Překroucené, zneužité, ale důležité vystoupení čs. vojáků. To byla Dukla.

Dne 6. října roku 1944 stanuli vojáci 1. československého armádního sboru v SSSR po urputných bojích v rámci karpatsko-dukelské operace na půdě své vlasti. Pojem „Dukla“ byl v éře před rokem 1989 téměř posvátný. Dnes se můžeme na tyto boje dívat objektivním a nezaujatým pohledem.

 

Karpatsko-dukelská operace představuje jedno z největších bojových nasazení čs. vojáků v rámci protihitlerovské koalice za druhé světové války. Zároveň však byla tato útočná operace Rudé armády od svého počátku až do jara 1945 chápána na sovětské i československé straně jako nezdar.

Od ustanovení vlády Národní fronty v Košicích však došlo k rozhodující změně v tomto hodnocení. Po roce 1948 získaly boje na Dukle až mýtický charakter. Dukelská tradice se stala stěžejní armádní a státní tradicí a byla využívána hlavně k potlačení tradice legionářské. Tato snaha vyvrcholila zavedením Dne československé armády v roce 1950. Slavil se 6. října na počest právě této události.

Dukla se stala významným zdrojem, ale i nástrojem v upevňování československo-sovětského přátelství a těsného a věčného spojenectví se Sovětským svazem. Právě u příležitosti převezení ostatků „neznámého vojína“ z dukelského bojiště pronesl v Praze v říjnu 1949 Klement Gottwald svůj proslulý výrok: „Se Sovětským svazem na věčné časy! Se Sovětským svazem a již nikdy jinak!“.

V 6. říjnu byl rovněž spatřován triumf vojenské a odbojové koncepce Gottwaldova moskevského vedení KSČ a jako mezník v procesu vzniku čs. poválečné armády. V období normalizace byla využívána k posílení výchovy v duchu tzv. socialistického internacionalismu.

Vojáci z východní fronty však nebyli nositeli komunistické ideologie, jak uváděla komunistická propaganda. Naprostá většina z nich zůstala věrna odkazu masarykovské demokracie a prošla po roce 1948 stejnými či podobnými útrapami jako vojáci ze západní fronty, Středního východu či jugoslávských hor.

Obnova demokratické občanské společnosti po listopadu 1989 přirozeně otevřela otázku důkladného zhodnocení bojů na Dukle i dukelské tradice účelově preferované komunistickým režimem. Vedle věcných kritických názorů však v těchto letech nezůstala ušetřena laciné snahy o senzaci a byla hodnocena jako sovětským velením předem připravená krvavá lázeň pro československé jednotky.

 

Karpatsko-dukelská operace uskutečněná na pomoc Slovenskému národnímu povstání zahájila přímé osvobozování čs. území, na kterém se po boku sovětských, českých, slovenských, rumunských a polských vojáků podíleli také partyzáni a další vlastenci. Zasazení 1. čs. armádního sboru v SSSR na směr hlavního útoku představovalo naplnění vysněného cíle všech jeho příslušníků, s nímž odcházeli do zahraničí a který je provázel od Buzuluku přes Sokolovo, Kyjev i další místa bojů. Rozhodnost, odvaha a statečnost, které v nich prokázali, se staly základem úspěchu také v neobyčejně těžkých bojích na Dukle.

V létě 1944 dosáhla sovětská vojska značných úspěchů v Polsku a také v Rumunsku. V případě, že by se jim podařilo proniknout do maďarské nížiny, musela by německá vojska rozmístěná na československém území pod hrozbou obklíčení ustoupit. Za těchto okolností nebylo nutné podniknout útok přes Karpaty. Situace se však změnila s vypuknutím Slovenského národního povstání. Na žádost čs. vlády sovětské velení rozhodlo pomoci povstání dodávkami zbraní a uskutečnit operaci přes Karpaty.

Podle představ československých míst měla Rudá armáda přijít na Slovensko zabezpečit území osvobozené povstalci. Tyto návrhy se však zřejmě nekryly s představou Moskvy o úloze vlastních ozbrojených sil při osvobozování Slovenska. Z politických důvodů byla sovětská strana krajně zdrženlivá k podpoře povstaleckých formací, které by posilovaly armádu podřízenou čs. Ministerstvu národní obrany v Londýně a exilové vládě.

Karpatsko-dukelská operace měla naopak posílit ve Slovenském národním povstání prosovětský proud a upevnit sovětský mocenský vliv na osvobozeném území ČSR.

 

I když si sovětské velení nebylo jisté, zda dvě východoslovenské divize, které měly sovětským vojákům otevřít hranice v Karpatech, nejsou odzbrojeny, rozhodlo se pro samostatnou akci, přičemž počítalo s podporou partyzánských oddílů ze slovenské strany. Podle plánu měla mít operace bleskový průběh: již pátý den po jejím zahájení v prostoru Krosna se předpokládalo dobytí Prešova.

Tento cíl se nepodařilo splnit. Boje nabyly vleklého charakteru a měly nečekaně těžký průběh. Pro čs. vojáky jména Machnóvka, Wrocanka, kóta 534, Hyrowa hora a další znamenaly místa úporných bojů a velkých ztrát. Neúměrně vysoké ztráty na životech československých a sovětských vojáků byly zapříčiněny obtížností bojů v zaminovaném horském terénu, nedostatečnou komunikační sítí, nepříznivými povětrnostními vlivy, ale také nedostatky v průzkumu, v řízení a vedení bojové činnosti i velmi dobře připravenou a členěnou obranou nepřítele.

Zdrojem mnoha nedostatků se stala též spěšná příprava plánu a organizačního zabezpečení operace. Sovětské velení, jemuž byly čs. jednotky podřízeny, vyvažovalo často nedostatečný přehled o situaci tvrdostí a náročností k plnění rozkazů. Tuto situaci nejlépe vystihl výrok maršála Koněva: „Buď Karpaty přejdeme, nebo na nich zemřeme!“

Neúspěchy 1. čs. armádního sboru v SSSR, byť se nikterak nelišily od výsledků jednotek Rudé armády, využilo sovětské velení i k politickým zásahům. Dosavadní velitel sboru gen. J. Kratochvíl, jenž zastával disciplinovanou pozici ve vztahu k londýnskému MNO, byl v rozporu se zásadami čs.-sovětské dohody nahrazen gen. Ludvíkem Svobodou.

Dukla se stala symbolem. I když později byla její památka účelově zneužita, některé události zamlčovány a jména mnohých odsouzena k zapomnění, ani dnes nic neztratila ze svého odkazu – nadále je symbolem zápasu za svobodu a samostatnost Čechů a Slováků, symbolem boje proti nedemokratickému, totalitnímu režimu.

RED

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha