Poválečný Egypt a tamní československé vojenské angažmá

Poválečný Egypt a tamní československé vojenské angažmá

23. 11. 2016

Od poloviny 50. let Sovětský svaz hodlal posílit svou globální pozici cílevědomým upevňováním vztahů s rozvojovými zeměmi, zejména s těmi, které stály mimo existující mocenské bloky. N. S. Chruščov navázal na teoretická východiska Vladimíra Iljiče Lenina, že koloniální národy jsou de facto spojenci proletariátu a jednal i s hnutími, které Stalin odmítal s tím, že je vedou „buržoazní nacionalisté“. Očividné úspěchy sovětské pomoci měly sloužit i jako zásadní potvrzení správnosti sovětského sociálního experimentu a současně posilovaly pozici SSSR jako světové velmoci.

 

SSSR měl v tomto zápase řadu výhod. Jeho politika byla protikoloniální a protizápadní, na politické představitele rozvojových zemí příznivě zapůsobil především jeho rychlý hospodářský rozvoj – takřka během jedné generace se SSSR stal vojensko-průmyslovou mocností. Neměl koloniální minulost, takže snaha USA zobrazit komunistický režim jako despotický a brutální se v zemích, které měly své zkušenosti s kolonialismem, míjela účinkem a celá propaganda měla mizivý dopad.

Již v prvních měsících roku 1955 SSSR rozvinul diplomatickou ofenzívu. Podporoval konferenci asijských zemí v Bandungu, na které zástupci 29 asijských a afrických států přijali principy mírového soužití a na sklonku roku N. S. Chruščov podnikl měsíční cestu do Indie, Barmy a Afghánistánu. Do konce roku 1956 SSSR uzavřel dohody o ekonomické a vojenské spolupráci se 14 státy Asie a Středního východu. Nejvýznamnějšího úspěchu dosáhl nečekaně v tehdy nejmocnější arabské zemi – v Egyptě.

Zde se v roce 1952 ujali moci Muhamad Nagíb a Gámal Násir, oba stoupenci arabského nacionalismu usilující dosáhnout nezávislosti své země a odstranění britského koloniálního panství v Egyptě a perspektivně i na celém Středním východě.

 

Nárůst napětí

V polovině 50. let opět v oblasti středního východu narůstalo napětí mezi Egyptem a Izraelem. Násir také podporoval alžírské povstalce v boji proti francouzské vládě, a proto Francouzi již od roku 1954 dodávali zbraně izraelské armádě. S cílem připravit se na válku chtěl Násir získat moderní zbraně nejprve od USA. Ty však vyžadovaly platby v hotovosti, což bylo pro Egypt ekonomicky nepřijatelné. Násir se poté obrátil na SSSR, jenž mu zbraně dodal prostřednictvím Československa, významnou měrou se podílelo i Československo samé. USA chtěly vliv SSSR vyvážit nabídkou půjčky Mezinárodního měnového fondu na stavbu Asuánské přehrady, ale poté, co Egypt uznal diplomaticky Čínu, americká vláda nabídku stáhla. Násir se rozhodl opatřit finanční prostředky znárodněním Suezského průplavu, čímž mohl znemožnit dodávky ropy do evropských států a ohrozil prestiž Velké Británie a Francie. Obě země spolu s Izraelem se rozhodly řešit situaci vojenskou intervencí, při níž počítaly s podporou USA.

Dne 29. října 1956 zahájila útok izraelská vojska a obsadila Sinajský poloostrov, o dva dny později britské a francouzské letectvo bombardovalo egyptské vojenské cíle a 5. listopadu se výsadkové oddíly vylodily u Port Saidu. Kalkulace s diplomatickou podporou USA však nevyšla a pod společným tlakem USA a SSSR, který mimo jiné pohrozil jaderným útokem na Londýn a Paříž, musely boje ukončit. SSSR využil této situace a stylizoval se do role ochránců arabských zájmů a podporovatele národně osvobozeneckého hnutí zemí třetího světa. Suezská krize současně odvedla pozornost světové veřejnosti od událostí v Maďarsku.

Spojené státy a západoevropské země reagovaly na pronikání SSSR do zemí třetího světa vytvářením regionálních uskupení. V průběhu roku 1955 vznikl Bagdádský pakt, jehož základem byla smlouva mezi Tureckem a Iránem. K ní přistoupila Británie, posléze Pákistán a Irák (po jeho vystoupení v roce 1959 došlo ke změně názvu na CENTO). Založení paktu od počátku blokoval Násir a dosáhl toho, že se jeho členy nestaly Sýrie, Jordánsko a Libanon). Tvořil spojovací článek mezi NATO a dalším paktem SEATO (vznikl v roce 1954), jehož členy byly Austrálie, Nový Zéland. Pákistán, Thajsko a Filipíny, Francie a Británie.

Ve svém poselství Kongresu o Středním východě prezident USA 5. ledna 1957 formuloval tzv. Eisenhowerovu doktrínu. Upozornil, že jeho koncepce nevyřeší problémy Středního východu (postavení Palestinců a arabských uprchlíků, vztahy mezi Izraelem a arabskými státy i budoucí statut Suezského průplavu), které zhoršuje pronikání SSSR do této oblasti. Spojené státy se proto zavázaly, že budou spolupracovat a pomáhat jakémukoli národu nebo skupině národů v tomto regionu v rozvoji ekonomiky a projednají s nimi programy vojenské spolupráce zahrnující i použití ozbrojených sil. V rámci této doktríny Spojené státy intervenovaly v roce 1958 Libanonu a Británie v Jordánsku. USA usilovaly získat za hlavního spojence na Středním východě Saúdskou Arábii a izolovat tak Egypt

 

Angažmá Československa

Pod dojmem zhoršení mezinárodních vztahů, Suezskou krizí a krizí komunistického bloku v Maďarsku a Polsku byla urychleně projednána analýza výzbroje a bojové techniky čs. lidové armády. Materiál předložil 1. 12. 1956 ministr národní obrany generál Lomský. Dokument poskytl podrobný rozbor stavu výzbroje podle jednotlivých druhů vojsk a zbraní. „Soustředěný útok, který podnikly koncem října reakční síly západních mocností proti míru ve světě, ať již to bylo řádění kontrarevoluce v Maďarsku podporované zvenčí, a nebo přímý a otevřený útok Anglie a Francie proti Egyptu, ukazuje jak životně důležité je pro náš stát otázka bojové pohotovosti čs. lidové armády. Ukazuje, že agresivní síly imperialistů nelze podceňovat a tím více je nutno vedle zvyšování morálně politického stavu, organizačního upevňování a zdokonalování bojové přípravy vojsk neustále zlepšovat její vybavení soudobou vojenskou technikou tak, aby byla kdykoliv o to vést boj v nejsložitějších bojových podmínkách v těsné souvislosti se sovětskou armádou a armádami lidově demokratických států.“ Závěry měly být projednány na společném zasedání představitelů generálních štábů. Ti měli posoudit, zda není nutné zkrácení etap dozbrojení čs. armády.

Události poloviny 50. Let měly i zásadní vliv na vývoj vztahu Československa k Egyptu. Po roce 1945 bylo možné navázat na tradici dobrých vzájemných vztahů z meziválečného období a let druhé světové války. Realizovaly se nebo byly projednávány možnosti dodávek důležitých pro obnovu egyptského průmyslu a dopravy (např. pro egyptské státní železnice), stejně jako dodávky zbraní pro egyptskou armádu. Postupně se však projevovaly důsledky rozdílných názorů na poválečný vývoj. Civilní obchod ochromil únorový převrat v Československu v roce 1948, po němž zesílil jednoznačně antikomunistický postoj egyptské vlády.

Mnohem závažnější následky pro vzájemné vztahy však měl kladný čs. postoj k obnově židovského státu na území Palestiny. Bezprostředně po vzniku státu Izrael jej uznala čs. vláda a navázala s ním diplomatické styky. Tato rozhodnutí provázely protičeskoslovenské demonstrace před čs. zastupitelským úřadem v Káhiře. Mnohem větší význam však měly dodávky čs. zbraní do Izraele, s nimiž izraelská armáda zastavila postup egyptských jednotek pouhých 30 km od hlavního města. V té době Izrael podporoval jak SSSR, tak ostatní státy lidových demokracií. K obratu o příslovečných 180° došlo na sklonku roku 1949, kdy bylo zřejmé, že Izrael se dostává do sféry vlivu Spojených států amerických. To vedlo k zastavení dodávek zbraní a následné orientaci na arabské státy.

I přes podepsání čs.-egyptské obchodní dohody v říjnu 1951, kdy se krátkodobě objevila možnost dodávat zbraně i egyptské armádě (s odkazem na prioritu vyzbrojování čs. armády se však neuskutečnila), došlo k zmrazení vzájemných diplomatických vztahů a situace se nezlepšila ani poté, co skupina Svobodných důstojníků se v červenci 1952 chopila moci. Ke změně nedošlo ani po únoru 1954, kdy včele státu nahradil generála Muhammada Nagíba Gamal Abdul Násir. Vztahy v této době se omezovaly na běžné obchodní styky.

Situace se však dramaticky změnila hned v následujícím roce. Po izraelském útoku na Gazu byla v březnu 1955 zahájena jednání o dodávkách velkého množství čs. zbraní. Dohoda byla podepsána 12. září 1955 a cena dodávaných zbraní činila téměř 400 mil Kčs (souběžné s tím dodával prostřednictvím Československa Egyptu zbraně i Sovětský svaz). Tento kontrakt se stal úvodem k dalším nákupům zbraní v roce 1956 v souvislosti s vypuknutím Suezské krize. Masivní dodávky umožnily čs. straně zhodnotit zbraně a vojenskou techniku vyřazené z výzbroje ČSLA a dodávky moderní vojenské techniky zabezpečily zaměstnanost v podnicích čs. zbrojního průmyslu, které nebyly v důsledku očekávaného přezbrojování čs. armády dostatečně vytíženy.

Souběžně s dodávkami zbraní a vojenské techniky tím byla na Vojenské akademii Antonína Zápotockého v Brně zahájena výuka egyptských odborníků v užívání tankové, dělostřelecké a spojovací techniky. V této době v Egyptě působili čs. vojenští experti, kteří po uzavření příměří organizovali opravu poškozené vojenské techniky a podíleli se na vypracování plánů egyptské protivzdušné obrany a radiolokačních systémů. Spolupráce v této oblasti posléze vyústila v čs. podílu na vybudování egyptského vysokého vojenského školství založením Vojenské technické akademie (Military Technical College – MTC) v Káhiře.

Vzájemné vztahy krátkodobě zkomplikovalo vytvoření Sjednocené arabské republiky spojením Egypta a Sýrie a její brzký rozpad (1958–1961), ale i v této době byly uzavřeny kontrakty na vojenský matriál včetně složitého jednání o uzavření dohody na dodávku náhradních dílů, neboť čs. zbrojní průmysl ukončoval výrobu některých starších typů vojenské techniky a dohody o výstavbě zbrojovek.

 

Egyptský obrat

Vyzbrojování armády se však negativně odrazilo na egyptské ekonomice a vedlo egyptskou stranu v polovině 60. let k požadavkům na odsunutí splátek za dodávky vojenské techniky uskutečněné v letech 1957–1959 (v listopadu 1956 čs. strana vyšla Egypťanům vstříc, ale nechtěla, aby se to stalo pravidlem). Přesto však žádosti bylo vyhověno. Do vzájemných vztahů pak opět zasáhl další arabsko-izraelský konflikt v roce 1967, v němž Egypt utrpěl bleskovou katastrofální porážku. Bezprostředně po šestidenní válce čs. strana poskytla bezplatnou vojenskou pomoc a na podzim roku 1967 byl podepsán na dodávku letecké techniky (70 ks letadel L-29). Současně však čs. politici poukázali na nutnost, aby arabské státy vedly v oblasti realističtější zahraniční politiku, zejména ve vztahu k Izraeli.

V září 1970 zemřel Násir a na pořad dne se dostala otázka, kterým směrem se bude politika Egypta dále vyvíjet. I když ještě na počátku roku 1972 bylo čs. vedení ujišťováno, že Egypt bude pokračovat ve spolupráci se socialistickými zeměmi, bylo prakticky o změně kurzu egyptské zahraniční politiky rozhodnuto. Značný podíl na tomto obratu měli představitelé armády, kteří poukazovali na to, že Sovětský svaz není ochoten dodávat nejmodernější vojenskou techniku.

Tuto změnu však na určitou dobu překryla další konfrontace mezi Egyptem a Izraelem v tzv. jomkipurské válce v říjnu 1973. Pod dojmem této války byly uzavřeny smlouvy o dodávkách vojenské techniky a o úvěrové dohodě. V následujícím roce Egypťané žádali o pomoc při rozšiřování zbrojních továren, především závodů na výrobu kanónů, munice apod. Ve vzájemném čs.-egyptském clearingu však narůstalo čs. vysoké aktivní saldo, které na sklonku roku 1973 činilo více než 2 mld. Kčs, a to i přes rostoucí ceny bavlny, která tvořila rozhodující položku (až 60 %) v egyptském vývozu do ČSSR. I vlivem smluv z těchto let stále rostla zadluženost Egypta a jen čs. snaha udržet dosavadní postavení na egyptském trhu (dodávky mj. investičních celků), kdy Egypt nebyl schopen v hotovosti uhradit čs. aktivní saldo, vedla k dalšímu prodloužení clearingu, a to i navzdory obratu v zahraniční politice Egypta.

Na počátku roku 1976 Sadat vypověděl sovětsko-egyptskou dohodu o přátelství a spolupráci a na sklonku následujícího roku zakázal vývoz bavlny do SSSR a ČSSR (zatímco čs. vývoz v roce 1978 činil více než 600 miliónů, klesl dovoz na desetinu této částky, což bylo dlouhodobě neúnosné a čs. strana musela přikročit v následujících letech, než došlo k přechodu na placení vzájemných pohledávek ve volné měně k umělému snižování vývozu).

Československo poté nakupovalo za hotové bavlnu a vyváželo stroje a další zboží. Po podpisu smluv Camp Davidu a odsouzení sovětské agrese v Afghánistánu se vzájemné styky opět dostaly na bod mrazu a situace se normalizovala až v polovině 80. let. V jejich druhé polovině obě strany usilovaly o prohloubení obchodních styků a egyptská strana projevila i zájem o dodávky vyprošťovacích a mostních tanků na bázi T-72 a započala jednání o splácení egyptských finančních závazků vůči Československu. Vše ale přerušil pád komunistického režimu v ČSSR.

Jaroslav Láník

 

Aktuálně



Zahraniční studenty nadchly expozice Armádního muzea Žižkov

Zahraniční studenty nadchly expozice Armádního muzea Žižkov

27. 03. 2024
Jaké změny s sebou přináší války? Na tuto otázku hledali odpověď středoškoláci…
Velký útěk, kterého se zúčastnili i tři Čechoslováci, se uskutečnil před 80 lety

Velký útěk, kterého se zúčastnili i tři Čechoslováci, se uskutečnil před 80 lety

25. 03. 2024
Největší útěk z německých zajateckých táborů se uskutečnil před osmdesáti lety. V…
Březen 1945 – vznik třetího tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády

Březen 1945 – vznik třetího tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády

22. 03. 2024
Když na přelomu let 1942/1943 rozhodovaly naše vojenské autority v Londýně o dalším…
Němá barikáda – 7. vycházka z cyklu Místa bojů Pražského povstání

Němá barikáda – 7. vycházka z cyklu Místa bojů Pražského povstání

20. 03. 2024
Most Barikádníků zpopularizovala povídka Jana Drdy Němá barikáda. Přestože v ní spisovatel…
Poslední rozloučení s nejstarším čs. válečným veteránem Ervínem Hoidou

Poslední rozloučení s nejstarším čs. válečným veteránem Ervínem Hoidou

17. 03. 2024
V pátek 15. března 2024 se na hřbitově v Landicanu za účasti představitelů…