Před sto lety: československo-polské boje o Těšínsko

Těsně po skončení první světové války, v lednu 1919, vypukla krátká, ve svých důsledcích však tragická válka dvou nově vzniklých, respektive po staletích obnovených samostatných států, Československa a Polska, o Těšínsko. Čs. Zemský národní výbor pro Slezsko na jedné straně a polská Rada narodowa v Těšíně na straně druhé uzavřely 5. listopadu 1918 dohodu o dělbě správy. Vedení čs. státu bylo přesvědčeno, že bývalé těšínské knížectví bude bezproblémově přičleněno k republice.  Záhy se však ukázalo, že polská vláda hodlá obsazený region považovat za své státní území. Dne 26. ledna 1919 se v Polsku měly konat volby do varšavského sejmu a polská vláda se rozhodla uspořádat je i na Těšínsku. Zároveň tam vypsala odvody do polské armády. Na tyto kroky reagovala česká vláda vojenským zákrokem.

 

Český zájem o tento region byl motivován především dvěma okolnostmi. Šlo jednak o karvinský kamenouhelný revír, jednak o železniční trať, která Těšínském procházela. Tvořila jediné velkokapacitní spojení Čech se Slovenskem.

Rozkaz k obsazení Těšínská vydalo MNO 19. ledna 1919, tedy týden před polskými volbami. Začátek akce byl stanoven na 23. ledna 1919. Vrchní velení všech zúčastněných vojsk dostal podplukovník Antoine Paul Gillain, velitel 21. čs. střeleckého pluku francouzských legií. Pověření však nepřijal s odůvodněním, že Francie není ve válečném stavu s Polskem. Fakticky velel plukovník Josef Šnejdárek, rovněž francouzský důstojník, ale Čech, jenž neměl se zákrokem problém.

Pro operaci na Těšínsku byl vyčleněn 21. čs. střelecký pluk z Francie se svými třemi prapory, a pět praporů domácího vojska. Od 25. ledna 1919 se do boje přidala celá II. brigáda domácího vojska, jež se přesunula od Uherského Hradiště. Později se zapojily ještě některé prapory od náhradních těles, dále dva dobrovolnické prapory z Brna, jeden z Prahy a dva prapory Slovácké brigády.

Z vojenského hlediska bylo obsazení Těšínská dobře připravené a řízené. Plk. Šnejdárek postupně nasazoval stále větší jednotky a operace gradovala obsazením západního břehu Visly. Z operačního hlediska bylo dosaženo předpokládaného cíle. Po celou dobu si čs. vojsko udržovalo iniciativu a donucovalo polské jednotky k ústupu. Umožňovala to trvalá převaha čs. sil nad polskými v poměru 5 : 3. Polské velení útok v těšínské oblasti neočekávalo a bylo zaměstnáno operacemi ve východní Haliči. Čs. vojsko přišlo v bojích o 53 padlých, 63 raněných a 97 nezvěstných. Polská armáda ztratila 92 padlých, 855 raněných a 813 nezvěstných.

Mírová konference předvolala československé a polské zástupce před Radu deseti. Ve dnech 27. až 29. ledna 1919 s nimi jednala o ukončení bojů, ke kterému došlo 30. ledna. Úmluvu o stažení čs. vojsk a o úpravách režimu na Těšínsku podepsali ministr Edvard Beneš a Roman Dmowski v Paříži 3. února 1919. Nejvyšší představitelé velmocí Wilson (USA), Lloyd George (Velká Británie), Orlando (Itálie) a Clemenceau (Francie) dokument garantovali svými podpisy.

Dohoda odstranila původní příčinu čs. vojenského zákroku: zakázala konat v celém těšínském knížectví volby a odvody nováčků až do definitivního rozhodnutí mírové konference, nicméně bylo zřejmé, že velmoci již nebudou zvažovat přiznání celé této oblasti Československu, ale budou hledat cesty a kritéria pro dělení Těšínska. To byl první vážný důsledek lednového vojenského dobrodružství. Druhým důležitým zjištěním bylo, že se Československo nemůže za všech okolností spoléhat na podporu Francie, že ta má i jiné spojenecké klienty a musí svou přízeň přiměřeně rozdělovat. Nejtěžší strategickou prohrou pak bylo dlouhodobé zatížení československo-polských vztahů nedůvěrou a nechutí ke spolupráci, které se oběma státům tragicky vymstilo na konci třicátých let, tváří v tvář nacistické a sovětské agresi.

Tomáš Jakl – Karel Straka

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha