Prototyp pistole ČZ 531

Případ, kdy tentýž výnos, jímž došlo k zavedení zbraně do výzbroje, zároveň nařizoval vývoj nové konstrukce, je v celosvětovém měřítku ojedinělý. V historii čs. zbrojní výroby taková situace nastala v souvislosti s pistolí vz. 52.

 

Výnos ministra národní obrany Alexeje Čepičky ze 17. května 1952 o zavedení 7,62mm armádní pistole vz. 52 ji zároveň svým dodatkem, nařizujícím neprodlený vývoj nové zbraně, označil jako provizorium. Důvody, jež vedly k tak rozporuplnému výnosu, spočívaly především v neuspokojivých výsledcích, dosažených v průběhu postupného zkoušení prototypů ČZ 491 a ČZ 513. Při zavedení pistole ještě nikdo netušil, s jakými problémy se bude továrna během její výroby potýkat.

Výnos o zavedení obsahoval zároveň nařízení okamžitého zahájení vývoje nové pistole na principu pistole Tokarev, jež by dosahovala stejných nebo lepších výsledků. K tomu také skutečně došlo. V konstrukční kanceláři Konstrukty Praha zahájil Josef a František Koučtí práce na prototypu s pozdějším označením ZKP 524 a Česká zbrojovka pracovala na konstrukci vycházející v mnoha směrech ze sovětské armádní pistole TT vz. 33.

Dispozice ohledně dalšího vývoje obdržely Konstrukta a Česká zbrojovka v průběhu srpna 1952. Základním požadavkem bylo provedení konstrukce uzamčení na principu pistole M 1911 (se zřetelem na aplikaci u pistole Tokarev), spolehlivá funkce zbraně a precize neměla být upřednostňována před provozní spolehlivostí. Každý z řešitelů přistoupil k úkolu z jiného pohledu. Společným prvkem obou zbraní byl kromě způsobu uzamčení, jednočinný spoušťový mechanismus, střelecká pohotovost a spodní záchyt zásobníku.

Kdy zahájila práce na konstrukci nové pistole Česká zbrojovka, není zcela jasné, nicméně František Myška předložil zástupcům VTÚ na poradě konané 11. listopadu 1952 předběžný projekt pistole, již tehdy označený ČZ 531. K oficiálnímu zahájení vývoje 7,62 mm pistole (na principu TT) ovšem došlo až 21. března 1953 na základě rozhodnutí náčelníka generálního štábu.

V případech obou prototypů se jednalo o perspektivní řešení založené na osvědčeném Browningově principu kývavé hlavně konstruované na jeden z tehdy nejvýkonnějších pistolových nábojů. Sovětskou pistoli Tokarev vz. 33 lze dodnes považovat za jednu z mála konstrukcí spolehlivě vyřešenou pro zvládnutí tak vysoce výkonného náboje.

Prototyp ČZ 531 z České zbrojovky byl prací konstruktéra Rudolfa Laciny a Františka Myšky. Jejich základní koncepce přebírala velké množství technických prvků z osvědčené pistole Tokarev, avšak rozhodně ne všechny. Nejmarkantnějším znakem ČZ 531 byl vyjímatelný bicí mechanismus, jenž se až na drobné odchylky nelišil od pistole Tokarev. Na rozdíl od předlohy nebyla hlaveň v dutině závěru uložena tak, aby k jejímu vyjmutí bylo zapotřebí oddělitelného čela závěru. Vodicí plochy přední části hlavně byly vytvořeny z materiálu závěru, což snižovalo počet součástí.

Oproti předloze neměla ČZ 531 ve spodní části hlavně pouze jeden článek, nýbrž dva (obdobně jako tomu bylo u francouzské armádní pistole S.A.C.M. 1935 A) a vodicí tyčinka vratné pružiny byla zakončena očkem, jímž ve složeném stavu procházel kolík záchytu závěru, a zadní oko vodicí tyčinky leželo mezi oběma články. Dalším zajímavým prvkem, aplikovaným u konstrukce, byl oválný tvar zápalníku, zvyšující spolehlivost iniciace a také životnost úderníku samotného. Úderník byl delší než lůžko v závěru, takže byl namáhán na ohyb.

Střenky měl prototyp dvoudílné, držené na těle pistole pomocí pružného třmenu stejné konstrukce jako u pistole vz. 52, avšak s jinými rozměry. Ergonomie rukojeti, zejména v zadní partii tvořené střenkami, umožňovala poměrně hluboký a konstantní úchop s jiným sklonem než u pistole Tokarev. Řešení rukojeti také snižovalo výšku osy hlavně nad osou střelcovy ruky. Jednořadý zásobník na 8 nábojů byl adaptován ze standardního zásobníku pistole vz. 52 s tím rozdílem, že jeho celková délka byla menší o 9 mm. Jediný bezpečnostní prvek u ČZ 531 tvořil pojistný ozub. V okamžiku, kdy se kohout nacházel v odskokové poloze, nedosahovala jeho funkční plocha na hlavu úderníku a výstupek přerušovače zapadal do vybrání v závěru, čímž znemožňoval jeho pohyb. Řešení bylo tedy stejné jako u pistole Tokarev. Pistoli bylo možné bez nástrojů rozložit na 29 součástí, zatímco sovětská pistole sestávala z 26 dílů.

V rámci vývoje si MNO objednalo v České zbrojovce 8. dubna 1953 zhotovení a dodání dvou prototypů. Celkově továrna vyrobila čtyři exempláře, z nichž kusy s čísly 1 a 3 byly použity pro interní zkoušky v závodě. Kromě provedení s 6drážkovým vývrtem byl také vyroben exemplář, jehož hlaveň měla vývrt se 4 drážkami. K výrobě součástí pistole zvolili konstruktéři běžně dostupné oceli třídy 11 a 12. Hlavně byly vyrobeny z uhlíkové oceli Poldi Z-LS 1.

Prototypy obou závodů schválil VTÚ 15. dubna 1953 s připomínkami týkajícími se konstrukčních změn úderníku pistole ČZ 531 v rámci zvýšení jeho životnosti a u pistole ZKP 524 dostala zelenou alternativa s kývavou hlavní prostřednictvím otočného článku a vytahovačem nábojnic odpruženým šroubovou pružinou.

Zkoušky obou pistolí se konaly ve dnech 8. – 20. února 1954 na závodní střelnici Konstrukty v Zámcích u Prahy. Česká zbrojovka k nim předložila prototyp ČZ 531 s číslem 4 a pistole Konstrukty Praha měla číslo 0002. Oba závody dodaly se vzorky po 5 zásobnících včetně pistolových pouzder, závěsných šňůr a vytěráků. Pro komparaci posloužily ke zkouškám dvě sovětské pistole Tokarev vz. 33 s výrobními čísly 3287 a 665. Nejednalo se o zbraně nové, ale pro zkoušky bylo podstatné, jak obstojí domácí prototypy vůči zavedeným a prověřeným sovětským pistolím.

Shodným znakem hlavní obou prototypů byl vývrt se 6 pravotočivými drážkami se stoupáním 350 mm. Pro pistole Tokarev byl obvyklý vývrt se 4 drážkami a stoupáním šroubovice pohybujícím se okolo 240 mm. Rozměry vývrtu se u prototypů ovšem lišily. ZKP 524 měl těsnější vývrt s průměrem v polích 7,60 mm a v drážkách 7,875 mm. Vývrt hlavně ČZ 531 vykazoval v polích hodnotu 7,62 mm a v drážkách 7,90 mm. Hlavně pistolí Tokarev měly vývrty volnější, neboť jejich průměr nešel v polích pod hodnotu 7,63 mm a v drážkách pod 7,945 mm. Uvedené rozměry vývrtů sovětských pistolí se týkaly dvou exemplářů s výrobními čísly 3287 a 665. Pro zkoušky nebyla pochopitelně k dispozici výkresová dokumentace pistolí Tokarev, takže nebylo možné porovnat výkresové hodnoty s naměřenými.

Na počátku zkoušek byly rovněž měřeny odpory spouští a délky jejich kroku. Odpor spouště ČZ 531 se pohyboval v rozmezí od 2 do 2,1 kg, u ZKP 524 činil 3,35–3,40 kg. Pistole Tokarev s číslem 3287 měla odpor spouště 3,35 kg a u druhé se pohyboval v rozmezí od 2,20 do 2,30 kg. Celková délka kroku spouště obou našich prototypů činila 3 mm, ovšem s rozdílnými hodnotami na 1. a 2. odporu. Pistole Tokarev jej měly delší: 4 a 4,2 mm.

Jelikož pro zavedené samopaly 24 a 26 se vyráběly náboje se střelami s ocelovým jádrem, jež vykazovaly vyšší průtlačný odpor střely a zvyšovaly namáhání zbraně při střelbě, byly zkoušky prováděny nejen s běžnými náboji s olověným jádrem, ale také s průbojnými náboji s ocelovou nábojnicí. Ty byly pro rozlišení označovány Pi Fe/Fe a jejich prachová navážka činila 0,66 g prachu.

S pistolemi během zkoušek stříleli členové reprezentačního družstva Ústředního domu armády (ÚDA) Palička a Kudrna, za Konstruktu tovární střelec Karel Kubíček a za Českou zbrojovku Vladimír Stejskal. Přesnost pistolí byla zkoušena vsedě s oporou na vzdálenost 25 a 50 metrů. Pro eliminaci vlivů jednotlivých střelců na přesnost střelby byly prototypy nastřelovány na stejné vzdálenosti také v upnutém stavu. ČZ 531 vykazovala přesnost střelby s náboji Fe/Fe na vzdálenost 25 metrů při upnuté zbrani R50 = 3,20 cm a R100 = 5 cm. Rozptyl R50 se při střelbě s oporou u jednotlivých střelců pohyboval v rozpětí od 3,50 do 4,50 cm za použití všech tří druhů nábojů. ZKP 524 vykazovala na stejnou vzdálenost při střelbě v upnutém stavu R50 = 1,65 cm a R100 = 2,7 cm. Rozsah R50 dosažený Kubíčkem, Kudrnou a Paličkou se pohyboval v rozmezí od 2,35 do 4,50 cm. S pistolemi Tokarev nebylo stříleno v upnutém stavu, takže můžeme porovnat pouze rozsah rozptylů R50 (3,85 – 5,90 cm) a R100 (6,30 – 9,30 cm). Na vzdálenost 50 metrů vykazovala upnutá pistole ČZ 531 R50 = 5 cm a R100 = 8,15 cm.

Prototyp Konstrukty ZKP 524 byl přesnější: R50 = 3,70 cm a R100 = 6 cm. Z celkového hodnocení přesnosti jednotlivých pistolí a střeliva bylo jasné, že sovětské střelivo vykazuje průměrně o 20 % horší přesnost. Při střelbě vsedě s oporou vykazovala pistole bratří Kouckých zhruba o 40 % vyšší přesnost, než jaká byla stanovena takticko-technickými požadavky (TTP). ČZ 531 překračovala rámec TTP v průměru o 17 %. V porovnání se sovětskými pistolemi Tokarev, z nichž byla vybrána přesnější, se ZKP 524 jevila při střelbě vsedě s oporou přesnější o 46 %, ve stoje s oporou o 35 %. ČZ 531 vykazovala v obou střeleckých polohách vyrovnané výsledky, které však byly stále o 20 % lepší, než jakých bylo dosaženo s pistolemi Tokarev.

V dalších bodech programu byla zkouška přesnosti při letmé ráně na figuru velikosti lidské postavy vzdálené 25 metrů a zkouška pohotovosti pistole k výstřelu spočívající v jejím vytažení z opaskového pouzdra a následném výstřelu na figuru. Takticko technické požadavky také předepisovaly vyzkoušení zbraní na funkci za nepříznivých podmínek.

Pistole byly v rámci TTP zkoušeny střelbou v krajních teplotních rozmezích, tedy po temperaci na – 50 oC, prováděné po dobu 16 hodin, a při temperaci samotného střeliva na teplotu + 50 oC. U ČZ 531 se při střelbě z podchlazené zbraně vyskytla z 50 ran pouze jedna závada v podobě nedovření závěru. ZKP 524 měla celkem 14 závad, z nichž 6 bylo způsobeno selhači a v devíti případech došlo k nedovření závěru. Ze dvou zkoušených pistolí Tokarev jedna nebyla vůbec schopna střelby a druhá měla na 60 ran 5 x nedovřený závěr a 2 x došlo ke skřípnutí nábojnice. U ní ovšem došlo k zamrznutí záchytu zásobníku, jenž musel být uvolněn pomocí nástroje. Střelba s náboji temperovanými na + 50 oC proběhla prakticky bez závad, pouze s jedním vzpříčením náboje u ZKP 524.

V prašném prostředí měla horší funkci pistole Konstrukty Praha vzhledem ke svým užším tolerancím hlavních dílů, takže z 50 ran se u ní 13x nedovřel závěr, což se u ČZ 531 stalo pouze v jednom případě. Ostatní typy zkoušek jako například střelba po znečištění blátem, za umělého deště, při odmaštěné zbrani nevykázaly podstatné rozdíly mezi oběma prototypy. V celkovém shrnutí bylo konstatováno, že obě pistole měly ve ztížených podmínkách vyhovující funkci, až na zásobníky u ZKP 524, jež byly zdrojem některých závad při podávání nábojů. U konstrukce ZKP 524 však bylo na druhé straně oceňováno skryté uložení vytahovače nábojnic, bezproblémová konstrukce spouště a bicího mechanismu. Zkušební komise celkově považovala oba prototypy minimálně za rovnocenné se sovětskou pistolí TT, přičemž jako funkčně spolehlivější vycházela strakonická ČZ 531.

Podstatným hlediskem byla trvanlivost zbraně. Takticko technické požadavky (TTP) byly formulovány tak, že hlavní díly pistole, tedy hlaveň, tělo a závěr, měly vydržet 5000 ran. Životnost součásti byla podle TTP ukončena vznikem trhlin patrných pouhým okem. Do této zkoušky se přirozeně započítaly výstřely, které prototypy absolvovaly v průběhu předchozích bodů programu. V průběhu trvanlivostní zkoušky bylo z ČZ 531 vystřeleno 4148 nábojů. S předchozími 1975 výstřely tak pistole absolvovala 6123 ran. Nad hranicí 2000 výstřelů se začaly objevovat závady ve funkci způsobené únavou vratné pružiny. Po její výměně střelba pokračovala a při 2475. výstřelu prasklo očko vodicí tyčinky, kterým procházel kolík záchytu závěru. To však nemělo na funkci zbraně vliv. Po 4475. ráně se na levé straně těla pistole objevila vertikální trhlina v délce 7 mm vzniklá v místě přechodu těla závěru v kryt vratné pružiny. Na pravé straně ve stejných místech byla trhlina zpozorována po 5075. výstřelu.

Bylo však konstatováno, že trhliny mají únavový charakter a nejsou na závadu vlastní funkce zbraně. V průběhu střelby se ještě jednou ulomil drápek vytahovače a došlo ke zlomení přerušovače. Namáhání vytahovače bylo u obou pistolí značné již z toho důvodu, že ke střelbě se používaly náboje s ocelovými nábojnicemi, které měly odlišné kluzné tření v nábojové komoře při výstřelu a tendenci lepit se na stěny nábojové komory.

Při trvanlivostní střelbě se zcela jasně ukázala výhodnější konstrukce vytahovače u ZKP 524. Dimenzace vratné pružiny ČZ 531 se projevila jako nevhodná, jelikož velmi brzy docházelo k její únavě a tím i ztrátě původních vlastností. K limitu 5000 výstřelů bylo zaznamenáno 0,58 % poruch, což bylo nad horní hranicí, kterou připouštěly TTP. Aby pistole vyhověla, muselo se procento povolených poruch pohybovat v rozmezí od 0,2 do 0,5 %.

Při hodnocení počtu a složitosti výrobních součástí bylo zkonstatováno, že z těchto hledisek se jeví ČZ 531 jako výhodnější a výrobně jednodušší. V celkovém závěru bylo shledáno, že tento prototyp v zásadě splňoval TTP až na spolehlivost funkce a životnost některých součástí (tělo pistole, vytahovač, vratná pružina). U ZKP 524 byla negativně hodnocena složitější výrobní technologie zbraně, životnost těla pistole a problematická funkce některých součástí jako např. zásobníků, záchytu závěru. Na druhé straně však bylo v závěru řečeno: „Celkově z obou prototypů má pistole ZKP 524 svým konstrukčním řešením, dimensí součástí vzhledem k výkonu náboje, funkcí a přesností větší předpoklady plně vyhovovat TTP po odstranění nedostatků vyplývajících z kontrolních zkoušek.“

Přestože z výsledku zkoušek bylo jasné, že komparativně zkoušené pistole jsou perspektivnější a zdařilejší než zavedený vzor 52, k dalším krokům vyplývajícím z hodnocení zbraní nedošlo a další vývoj byl z rozhodnutí MNO zastaven. Vzhledem k tomu, že armádní pistole jako taková nebyla koncipována pro vedení přímého boje, nevěnovala se jí v následujících letech větší pozornost, než tomu bylo u dalších střeleckých pěchotních zbraní.

Exemplář s číslem 3 získalo muzeum v roce 1995 převodem z Prototypy, a. s., Brno.

 

Ráž: 7,62 mm Tokarev

Celková délka: 198 mm

Výška: 132 mm

Šířka: 30 mm

Délka hlavně: 116 mm

Délka záměrné: 154, 5 mm

Kapacita zásobníku: 8 nábojů

Hmotnost pistole bez zásobníku: 780 g

 

Jan Skramoušský

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha