou armádou i na Slovensku, kde měli Poláci další územní požadavky. Konkrétně šlo o celé údolí Skaličanky a Čierňanky i s železniční stanicí a obcemi Svrčinovec, Čierne a Skalité včetně Serafinova a železniční tratě a silnice na Jablunkov. V oblasti Javoriny potom Poláci žádali velkou část lesů i horských hřebenů Vysokých Tater a na spišských Pieninách potom chtěli přeložit hranici tak, aby oba břehy Dunajce byly v Polsku.

Přestože nakonec v podstatě dosáhli svého, díky své nedočkavosti při přebírání požadovaných území vyvolali dva velice vážné pohraniční incidenty s jednotkami československé armády. K prvnímu z nich došlo v pátek 25. listopadu 1938 v úseku Čierne–Skalité, kde se polská strana během vyměřování nových hranic rozhodla nečekat a požadované území přes odpor místního slovenského obyvatelstva obsadit vojensky, aniž by o tom předem informovala československé orgány.

Když začaly polské jednotky ráno 25. listopadu obsazovat údolí Kysuc, narazily zde na odpor I. praporu pěšího pluku 41 “Dr. Edvarda Beneše”, kterému velel pplk. Richard Löschner. Urputné boje Löschnerova praporu s mnohonásobnou polskou přesilou, ve kterých účinně podpořilo své pěšáky československé dělostřelectvo, skončily po vzájemném vyjednávání obou stran až v pět hodin odpoledne. Na polské straně si vyžádaly desítky mrtvých a raněných, na československé straně v boji padli vojíni Štefan Holienko, Stanislav Voska a zranění byli podporučík v záloze Bedřich Čmiel, četař Theodor Bolčo, vojín Juraj Haščík a dozorce finanční stráže Ladislav Talián.

Nová hranice potom nakonec vedla údolím Čierňanky mezi železniční tratí a stanicí při zachování podstatných částí obcí Čierne a Skalité. To vše však bylo kompenzováno předáním obcí Hladovka a Suchá Hora Polsku.

K druhému polsko-československému pohraničnímu incidentu došlo v neděli 27. listopadu 1938 v tatranské oblasti tatranské Javoriny, kde byl v přestřelce s čs. vojáky zabit zástupce velitele 10. brigády motorizované jízdy major Stefan Rago a těžce zraněn desátník Oleksowicz. Po následném intenzivním diplomatickém jednání se tentokrát podařilo zabránit rozšíření ozbrojeného konfliktu na úroveň předchozího incidentu.

Neúspěšnou byla definitivně v oněch dnech i operace „Łom”, která musela být jako neúčinná se ztrátami zastavena. Společné hranice Polska a Maďarska tak mohla vzniknout až v březnu 1939, ale jen nakrátko.

Všeobecně známým faktem po celém světě je skutečnost, že 1. září 1939 se Polsko stalo první obětí přímé vojenské agrese hitlerovského Německa a že to polský národ zaplatil šesti milióny mrtvých a následně i sovětskou okupací. Nikdo nemusí pochybovat o tom, že vynikající polská zpravodajská služba několik let věděla, že si nacisté brousí na Polsko zuby. Věděla to i demokraticky orientovaná část polské veřejnosti. Přirozeným partnerem ohroženého Polska mělo být tedy stejně ohrožené demokratické Československo. Tehdejší polská politická reprezentace však tento fakt zcela ignorovala a posedlá horthyovskou kartou se místo toho pokoušela démony nacionalismu a šovinismu zaslepeně probouzet ve svých občanech směrem k svému jižnímu sousedovi, kterého ohrožoval zcela stejný nepřítel! Toto gladiátorské střetnutí pěšců na šachovnici světové politiky naštěstí záhy překryl obraz společného boje Poláků a Čechů při vzdušné obraně Londýna či v bojích u Tobruku…

Jindřich Marek

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha