Pravděpodobně největší jezdecká bitva na území České republiky (2. část)

Před 260 lety proběhla u Lovosic první větší bitva sedmileté války na středoevropském bojišti. Tento již třetí konflikt mezi pruským králem Friedrichem II. a českou a uherskou královnou (většinou nesprávně nazývanou císařovnou) Marií Terezií zasáhl území Koruny české několikrát. Přinášíme vám druhou část příspěvku, jehož autorem je Jiří Hofman.

První část příspěvku naleznete ZDE.

 

Bitva začíná

To osudné ráno prvního říjnového dne roku 1756 nížiny kolem Labe zahalila hustá mlha, tak častá v tomto kraji. Kolem šesté ráno vyrazili Prusové vpřed. Bräker vzpomínal: „Brzy ráno jsme se museli šikovat a mašírovat úzkým údolíčkem proti široké dolině. Skrze hustou mlhu jsme daleko neviděli. Jak jsme ale sestoupili na planinu a připojili se k hlavní armádě, postoupili jsme ve třech sledech vpřed a v dáli jako skrze pavučinu jsme spatřili nepřátelské jednotky v nížině.“ Friedrichovi v té době přicházely různé zprávy o pohybech Rakušanů v údolí pod ním, přes mlhu ale nebylo nic pořádně vidět. Král vydal rozkaz vévodovi bevernskému, aby s šesti bataliony pěchoty obsadil vrch Lovoš a sám se vydal na Homolku, kde si zřídil hlavní stanoviště.

Po sedmé hodině ranní se mlha již pomalu rozplývala a obě znepřátelené strany na sebe začaly trochu vidět. Přibližně o půl osmé se na bojišti ozvala kanonáda. Obě armády zahájily boj zuřivou dělostřeleckou palbou, kterou i ostřílení válečníci ošlehaní v mnoha bitvách hodnotili slovy, že byla „nejprudší, než jakou kdy v které bitvě zažili“. V prostoru vytyčeném Homolkou, Lovošem, Lovosicemi a Čížkovicemi dunělo na dvě stě dělostřeleckých hlavní. Pruská baterie na Homolce měla na dostřel Sulejovice i rakouská postavení za nimi. A baterie pod jižním svahem Lovoše zase silně škodila rakouským předsunutým silám u Lovosic a zejména jízdě stojící jižně od města. Ta se alespoň snažila manévrovat po poli, aby zmírnila ztráty. „Hluboko pod sebou jsme neviděli nic než nepřátelskou kavalérii, která byla neustále v pohybu. Hned se protáhla do délky, hned zase do půlměsíce, pak se seřadila do trojúhelníku a pak zase do čtverce,“ píše Bräker.

Dělostřelectvo Rakušanů však také nezahálelo a odpovídalo více než obstojně. „Dunění dělostřelectva z našich předních postavení i z rakouských baterií bylo tak silné, že dělové koule dopadaly až k našemu regimentu (který stál v prostředním sledu). Mezitím jsme se pohybovali stále vpřed. Tu mně zcela padla všechna odvaha do kalhot a chtělo se mně zalézt pod zem. A takový strach ba smrtelná bledost byla vidět ve všech tvářích. I těch, které se jinak vykazovaly velkou srdečností. Lahvičky s kořalkou, kterou má každý voják u sebe, létali mezi kulemi do vzduchu a většina vypila své malé zásoby až do dna. Dobré nebe, jak hučely ty železné broky nad našimi hlavami. Dopadaly tu před tu za námi, takže kameny i tráva létaly vysoko do vzduchu, a vytrhávaly nám lidi z řady, jako by to byla stébla slamy.“

Browne sám stál na pravém křídle, aby měl lepší přehled. Kolem osmé hodiny vydal rozkaz k posílení předsunutého postavení kolem Lovosic, kterému velel generál Wied. Celkem se tak před Lovosicemi a zejména na pláních jižně od nich (přibližně v místě dnešní průmyslové zóny) nacházelo 10 batalionů pěchoty a 21 kompanií granátníků, 20 eskadron a 12 kompanií jízdy. Granátníci byli postaveni na křídla a nově přisunutých 32 děl a dvě houfnice byly rozmístěny „tu a tam do linie“. Kromě toho bylo k posílení chorvatským hraničářům na Lovoši posláno 120 granátníků a stovka dobrovolníků.

První jezdecká srážka

Tak bylo pole připraveno k jednomu z hlavních dějství bitvy u Lovosic – útoku pruské jízdy. Zuřivá kanonáda trvala již několik hodin, ale stále nepřinášela žádné výsledky. Friedrich později ve svých pamětech vzpomínal, že byl „znuděn tímto marným manévrem, kterým jen ztratil čas, aniž by se věc posunula kupředu.“ Rozhodl se tedy zaútočit na střed rakouské sestavy. Zda za tímto rozhodnutím stála přílišná sebejistota nebo špatný přehled v mlhavém ránu se historici dodnes přou. Král rozkázal generálporučíkovi von Kyau, který velel části kavalérie pravého křídla, aby vedl své jezdce na nepřítele v údolí. Údajně prý v tu chvíli došlo k drobnému sporu, neboť Kyau celkem rozumně namítal, že zdejší terén neumožňuje jízdě se rozvinout a výhodně se uplatnit. Král se jej však posměšně zeptal, zda se jen bojí o svůj život. Dotčený Kyau teprve pak zavelel své jízdě v útoku. Ještě když sjížděl do údolí, spatřil v Sulejovicích vysoké granátnické čepice Rakušanů a znovu žádal krále o nové rozkazy. Byl však znovu odmrštěn slovy, co že to má za nemístné námitky. Pruská kavalérie se tedy rozjela do útoku.

Přibližně 30 eskadron (kolem 5000 koní) se valilo z kopce ve směru, kudy dnes vede dálnice. Pluk Bayreuth na pravém křídle útoku se zpozdil, když zahlédl Sulejovice obsazené rakouskou pěchotou. Zbytek útočícího jezdectva se tak dostal do boční palby z vesnice a současně se v místech přibližně dnešního dálničního sjezdu č. 48 srazil se zde stojící rakouskou jízdou. Se střídavým štěstím se obě strany bily, až se Prusům podařilo probojovat se za čáru silnice Sulejovice – Lovosice. Tím se však dostali do dokonalé křížové palby z pušek i děl. Rakouská hlavní linie pěchoty bezpečně krytá Modlou na jedné straně, obránci Lovosic na druhé straně, kulky z mušket, kartáčová palba z děl a zpředu jezdectvo, to vše v tuto chvíli způsobilo pruským jezdcům těžké ztráty a těm tak nezbylo nic jiného než se otočit a uhánět zpět do kopce ke svým. Králův útok, od něhož ho vlastní generálové odrazovali, selhal.

 

Nepředpokládaná jezdecká bitva

Pak se však stalo něco ještě horšího. A historici od té doby zase vedou vášnivé debaty proč. Jakmile se odražený pruský jezdecký útok vrátil ke svým, znovu se zformoval a k překvapení samotného krále se tentokrát i se zbytkem veškeré pruské kavalérie vrhnul zase zpět do údolí. Friedrich pravděpodobně nestihl včas vydat jízdě nové rozkazy a ta, v domnění, že platí původní rozkaz prorazit rakouský střed, přešla do druhého útoku.

Úzkým údolím mezi Lovošem a Homolkou se nyní valilo z kopce dolů více jak jedenáct tisíc koní jako zpěněný příboj. Celé pruské jezdectvo, pýcha královy armády, se nezadržitelně hrnulo vstříc rakouské sestavě jako ničivá vlna. S tasenými palaši a šavlemi, jeden jezdec vedle druhého, koleno na koleno, v několika řadách za sebou. A znovu se střetli ve stejných místech jako při předchozím útoku. Nezadržitelná masa Prusů donutila rakouské jezdce stáhnout se tentokrát mnohem dále, až za silnici spojující Lovosice a Siřejovice. Browneho sestava se prohnula jako luk až k prasknutí. V tu chvíli situaci zachránil rázný protiútok rakouské kavalérie pod velením generálmajora knížete Löwensteina, který doposud do bojů nezasáhl. Jeden z jeho jezdců později vzpomínal: „Jakmile jsme dorazili, nechal kníže zatočit doleva a se šavlí v ruce se připojil k první řadě eskadrony, kde jsem cválal také já. Tak jsme na našich zpěněných koních projeli tělo na tělo přes úvoz, tak jsme na ně narazili a statečně sekali kolem sebe, dokud jsme nepřítele, bez jediného výstřelu, neobrátili na útěk“. Výkvět a chlouba pruské armády byl zničen, rozprášen a obrácen na zběsilý útěk. „Bylo vidět jen roztříštěnou masu promíchaných eskadron, jak se plni děsu vrhají jeden přes druhého k pěchotě,“ líčili později pamětníci. Bräker stojící v tu chvíli u pěchoty na celý útok vzpomínal takto: „Udělali jsme mezeru a nechali jsme je procválat proti nepříteli. To bylo krupobití, to vrzalo a klapalo, když vyrazili. Avšak sotva za čtvrt hodinky byla naše kavalérie od rakouské rozbita a pronásledovaná až k našim kanónům. Měli jste vidět to divadlo: koně, kterým z třmenů viseli jejich jezdci, a jiní, kteří po zemi vláčeli své vnitřnosti.“ Nevhodný terén, naprosté vysílení koní i mužů, kteří se pronásledováni Rakušany snažili dosáhnout svých linií na návrší, to vše s sebou neslo také velké ztráty zajatých. Ještě o rok později v bitvách u Prahy a u Kolína byly pruské jízdní pluky, které prošly bojem u Lovosic, tak demoralizovány, že znovu prchaly z boje.

Literatura zaznamenává ještě jeden příběh. Velitel pruského jezdectva, generál polní maršál Gessler, se prý pro nějakou nepřístojnost pohádal s králem a Friedrich na něj byl přitom velmi hrubý. Gessler se proto zavázal v přítomnosti mnoha důstojníků čestným slovem, že pro krále již nikdy nevytasí svůj kord. Během útoku jezdectva prý proto držel v ruce jen obyčejný jezdecký bičík a hledal smrt v boji. Zda je to skutečně pravda, bůh ví.

 

Boje o Lovoš

Jak jsme viděli, útok pruské kavalérie zcela ztroskotal. Friedrich se tedy rozhodl prorazit jinde a otevřel druhé dějství bitvy – boj o Lovoš. Až do jedenácté hodiny probíhaly na jeho svazích jen sporadické přestřelky. Prozatím ani jedna strana neměla v úmyslu pustit se do větších bojů v příkrém svahu pokrytém nepřehlednou sítí vinic a viničních zídek. Prusové pod velením Beverna měli rozkaz držet své pozice na levém křídle. Rakouské síly, tvořené zejména Chorvaty, měly naopak za úkol nepřítele zadržet, pokud by se snažil přes Lovoš obchvátit jejich pravé křídlo.

Nyní Friedrich vydal rozkaz vytlačit nepřítele z kopce dolů. Proto k Bevernově podpoře vyčlenil oddíly stojící na středu jeho sestavy, které se nyní vydaly vzhůru do svahu pomoci svým již bojujícím druhům. Mezi nimi i pluk Itzenplitz, v jehož řadách stál i Bräker: „Spěchali jsme proto svěžím krokem vzhůru po vinicích. Nesli jsme své klobouky plné rudých hroznů a tu a tam je dle libosti jedli. Mně ani ostatním kolem nepřišlo na mysl nic špatného, ačkoliv jsme z kopce ještě viděli naše bratry stát v ohni a dýmu. Slyšeli jsme strašlivý dunivý rachot a nebylo poznat, na čí stranu se vítězství kloní.“ Browne si byl pruského postupu vědom a musel nutně své hraničáře posílit. Vyslal k nim proto od Lovosic šest granátnických kompanií a tři bataliony pěchoty pod velením plukovníka Moritze hraběte Lacyho.

Jeho čerstvé síly začaly klonit vítězství na rakouskou stranu a na Lovoši se rozpoutal krutý boj. „Rozhořela se palba neuvěřitelné síly, která bez přestání trvala téměř hodinu.“ Některé pruské jednotky zde stály v boji už čtyři a půl hodiny a nutně se na nich začal projevovat nedostatek munice. Nebylo jim ale jak pomoci. Král tak alespoň rozkázal regimentům na pravém křídle, aby poslaly od každého muže 30 svých patron na Lovoš. Pruské posily však byly stále na cestě.

Lacy se svými muži byl již v polovině kopce a vedl své muže tak statečně, že si získal obdiv i u nepřítele. Bevern po bitvě napsal, že „právem se musí nepřátelské pěchotě uznat, že se činila chrabře“. Rakouské síly se zdály být nezadržitelné. Prusové měli naopak silné ztráty. Zdálo se, že výsledek je jasný, a Friedrich prý dokonce již i vydal rozkaz k ústupu. Pak ale došlo ke zvratu.

 

Rakušané ustupují z kopce

Prusům se podařilo na vrchol Lovoše dotáhnout svá děla. Z nich spustili vražednou palbu do boku Lacyho mužů. Jedna z kulí zasáhla i statečného velitele. Jakmile byl raněn, rakouský postup začal kolísat, až se zastavil. V tu chvíli dorazily také pruské posily. Bylo na čase, neboť od rána bojujícím pruským plukům Bevern a Jung-Billerbeck došla munice. Nezbylo jim tak než se vrhnout do útoku na bodák. Bräker později vzpomínal: „Mezitím nás naši velitelé hnali stále výše do kopce, na jehož vrcholu je úzký průsmyk mezi skalami, který na druhé straně vede zase dolů. Jakmile náš předvoj dosáhl toho vrcholu, spustilo se na nás strašné krupobití střel z mušket. Teprve nyní jsme poznali, kde leží zajíc ve slámě. Několik tisíc císařských pandurů bylo totiž vysláno na druhou stranu kopce, aby naší armádě vpadli do zad. Jen o několik minut později by nám bývali byli to návrší odebrali a my bychom pak nejspíše odtáhli s křížkem. Nyní se rozpoutala nepopsatelná krvavá lázeň, než bylo možno pandury z jejich remízků vyhnat. Naše přední řady silně trpěly, ale ty zadní se jim draly přes hlavy, až konečně všichni dosáhli vrcholu. Tehdy jsme museli klopýtat přes hromady mrtvých a raněných.“

Rovnováha sil na kopci se obrátila. Tentokrát to byli Rakušané, komu začaly chybět síly. Naopak Prusům se zde podařilo koncentrovat čerstvé posily na relativně malý úsek bojiště. Takovému úderu nebylo možné déle odporovat a byl čas k ústupu. Hraničáři, granátníci i ostatní pěchota se začali pomalu a systematicky stahovat z kopce dolů k Lovosicím. Pomáhaly jim v tom i viničné zídky, vedoucí v kaskádách po celém svahu, za kterými bylo možné se vhodně krýt. Zcela jistě to tedy nebyl žádný panický útěk. Bräker píše: „Pak to šlo s pandury ráz na ráz z vinice dolů, skokem jednu zídku po druhé dolů do údolí. Naši rodilí Prusové a Brandenburáci byli na pandury jako fůrie. Já sám jsem byl stržen zápalem boje, že jsem byl jako v mrákotách. Neuvědomoval jsem si ani strach ani hrůzu. Vystřílel jsem všech svých 60 patron, až se moje flinta téměř roztavila a musel jsem ji držet za řemení. Přesto nevěřím, že bych trefil živou duši, všechny šli do vzduchu.“

Takto za boje, jednu zídku po druhé, se Rakušané stahovali až do roviny před Lovosicemi. „Na rovině u řeky před městečkem Lovosice,“ pokračuje Bräker, „se panduři zase seřadili a statečně pálili nahoru do vinice, takže se kolem mně ještě mnohý zakousl do trávy. A nyní začal v rovině boj znovu.“ Nejprve však bylo nutné pruské bataliony znovu zformovat, jelikož dosavadní boj v náročném terénu plném zídek jednotky dokonale roztrhal a promíchal. A každý metr byl vykoupen těžkými ztrátami. Prusové se dokonce pokusili část Rakušanů zahnat ze svahu dolů do vln Labe. Ti se však ani v té chvíli nemínili vzdát lacino. Velitel pluku Bevern posléze psal svému bratrovi: „Naši lidé chtěli nepřítele zahnat do vedle tekoucího Labe, ovšem ten takovou smrtí zemřít nehodlal, raději se nechal nabodnout na bajonety.“

 

Pouliční boj v Lovosicích

Boj nyní zuřil na planině mezi Lovošem a Lovosicemi. Bevern navnaděn současnou výhodnou situací se rozhodl, bez předchozího rozkazu od krále, město dobýt. Válečná vřava znovu dosáhla vrcholu. „Ale komu by se to chtělo popisovat,“ vzpomínal později Bräker. „Z Lovosic stoupal dým a kouř, bouchalo to a dunělo, jako by se nebe a země pustily do sebe. Neustávající rachot mnoha set bubnů, zvuk všech možných polních hudeb, který pozvedal i rval srdce. Volání mnoha velitelů a řev jejich adjutantů, všechno tak silné, že to přehlušilo ustavičné naříkavé a smrtelné kvílení mnoha tisíců trpících a polomrtvým obětem tohoto dne umrtvilo všechny smysly.“

Výsledek tohoto boje byl však předem jasný a Rakušané byli postupně zatlačeni do Lovosic. Tam se však jejich ústup zastavil. Prusy přivítala palba z městských stavení. Některé prameny uvádějí, že kruté pouliční boje dům od domu trvaly až celou jednu hodinu. Pruské pěchotě zatím opět docházela munice a často tak docházelo k boji na bodák, muž proti muži. To stálo Prusy opět těžké ztráty. Střety v ulicích musely být velmi tvrdé, nepřehledné a kruté. Pro řadové pluky 18. století nebyla městská zástavba nejideálnějším bojištěm. Naopak lehká pěchota jako hraničáři zde musela mít výrazně navrch.

Nakonec se Prusové rozhodli vyřešit tento problém po svém. Vycouvali z vleklých a krvavých pouličních bojů ven z města. Zapálili lovosická předměstí a pro jistotu ještě přitáhli děla a na blízkou vzdálenost spustili ničivou palbu do stavení, ve kterých se kryli obránci. Tento způsob řešení byl sice poměrně drastický, ale zcela rozhodně účinný. V hořících Lovosicích zasypávaných stále dalšími a dalšími dělostřeleckými kulemi se nedalo déle udržet. Rakušané museli nakonec město vyklidit a stáhnout se za něj.

Žádný útěk se však ani tentokrát nekonal a Browne své muže stáhl ve všem pořádku. A to i se všemi kanóny kromě tří, „které byly nepojízdné, když všichni muži jejich posádky leželi spolu s koňmi postříleni okolo,“ jak později psal do Vídně. Následně provedl další mistrovský kousek. Celou svou bitevní sestavou trochu couvl směrem na Lukavec. Nechal projít obránce Lovosic a pak posunul jednotky ze svého levého křídla a středu, které zatím do bojů vůbec nezasáhly, napravo k řece.

Bräker v tu chvíli stál ještě na svazích Lovoše a hleděl na divadlo zkázy dole pod sebou: „V ten čas, mohlo být kolem 3. hodiny, stály Lovosice již v plamenech. Rozhlédl jsem se na všechny strany. Přede mnou dole bylo vše v ohni, kouři a dýmu. Za mnou pospíchalo na nepřítele ještě mnoho jednotek. Vpravo dole dvě hlavní armády v plném bitevním pořádku. Konečně nalevo jsem viděl vinice, křoví a lesíky, jen tu a tam jednotliví lidé, Prusové, panduři, husaři a z nich více mrtvých a raněných nežli živých.“

 

Výsledek bitvy

A to byl konec celého střetnutí. První bitva sedmileté války na středoevropském bojišti mezi Rakušany a Prusy došla svého závěru. Jaké však byly její výsledky? Dnes bývá většinou prezentována jako pruské vítězství. Bylo tomu ale skutečně tak? Ztráty na obou stranách činily přibližně 10%. Rakušané hlásili 2.863 padlých, raněných a nezvěstných. Prusové měli o něco více – 3.304 mužů. Na tehdejší poměry to nebyla příliš krvavá bitva. Je nutno si uvědomit, že zejména na pruské straně bylo mnoho set dezertérů (včetně samotného Bräkera). Vyhořely Sulejovice a na 30 domů v Lovosicích.

Z hlediska taktické situace na bojišti je výsledek nejednoznačný. Prusům se za cenu těžkých ztrát podařilo vytlačit rakouské předsunuté postavení na Lovoši a v Lovosicích. Přišli však o celou svou jízdu, která byla v tak špatném stavu, že již nemohla být do žádných bojů nasazena. Rakušané sice museli vyklidit Lovoš i Lovosice, ale hlavní armáda a zejména pěchota zůstaly netknuté na svých místech. Pruské jednotky, které nakonec obsadily Lovosice, před sebou viděly čerstvé rakouské síly připravené k dalšímu boji. A to Friedrichovi muži rozhodně nebyli.

Z hlediska strategického se však zdá být výsledek bitvy mnohem jasnější. Friedrich měl v úmyslu prorazit do Čech, aby obsadil dostatečně velké území, kde by mohl přezimovat a následným úderem na jaře 1757 donutit Marii Terezii k uzavření míru. Browne měl za úkol nepřítele zastavit a Čechy ubránit. Kromě toho zůstal v platnosti rozkaz osvobodit Sasy u Pirny. Následující události ukázaly, že Browne své zadání do posledního splnil.

Prusové se obávali, že další den bude bitva pokračovat a jejich vyhlídky v tomto směru nebyly nejsvětlejší. Druhý den (2. října) se však Browne ve všem pořádku stáhl do svých původních pozic u Budyně nad Ohří. Musel se od nepřítele odpoutat, aby se dostal z jeho dohledu. Prusové pošramocení z předchozích bojů se jej ani nepokusili pronásledovat.

 

Saský epilog

Následně 6. října nechal Browne u Roudnice nad Labem nepozorovaně přejít vyprošťovací sbor čítající 8000 mužů a 800 koní přes řeku. Přes Hoštku, Blíževedly a Horní Polici dosáhl za tři dny České Kamenice. Svou cestu tímto krajem v dopise císaři přirovnal k překročení Alp. Pokračoval dále a 11. října stanul nad údolím Labe nad saským Bad Schandau. Zde podle plánu čekal na saský průlom. Ten však vůbec nedopadl podle očekávání a celá operace ze saské strany skončila fiaskem. Browne svoji část plánu splnil, ale po neúspěchu Sasů zde již neměl co pohledávat. A tak se Browne 14. října opět začal vracet do Čech. Teprve o den dříve (13. října) se Friedrich dozvěděl, že mu Rakušané proklouzli za záda. Saská armáda se sice 16. října vzdala, ale Prusům nezbylo než vyklidit 23. října Čechy a ustoupit na zimu do Saska.

V tomto směru tedy byla bitva u Lovosic rakouským vítězstvím. Browneovi se podařilo dle zadání nejen zastavit nepřítele a zabránit mu přezimovat v českých zemích, ale brilantním utajeným přesunem přes České středohoří a Českosaské Švýcarsko současně do posledního splnil svou část plánu na osvobození Sasů.

Válka měla trvat celkem sedm let. A přišlo ještě mnoho dalších bojů. Na půdě Českého království to byly z těch největších a nejznámějších bitva u Liberce (21. dubna 1757), bitva i u Štěrbohol (6. května 1757), která byla vůbec největší bitvou sedmileté války, obléhání Prahy (7. května – 20. června 1757), bitva u Kolína (18. června 1757), která vešla do dějin jako první porážka Friedricha II. v boji, dobývání Olomouce (4. května – 2. července 1758) s legendárními Laudonovým přepady u Guntramovic (28. června 1758) a u Domašova (30. června 1758), vpád Prusů do Čech v dubnu 1759 (který zasáhl rakouské sklady v Ústí nad Labem, Teplicích, Lovosicích, Litoměřicích, Budyni nad Ohří, Žatci, Chomutově, Postoloprtech, Libochovicích a v Mostě) a bitva u Teplic (2. srpna 1762). Prusům se však nikdy nepodařilo se v Čechách a na Moravě uchytit a Friedrich musel nakonec vždy s nepořízenou odtáhnout. A na počátku toho všeho byly Lovosice. První bitva sedmileté války na středoevropském bojišti mezi Rakušany a Prusy, bitva, která toto město zapsala do světových dějin.

Jiří Hofman

 

Stručně některá témata a hlavní aktéři:

1. O reformě armády a síle kompanií

Když Marie Terezie nastoupila roku 1740 na trůn, zdědila svou armádu i stát v ne právě nejlepší kondici. Následné války pak ukázaly nutnost zásadních reforem. Do vypuknutí sedmileté války tak byla intenzivně modernizována státní správa, která se mimo jiné starala o řádné zásobování vojska penězi, zásobami i výstrojí. Současně byla zásadně zreformována i samotná armáda. Pěchota dostala nové pušky vz. 1754, i když ty se nestihly zavést zcela plošně, a v roce 1749 hlavně první centrální výcvikový a služební předpis, který kodifikoval chování v boji i mimo něj. Síla pěšího pluku byla stanovena na 2408 mužů, sestával ze dvou batalionů o 544 mužích rozdělených do čtyř tzv. fyzilírských kompanií po 136 mužích. Kromě toho měl pluk dvě granátnické (elitní) kompanie, každou o sto mužích. Výčet doplňují důstojníci plukovního štábu a vojáci štábní kompanie. Do bitev ale pluk obvykle nenastupoval celý, ale jen jeho jeden nebo dva polní fyzilírské bataliony (krátce po vypuknutí sedmileté války byl počet praporů pluku redukován na tři, přičemž první dva, označované jako polní prapory, byly zařazeny k operační armádě a počet jejich kompanií vzrostl na šest, kdežto třetí prapor byl označován jako garnisonní v síle stávajících čtyř kompanií a sloužil jako posádka některé z pevností a zároveň jako depotní k doplňování stavů a výcviku nových rekrutů). Granátnické kompanie od jednotlivých regimentů se často spojovaly do větších celků a bojovaly samostatně. Reformy se podařilo prosadit až neuvěřitelně rychle a úspěšně. Sám Friedrich II. po bitvě u Lovosic prohlásil, že to už nejsou jeho staří Rakušané. Důležité je také si uvědomit, že cca 40% řadových pluků tehdy pocházelo z českých zemí.

 

2. Hraničářská pěchota

Specifickou součástí rakouské armády byla tzv. „Grenzinfanterie“. Pluky hraničářů, někdy zvaných Chorvaté, byly mistry „malé války“. Jejich vojáci pocházeli z Balkánu, z divoké hranice s Osmanskou říší. Vystrojeni do uniforem odvozených z jejich národních krojů vynikali při bojích v nepřehledném terénu, při přepadech a diverzních útocích. Na rozdíl od řadové pěchoty obvykle nebojovali v sevřených formacích, proto byli zpravidla používáni jako lehká pěchota k průzkumu, diverzním akcím či ke krytí pěchoty řadové. Vynikali přesnou střelbou i zuřivostí v boji muže proti muži. S trochou nadsázky bychom je mohli srovnat s dnešními speciálními jednotkami. V našem příběhu budou hrát klíčovou úlohu v bojích na Lovoši. Ve vzpomínkách Prusů se pro ně ještě užíval starší výraz „panduři“.

 

3. Marie Terezie (1717-1780)

Nastoupila na trůn jako třiadvacetiletá panovnice roku 1740 a ihned musela čelit útokům svých výbojných sousedů, zejména Pruska. Za 40 let své vlády dokázala díky mohutným osvíceneckým reformám pozvednout celou svou monarchii mezi nejmodernější evropské státy. Nikdy se jí ale nepodařilo smířit se se ztrátou Slezska a Kladska.

 

4. Friedrich II. (1712-1786)

V podstatě vrstevník Marie Terezie se stal jejím celoživotním protivníkem. Nastoupil ve stejném roce jako ona. Po otci zdědil moderní stát se silnou armádou, i když svou rozlohou nesrovnatelně menší než rakouské državy. Celý svůj život zasvětil tomu, aby z Pruska vytvořil evropskou velmoc. A to se mu také podařilo. Jako jeden z nemnoha evropských panovníků svým armádám velel přímo v bitvách. Sám sebe ale považoval také za filozofa a hudebníka.

 

5. Browne (1705 – 1757)

Maximilian Ulysses hrabě Browne byl rakouským polním maršálem pocházejícím z irské šlechtické rodiny s dlouhou vojenskou tradicí. Pro habsburský dům bojoval od roku 1734 v Itálii, proti Turkům a nakonec i proti Prusům. Velmi obratně vedl rakouskou armádu v celé kampani roku 1756. O rok později byl v bitvě u Štěrbohol (6. května 1757) těžce raněn dělovou koulí a na následky svého zranění 26. června 1757 v Praze zemřel.

 

6. Ulrich Bräker (1735 – 1798)

Byl to Švýcar, kterého na jeho cestách Německem podvodně naverbovali do pruské armády těsně před vypuknutím sedmileté války. Stal se prostým vojínem pruského pěšího pluku Itzenplitz. S ním se dostal v roce 1756 až k Lovosicím. V bitvě se mu však podařilo zběhnout z bojiště a u Žernosek byl zajat Rakušany. Dostal se s konvojem zajatců do Prahy, zde byl propuštěn a mohl se konečně vrátit domů. Své zážitky zaznamenal ve svých pamětech a my z nich zde můžeme uvést hojné citace přímo od očitého svědka nejprudších bojů.

 

7. Výstroj a výzbroj rakouského pěšáka

Běžný voják té doby byl vyzbrojen dlouhou mušketou s křesadlovým zámkem. Přesnost střelby ani účinnost nebyla v té době nijak úchvatná. V bitevní vřavě šlo vše ráz na ráz, rozechvělí vojáci ztráceli při nabíjení patrony a neměli čas mířit. Nikdo je v tom ani necvičil. Rozhodovaly masové salvy. Na vzdálenost 100 – 300 kroků, což byl obvyklý distanc, na který se vedla palba, si svůj cíl našlo jen necelých 20% kulí. Rychlost střelby mohla dosahovat až tří výstřelů do minuty. A nutno říci, že pruská pěchota na tom byla s výcvikem a manévrováním mnohem lépe.

 

8. O dělostřelectvu

Na rozdíl od pěchoty rakouské dělostřelectvo to pruské kvalitativně převyšovalo. Díky za to patří polnímu maršálovi Josefu Václavovi knížeti z Lichtensteinu, který z něho udělal nejmodernější zbraň své doby. I pozdější Napoleonovy reformy vycházely z rakouského prostředí (nakonec hlavní reformátor francouzského dělostřelectva generálporučík Jean-Baptiste Vaquette de Gribeauval, jehož jméno nesly francouzské kanóny během napoleonských válek, sloužil za sedmileté války v rakouské armádě). Nejběžnější rakouský 3-liberní polní kanón měl ráži cca 72 mm a nálož 400g střelného prachu byla schopná dostřelit kouli o váze 1,4 kg (to jsou ony 3 libry) téměř 1,5 km daleko. Na 360 metrů byla tato kule schopná zabít najednou i 19 mužů. Na menší vzdálenosti do 350 m se střílelo tzv. „kartáči“ – v podstatě brokovými náboji. Používaly se ale samozřejmě i větší ráže děl.

 

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha