Prezidentův člověk – generální inspektor čs. vojsk a vliv T. G. Masaryka na vojenskou správu (prosinec 1918 – leden 1919)

Teprve když se přikročilo k budování ústavního pořádku nové Československé republiky, vyplynuly na povrch některé rozdílné představy o míře zapojení jednotlivých aktérů státní moci do správy země. V této době vznikl úřad generálního inspektora čs. branné moci, jehož prostřednictvím hodlal prezident T. G. Masaryk zvýšit svůj vliv ve vojenské správě. 

 

Příjezd prvního prezidenta T. G. Masaryka 21. prosince 1918 do vlasti představoval významnou událost, která se měla promítnout také do struktury vojenské správy. Vstupem na půdu Československé republiky se v plné míře ujímal svých prezidentských kompetencí, které mu vymezovala prozatímní ústava z 13. listopadu. Podle jejího znění byl do té doby zcela zastupován vládou.

Dlužno říci, že T. G. Masaryk byl s rozsahem pravomocí, které prezidentovi tato listina v rámci ústavního pořádku stanovila, velmi nespokojen – mnohem více by mu býval vyhovoval americký model, v němž vládu vede president. Sice se stal nejvyšším velitelem vojska, měl právo jmenovat důstojníky, státní úředníky a soudce od VI. hodnostní třídy výše, neposkytovala mu však žádné legální prostředky k zasahování do chodu Revolučního národního shromáždění, které samo jmenovalo, kontrolovalo a odvolávalo vládu.

Takto nastavený systém, jenž považoval funkci prezidenta spíše za reprezentativní než za reálně výkonnou, platil až do první novelizace ústavy z 23. května 1919. Teprve na jejím základě mohl prezident vládu jmenovat, rozpustit, či jí v případě potřeby předsedat. Také mu nově umožňovala přímou cestou vyžadovat zprávy a zvát si k jednáním ministry i vládu.

 

Prezidentova vojenská kancelář

Masaryk, který se nehodlal smířit s úlohou, přisouzenou mu prvním zněním ústavy, hledal alternativní přístupy k prosazení svých mocenských ambicí jak ve správě civilní, tak vojenské. Jako jeden z příkladů může posloužit způsob, jímž budoval svoji vojenskou kancelář. Záhy po příjezdu na území republiky na železniční stanici v Horním Dvořišti jmenoval jejím náčelníkem podplukovníka Otakara Husáka, který později vzpomínal: „President stručně, věcně jako vždy, odpovídá, děkuje, rozhlíží se kolem a povídá: ‚A teď do práce, udělám si svoji kancelář a toho si vezmu s sebou‘ – prstem ukazuje na mne, nápadného modrou uniformou ve shluku lidí. [...]Tak jsem se stal náčelníkem jeho vojenské kanceláře; nikdy jsem žádný dekret nedostal.“

Masarykova autorita ve společnosti se těšila plné síle a poskytla mu oporu k takovým mocenským krokům, jež daleko spíše odpovídaly monarchovi, než hlavě parlamentní demokracie, uvážíme-li, že Vojenská kancelář presidenta republiky nenašla právní zakotvení v ústavním systému Československé republiky až do prosince 1919. K zamyšlení se nabízí paralela s institucí císaře Františka Josefa I., tzv. Militärkanzlei Seiner Majestät des Kaisers čili Vojenskou kanceláří Jeho Veličenstva císaře, která působila jako prostředník mezi císařem, ministerstvem války a vrchním velením. Je otázkou, zda měl Masaryk tento model před očima, když budoval svoji vlastní vojenskou kancelář. Mnoho jiných alternativ se však v našem prostoru nenabízelo.

 

Josef Scheiner generálním inspektorem čs. vojsk

Pozici nejvyššího správce čs. vojsk, kterou od prvního dne převratu zastával Josef Scheiner, se v důsledku vývoje ve vojenské správě natolik odchýlila od svého původního vymezení, že byla v podstatě koncem prosince 1918 organizačně vyšachována. Sám Scheiner si tuto skutečnost uvědomoval, a tak se 29. prosince obrátil na prezidenta s abdikačním dopisem.

V jeho úvodu rekapituloval sokolský vůdce okolnosti, za nichž se dal do služeb vojska: „Vyzván byv v den prohlášení naší republiky Národním Výborem, abych převzal vrchní správu českých vojsk, učinil jsem tak ochotně a ze všech sil svých snažil jsem se o to, aby náhlý přechod z bývalého poddanství ve svobodný stát proveden byl klidným a důstojným způsobem a aby na místě trosek staré, sešlé armády mohl býti vytvořen narychlo nový stav na záchranu prvých našich požadavků státních.“ Dále komentoval výsledky činnosti svého úřadu: „Horlivou součinností věrných a oddaných druhů sokolských dílo aspoň do té míry se zdařilo, že umožněno bylo ve dvou prvých měsících vybudovati ministerstvo Národní Obrany, které úkoly mně svěřené postupně na se převzalo, čímž poslání mé skončeno.“

Sám stvrzoval, že za stávajících okolností nevidí ve svém původním zařazení další perspektivu, a tak se v závěru dopisu obrátil k nejvyšší státní autoritě: „Dovoluji si Vás proto uctivě žádati za dovolení, abych mohl hodnost mně svěřenou v ruce Vaše složiti.“ Současně se však nezbavoval své občanské odpovědnosti vůči republice: „Samo sebou se rozumí, že jsem ochoten, kdykoliv mne republika naše zavolá, ji skrovné služby své radostně věnovati.“ Pro kompetenční nejasnosti oné doby je příznačné, že Josef Scheiner svoji abdikaci adresoval přímo prezidentovi, namísto vládě, které se měl podle prozatímní ústavy zodpovídat s ohledem na své úřední přidělení k ministerstvu národní obrany.

Podplukovník Otakar Husák, náčelník Vojenské kanceláře presidenta republiky, který byl na svém služebním místě bezprostředním svědkem a všímavým pozorovatelem, na tuto situaci později vzpomínal: „Hned v prvých dnech úřadování bylo nutno vyřešiti, co se má státi po odchodu Dr. Scheinera z jeho funkce vrchního velitele vojsk v revolučních dnech; žádal o propuštění, neboť sebekriticky tvrdil, že na organisaci mírového vojska nestačí. Mimo to jako starosta Obce Sokolské musel se o ní starati, a to byla práce nemalá, nejen organizační; vždyť po stránce mravní výchovy občanstva mohli jsme se v prvé řadě spoléhati jen na Sokolstvo. V jeho malém štábu bylo několik vynikajících jednotlivců, kteří zůstali sloužit: náčelník Obce Jindra Vaníček, Dr. Heller, Dr. Němeček, staří Sokolové…“

Prostředí vojenské správy bylo Scheinerovi pochopitelně vzdálenější než spolková atmosféra sokolského hnutí, s nímž spojil značnou část svého života. Jistě pociťoval nedostatek odborných vojenských znalostí, tolik potřebných pro konstruktivní práci v resortu národní obrany. Proto nepřekvapuje, že tíhnul k návratu do známého prostředí Sokola, zvlášť když v důsledku klesajícího vlivu na postu nejvyššího správce mohl získat pochyby o smysluplnosti svého využití.

Prezident na Scheinerův abdikační dopis odpověděl posledního dne roku 1918 a není bez zajímavosti, že se jednalo o první akt jeho vojenské kanceláře. Masaryk přitom nešetřil slovy uznání:

Bratře Scheinere,

vyhovuji Tvé žádosti, abys byl sproštěn svého dosavadního úřadu jako vrchní správce československých vojsk, a jmenuji Tě generálním inspektorem československých vojsk. Kompetence Tvého nového úřadu vymezuje se zvláštním nařízením. Nemohu nepoděkovati Ti za nezištné služby, které jsi v dosavadním svém úřadě republice prokázal, právě v té nejtěžší a nejzodpovědnější době.

 Tvůj

T. G. Masaryk

V tomto listu se poprvé v kontextu popřevratového čs. vojska objevila funkce generálního inspektora, která bez ohledu na domácí revolučně novátorské poměry evokovala spíše starou vojenskou tradici. Tu Masaryk v určité modifikaci hodlal využít ke zvětšení svého vlivu ve vojsku.

 

Vymezení kompetencí

Vzápětí po jmenování Josefa Scheinera generálním inspektorem, stanovila Vojenská kancelář presidenta republiky kompetence, které tuto instituci zasazovaly do stávajících vojenských struktur. Zejména šlo o to, jak vymezit postavení vůči ministerstvu národní obrany.

Generální inspektorát byl výkonným orgánem prezidenta republiky a jako takový mu přímo podléhal. V rámci utvářejícího se československého vojska spočíval hlavní úkol generálního inspektora v dohledu nad výchovou a výcvikem vojenských formací. Prostřednictvím inspekcí měl sbírat informace jak o úrovni výcviku, tak o účelnosti nařízení, která se výcviku týkala. Další okruh jeho působnosti představovaly personálie, které obnášely hodnocení velitelů, jejich způsobilosti k zastávaným pozicím i všeobecných schopností. Dále se měl zaměřovat na oblast sociální interakce, a to nejen uvnitř vojenského systému (poměr důstojníků k mužstvu v jednotce), ale i navenek vůči civilní společnosti (vojenská posádka k obyvatelstvu). Stranou jeho zájmu neměly zůstávat ani materiální životní poměry. Tím spíš, že se poválečná nouze dotýkala takřka všech oblastí vojenského organismu – od stravování, přes vystrojení a vyzbrojení, až po ubytování vojáků.

Generální inspektor československých vojsk měl při inspekcích oprávnění nařídit okamžitou nápravu zjištěných nedostatků, přičemž však nesměl vydávat rozkazy, které by rušily, nebo měnily platné předpisy a nařízení.

O výsledcích inspekční činnosti měl informovat nejen prezidenta republiky, ale také ministra národní obrany. Ten mohl ke zjištěným skutečnostem zaujmout vlastní stanovisko a podle toho ze své nařizovací moci zasáhnout.

Ke všem výše zmíněným oblastem byl generální inspektor oprávněn předkládat vlastní podnětné návrhy. Ministerstvo národní obrany mělo povinnost generálního inspektora uvědomit před vydáním všech zásadních nařízení, která se týkala uvedených oborů. Před jmenováním vyšších velitelů (počínaje velitelem pluku, čili od VI. hodnostní třídy) si generální inspektorát vyhradil právo vlastního vyjádření.

Dekret vymezující Scheinerovy kompetence uváděl v závěrečné pasáži dvě nikoli nevýznamná opatření: „Dokud M. N. O. nebude plně zorganisováno, zastupuje gen. insp. ministra N. O. a přejímá na se vedení těchto oborů…“, dále následoval výčet sedmi odborů a oddělení ministerstva, jejichž předsednická křesla vesměs nebyla na počátku roku 1919 obsazena.

První opatření odkazuje na způsob, jímž prezident mínil ve vojenské správě nahradit mocenské páky ústavou mu odepřené – v konstitutivní době určil svého exponenta zástupcem odpovědného ministra.

Vedení ministerských odborů a oddělení se měl generální inspektor na přechodnou dobu zhostit patrně proto, aby přispěl ke koordinaci organizačních prací a také aby získal přehled o jejich agendě.

Scheiner se jako právník mohl odborně uplatnit nejen při projednávání legislativně-právních záležitostí, ale mohl kompetentně zasáhnout i do otázek vojenské justice. Jako sokolský matador měl jistě co říci i k tvorbě českého vojenského názvosloví, zvlášť když třeba při pořadovém výcviku vojsko čerpalo ze sokolské povelové terminologie. Veškerá zásadní opatření, která by učinil v čele zmíněných odborů a oddělení, musel ovšem předkládat ke schválení ministru národní obrany.

Další zásadní úkol, který nastiňoval dekret o kompetencích, vyplýval z dobového zaujetí uspořádat republikánské vojsko na bázi milice. Generální inspektor měl vypracovat návrh na strukturální a systémové změny vojenské správy za účelem přechodu na miliční soustavu. Předpokládalo se, že při této práci uplatní Scheiner své dlouholeté zkušenosti s vedením sokolské organizace, která se ve své podstatě už odedávna tvářila jako jakási “kryptomilice“.

O tom, jaké pohnutky vedly prezidenta Masaryka k vymezení takových kompetencí pro generálního inspektora, je možné spekulovat. Jistě nechtěl přijít o člověka Scheinerova formátu a autority poté, co skončila jedna etapa jeho veřejného působení. Jistě se nehodlal spokojit se skutečností, že jako nejvyšší velitel neměl ústavní prostředky k uplatnění vlastní výkonné moci ve vojenské sféře. Postavení generálního inspektora bylo navrženo minimálně tak, aby v něm Masaryk získal stabilní zdroj informací ze strategického resortu státní správy.

Právní platnost dekretu o kompetencích nebyla bezproblémová, vzhledem k tomu, že nebyl signován ministrem, nikdy nevyšel ve Věstníku ministerstva národní obrany. Prosazení všech uvedených kompetencí tedy záviselo na autoritě jak prezidenta Masaryka, tak osoby generálního inspektora.

 

Historická paralela

Model, jenž prezident Masaryk uplatnil v případě zřízení funkce generálního inspektora československých vojsk, nepředstavoval žádné novum. Určitou paralelu bychom mohli nalézt v dějinách armády habsburské monarchie.

V roce 1898 císař František Josef I. vyčlenil arcivévodu Františka Ferdinanda ke své vlastní dispozici (zur Disposition des allerhöchsten Oberbefehls), tj. „k dispozici nejvyššímu vrchnímu velení“, aby se podrobně seznámil s vojenskými mechanizmy. Z titulu svého zařazení arcivévoda prováděl inspekce a účastnil se porad ministerstva války, jehož akta mu byla předkládána k nahlédnutí. Na základě zjištěných skutečností informoval císaře a formuloval vlastní iniciativní návrhy, které měly přispět ke zlepšení bojeschopnosti branné moci. K výkonu tohoto poslání mu byl přidělen osobní štáb a zprvu jen malá vojenská kancelář.

František Ferdinand však nenechal svůj úřad ustrnout na původním zadání, naopak jej cílevědomě posiloval v souvislosti s přípravami na převzetí trůnu. Postupně se vojenská kancelář arcivévody-následníka vyvinula v systému rakousko-uherské vojenské správy ve významné středisko vlivu. V srpnu 1913 císař jmenoval Františka Ferdinanda generálním inspektorem veškeré ozbrojené moci (General-Inspektor der Gesamten Bewaffneten Macht), čímž mu svěřil všeobecnou inspekční pravomoc a řízení armádních manévrů. Jeho úkolem bylo působit na sladění činnosti všech složek armády a současně se s ním počítalo jako s vrchním velitelem vojsk v případě válečného konfliktu. Ve svém postavení se nezřídka střetával s ministerstvem války, neboť vstupoval do jeho kompetencí.

Podobně si s trochou nadsázky Masaryk k vlastní dispozici vyreklamoval Josefa Scheinera, svěřil mu úřad generálního inspektora československých vojsk. Doufal snad, že se situace vyvine obdobně?

 

Konkurence vojenských inspektorátů

V době ustavení generálního inspektorátu včele s Josefem Scheinerem se územní organizace vojenské správy v českých zemích sestávala z bývalých rakousko-uherských doplňovacích okresních velitelství na nejnižším stupni a dvou zemských velitelství v Praze a Brně na stupni nejvyšším. V rámci postupující organizace bylo třeba dotvořit stávající strukturu mezi těmito dvěma póly. Rozkaz ke zřízení brigádních velitelství, který vyšel za tímto účelem počátkem prosince 1918, nebyl uskutečněn. Teprve rozkaz ze 14. ledna 1919 položil základ tzv. vojenským inspektorátům, jakožto životaschopné alternativě vyšších velitelství. Vzniklo jich celkem šest – v Praze, Plzni, Českých Budějovicích, Hradci Králové, Brně a Moravské Ostravě. Každý z nich měl na starosti čtyři doplňovací okresní velitelství.

Kromě inspekčních pravomocí srovnatelných s institucí generálního inspektora měly vojenské inspektoráty dohlížet na řádné plnění všech rozkazů vyšších velitelství. Jejich úkol dále spočíval v zajištění přechodné organizace ochrany hranic a v těchto záležitostech měly podávat ministerstvu národní obrany vlastní návrhy. K jejich kompetencím náleželo obstarání asistenčních služeb v případě jakéhokoliv ohrožení. Vojenské inspektoráty vedly také evidenci veškerých podřízených vojenských těles a útvarů. Zabývaly se racionalizací vojenské organizace, když navrhovaly sloučení či rozpuštění jednotlivých vojenských formací. Do hospodářsko administrativní agendy ovšem neměly právo zasahovat a všechny zjištěné závady měly služební cestou hlásit ministerstvu národní obrany. Dle služebního postupu měly vojenské inspektoráty připojit své dobrozdání k většině písemných podání, která přes ně směřovala k vyšší instanci – k zemskému velitelství či ministerstvu národní obrany.

Vojenské inspektoráty byly přímo podřízeny zemským vojenským velitelstvím, která jejich hlášení postupovala jednak ministerstvu národní obrany, jednak generálnímu inspektorovi. Vedle centrálního Scheinerova inspekčního aparátu podřízeného prezidentu republiky tak vznikla na popud ministerstva národní obrany síť inspekčních úřadů s obdobným posláním, které se často překrývalo a doplňovalo s činností generálního inspektorátu. Proto nepřekvapí, že generální inspektorát opakovaně usiloval o jejich přímé podřízení, avšak marně. Existence vojenských inspektorátů se završila po návratu čs. divizí ze Slovenska na podzim roku 1919, kdy jejich místo v organizační struktuře zaujaly divizní oblasti.

Tomáš Kykal

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha